„Festival je nápadem nás, lidí z Nowé Rudy a okolí. Jsme ve zvláštní situaci, kdy dřívější obyvatelé byli odsunuti a přišli sem Poláci z různých míst. Nová polská společnost u nás ale ještě není tak spojitá. Chtěli jsme udělat něco pohodového pro všechny a moji přátelé se na mě obrátili, že přece mám spoustu kontaktů na spisovatele a básníky. Proto jsem vám přivezla Mariusze Szczygiela,“ vyprávěla Olga Tokarczuková, držitelka polského nejvýznamnějšího ocenění Nike za knihu Běguni.
V nedalekém Krajanówě chalupaří v domě po Němcích a motivy z vysídleného pohraničí použila v knize Denní dům, noční dům nebo v detektivce Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, kterou před rokem zfilmovala režisérka Agnieszka Hollandová. Překladatelka, polonistka a scenáristka hry Hranice vytvořené pro broumovský klášter Renata Putzlacherová se smála, že Poláci už vytvořili v Martínkovicích svou kolonii. Spisovatelka si zase povšimla, že Poláci kvůli lepším podmínkám zakládají firmy v Česku.
„My si Čechy idealizujeme. Díváme se od nás ze severu, že jste takoví dobří. Jako by k vám nedoléhala žádná neštěstí, vše je takové roztomilé. V knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých jsem si z toho dělala trochu legraci. Například tam hrdinka uvažuje o Čechách, že to je kraj, kde si lidé zatopí večer v kamnech a čtou Williama Blaka, že jsou ekologičtí a když sečou trávu, přidávají na sekačky zvonky, aby vyplašili zvířata. Když budu mluvit úplně vážně, myslím, že stará hranice, která tu mezi Pruskem a habsburskou monarchií byla dvě stě let, je neuvěřitelně silná. Pořád existuje a je ji těžké překročit. Poláci často uvažují o Češích jako o Slovanech, ale Češi se spíš pokládají za Němce,“ míní Tokarczuková.
Po sedmi letech psaní vydala objemný historický román o židovských hereticích Knihy Jakubovy. Protože část děje situovala do Brna či Prostějova, jezdí teď představovat knížku i po Česku.
Novinář Szczygiel zaujal v Česku bestsellerem Gottland a neotřelým pohledem na dějiny, ale je známý i dalšími tituly. Vysvětloval, že ho před lety uhranul český jazyk. V roce 2001 ho totiž polský časopis vyslal na rozhovor s Helenou Vondráčkovou a čeština v jejím podání ho prý nadobro zasáhla.
„Když pobývám v Čechách, představuji se jako Stehlík - Polákům jen říkám, aby to nevyslovovali Zdechlík. Když si objednávám taxi nebo volám ke kadeřníkovi, zajednávám to na jméno Stehlík, protože Szczygiel je pro Čechy velmi těžké napsat a zapamatovat si. A pak paní na druhém konci drátu zaintonuje: Počkejte, pane Stehlíku, přistavíme pro vás vůz! To je úplně erotická věta,“ vtipkoval reportér.
Posledních šestnáct let se do Česka vrací a zkoumá rozdíly, třeba pochybovačnost ateistických Čechů tam, kde katoličtí Poláci mají na všechno odpověď. Momentálně sbírá od lidí „jejich“ pravdy, postřehy nabyté ze životních zkušeností.
Zamýšlel se i nad tím, že polské firmy nemají mezi Čechy právě dobrý zvuk: „Tady asi tolik ne, ale v Praze nebo Brně převládá k polskému jídlu či zboží nedůvěra. Když je něco polské, není to tak dobré, jak by to udělaly zlaté české ručičky. Existoval obchod polské značky s koloniálním nábytkem v pražském Palladiu. Šel jsem tam a ptal se prodavačky, jakého původu je značka a firma. To jsem se neptal já, ale Polák ve mně, patriot. I když to byla velice dobrá značka, prodavačka opakovala, že mají nábytek z Číny, Indie, Pákistánu. Když jsem se zeptal poněkolikáté, vypadlo z ní, že majitel je Polák, ale že to není vůbec důležité.“
Polský festival Hory literatury přivedl na přelomu července do příhraničí asi dvacítku autorů a poprvé se objevil také na české straně. Hlavně v dolnoslezských městech se konala řada výstav, besed i koncertů, některé se věnovaly komiksu. V závěru festivalu účastníci happeningem otevřeli cestu ze Šonova do Wlodowic nazvanou Chlebová. Přes někdejší hranici se pašovalo zboží a chodívalo za obživou Spisovatelka Tokarcuková už dříve vysvětlovala, že Chlebová cesta je pro ni symbolem pragmatického vidění světa, které dovoluje ignorovat hranice a dělat si své.
