Osmapadesátiletý Baghdasar Khanbekyan připomíná kovboje. Široký manšestrový klobouk, světlá košile, džínsy.
„Klobouk? Tak ten nosím kvůli alergii na slunce, pomáhá mi to,“ usmívá se před branou azylového střediska pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany v Kostelci nad Orlicí, kde pracuje s uprchlíky.
Baghdasar Khanbekyan je Armén, pochází z vesnice Bogdanovka v jižní Gruzii u hranic s Arménií, kam před sto lety uprchli před násilím jeho předkové.
V Česku žije už téměř dvacet let, má české a arménské občanství a s manželkou Zinou bydlí v Týništi nad Orlicí. Oba jsou vysokoškoláci. Pracují pro Diecézní katolickou charitu Hradec Králové a v kosteleckém středisku vedou dvě rukodělné dílny.
Stejně jako miliony Arménů po celém světě si připomenou výročí genocidy. V letech 1915 až 1923 vyvraždila Osmanská říše na milion a půl Arménů.
Dalších půl milionu přemístila do neúrodných oblastí.
Když přijde řeč na sto let staré události ve východní Anatolii, zvážní.
Je to největší tragédie, říká fyzik
„S manželkou 24. dubna zapálíme svíčky jako vzpomínku na nevinné oběti této strašné události. Arménská genocida se přímo dotýká i mojí rodiny. Pro všechny Armény je to den výročí největší tragédie, kterou vůbec kdy náš národ zažil. Kdo mohl, uprchl. To je také důvod, proč tolik Arménů žije v Americe, Francii a v mnoha dalších zemích,“ říká vystudovaný fyzik.
Vzpomínky se mezi Armény dědí z generace na generaci. „Můj praděd bydlel ve městě Erzurum. Byl to vážený člověk - soudce. Zabili ho přímo v jeho pracovně. Zavraždili i jeho manželku a až na mého dědu, všechny děti,“ říká Khanbekyan.
Jeho dědovi bylo v roce 1915 přes třicet a měl rodinu. „Turci ho uvázali na strom a před jeho očima mu podřezali všechny děti: čtyři syny a dceru. Nechali ho naživu, aby se z toho zbláznil, mysleli, že to nepřežije. Utekl však za ostatními, kteří se usadili v sousední Gruzii,“ vypráví.
V Gruzii začali nový život
V Gruzii se jeho dědeček znovu oženil. „Moje babička pocházela z města Kars, i ona byla předtím vdaná a utekla před vražděním. Přišla se svou matkou a malou dcerkou. Její dvanáctiletý syn se jí cestou ztratil,“ líčí muž.
„Celý život kvůli němu plakala. Nevěděla, co se s ním stalo, stejně tak se nikdy nedozvěděla, co se stalo s jejím manželem. Můj děda a babička v Gruzii začali nový život. Otec se narodil už v Gruzii. Na likvidaci arménského národa existoval plán,“ tvrdí Khanbekyan.
Úřady osmanské říše vydaly 24. dubna 1915 rozkaz k zatýkání arménských elit a k masovým deportacím statisíců Arménů.
Říše půl roku předtím vstoupila po boku centrálních mocností do první světové války. Mělo to být opatření k posílení bezpečnosti státu, Arméni údajně kolaborovali s nepřátelským Ruskem. Následovaly známé masakry civilistů.
Ankara vše popírá
Turecko, nástupce Osmanské říše, mluvit o genocidě odmítá a tvrdí, že tehdejší události zapadají do kontextu občanské války, která si podle Ankary vyžádala stejný počet obětí na obou stranách.
Turecký premiér Erdogan vyjádřil Arménům v předvečer výročí soustrast, avšak o genocidě se nezmínil (více čtěte zde).
Arménskou genocidu přesto uznalo přes dvacet zemí včetně Slovenska, Polska, Ruska, Kanady, Francie nebo Itálie. Česká republika však masakr půldruhého milionu Arménů za genocidu nepovažuje.
„Kdo chce pochopit, co se Arménům tehdy stalo, měl by si na začátek přečíst knihu Franze Werfela Čtyřicet dnů, která vypráví pohnutý příběh o statečném odporu na Mojžíšově hoře,“ pokračuje Khanbekyan.
Podle něj je velkou chybou, že události nebyly dosud jasně pojmenovány. „Kdyby masakry Arménů byly odsouzeny, potrestány a jasně pojmenovány jako genocida, jsem přesvědčen, že by nebyl holocaust. Vždyť Hitler, když se chystal na Židy, řekl: Kdo si dnes vzpomene na masakr Arménů?“ dodává Khanbekyan.
