Bydlí tisíce kilometrů daleko, přesto novinářka Marisa Fox-Bevilacquaová z New Yorku soustředila v posledních letech svou pozornost na Trutnov.
Konkrétně do městské části Libeč, kde byla za druhé světové války pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen a kde v nelidských podmínkách strávila čtyři a půl roku její matka Hela Hochermanová.
Dcera o jejím příběhu točí dokument, píše knihu a usiluje o vybudování válečného památníku na místě bývalého nacistického lágru.
„Z minulosti se musíme učit, ne ji vymazat. To, co moje matka nemohla sdílet se mnou, musím já sdílet se světem,“ zdůrazňuje Marisa Fox-Bevilacquaová.
Její matka pracovala v nedaleké textilní továrně, tkala len pro výrobu nacistických uniforem. Tak jako stovky dalších děvčat si prošla peklem, musela přetrpět fyzické i sexuální násilí.
Své dceři o tom ale nikdy neřekla, celou trutnovskou epizodu zamlčela. Marisa se o tom dozvěděla až dlouho po matčině smrti, před pěti lety jí to omylem prozradila prateta. Od té doby pátrá v archivech a hledá přeživší vězeňkyně po celém světě.
Trutnov navštívila třikrát, naposledy s filmovým štábem letos na jaře. „Navzdory smutnému příběhu, který za tím vším je, pro mě byla každá další návštěva hezčí. Opravdu jsem odtamtud nechtěla odejít, což je strašná ironie,“ dodává novinářka.
V Libči už nestojí ani bývalý koncentrační tábor, ani textilní továrna. Američanka proto chce, aby zde byla trvalá připomínka válečné historie. Nakonec tu nebude válečný pomník, ale informační panel v angličtině, češtině a hebrejštině.
„Na pomník by se všechny informace ve třech jazycích nevešly. Dohodli jsme se proto, že necháme vyrobit panel v pietním stylu, tak aby důstojně připomínal historii tohoto místa,“ říká mluvčí trutnovské radnice Veronika Svobodová. K jeho odhalení má dojít letos na podzim.
Jak se vaše matka dostala do Trutnova?
Narodila se v roce 1926 v polském městečku Dabrowa Gornicza jako Hela Hochermanová. Ještě před válkou se její rodina přestěhovala do nedalekého města Sosnowiec, kde provozovali obchod. Když nacisté v září 1939 napadli Polsko, první, co udělali, bylo, že Židům znemožnili vlastnit obchody a studovat. Mé matce tehdy bylo třináct let a měla zrovna jít do 7. třídy. Všichni dospělí od třinácti do třiceti se museli hlásit na práce, protože zvlášť náctileté považovali za vhodné. Nacisté museli soustředit veškeré síly na válku, proto přišli se systémem otrocké práce, k níž využívali právě židovskou mládež. Moje matka se svou kamarádkou pro nacisty pracovat nechtěly, proto se až do podzimu roku 1940 skrývaly, po třech až čtyřech měsících je ale chytili. Skončila v jednom z prvních transportů do Sudet, kde nacisté převzali textilní továrny a přeměnili je v síť táborů pro otrockou práci. Odvlekli ji v lednu 1941 spolu s její nejlepší přítelkyní Felou.
Jakou práci vykonávala?
Len se získával z balíků a pak se čistil, ona ho musela spřádat na těžkých strojích, dál ho tím čistit a spřádat do příze. Bylo to ve druhém patře a podle slov z jejího deníku byl v místnosti neustále šedý mrak ze všudypřítomného prachu.
Proč jste se rozhodla téměř 70 let od konce druhé světové války zkoumat minulost vaší matky?
Prateta mi omylem prozradila detail o mé matce, který se mi moc nezdál. Když jsem na ni zatlačila, odhalila mi první z mnoha tajemství o mé matce, která zemřela před téměř dvaadvaceti lety a jejíž skutečné jméno jsem do té doby vlastně neznala.
O tom, co se stalo, s vámi nikdy nemluvila. Máte tušení proč?
Mám hodně teorií, proč o tom nemluvila. Měl byste si přečíst moji knihu a podívat se na film! Avšak je pravda, že většina přeživších z těchto táborů nikdy nemluvila o tom, čím si prošla. Většina z nich byly náctileté dívky, které si hodně vytrpěly, ale byly tak mladé, že si úplně neuvědomovaly, jak závažně je zneužili. A tím myslím samozřejmě i sexuální násilí. Součástí kontrol, které prováděli esesáci, bylo třeba to, že se musely svlékat a přetrpět i fyzické zneužití. Když přišlo osvobození a ony se dozvěděly o masové genocidě, byly šťastné, že přežily. Za války osiřely a cítily vinu, že přežily, zatímco celé jejich rodiny byly vyvražděny. Proto mlčely. Navíc: svět se nestaral o jejich utrpení a zaměstnával je i jejich život po válce, který si musely dát dohromady a začít normálně žít. Většina z nich se ihned po válce vdala, většinou ještě ve vysídlených táborech, porodily děti v prvních několika letech po osvobození. Moje matka však ne.
Co po válce dělala?
Dostala se do Palestiny na ilegální rybářské lodi, bojovala v izraelském odboji a následně v armádě ve válce o nezávislost. Byla velkou sionistkou, hodně silně cítila, že všichni Židé mají potřebu domova, zejména ti, kteří přežili holocaust. Do Spojených států se dostala po smrti svého otce v roce 1955, kdy jí strýc nabídl možnost studia. Krátce poté potkala mého otce a k velkému překvapení přátel se do Izraele už nikdy nevrátila.
Vrátila se někdy do Trutnova?
Nikdy. Když přišla do Států, změnila si jméno a pohřbila svou minulost. Řekla mi, že přišla o matku a celou rodinu v plynových komorách v Osvětimi. Ale lhala o svém věku, dělala se o deset let mladší. A jeden příběh vedl k druhému. Aniž by to věděla, vymazala celou trutnovskou kapitolu. Pokud by se narodila v roce 1935, jak by mohla být v pracovním táboře? Tak to prostě radši přeskočila kompletně celé.
Jaké jste měla pocity, když jste navštívila místa, kde vaše matka strávila nejhorší momenty svého života?
Poprvé jsem to jen procházela s otevřenými ústy. Opravdu jsem nepředpokládala, že tam něco najdu. Navštívila jsem archivy koncentračního tábora Gross-Rosen a zjistila, že moje potřeba získat informace je úplně překračuje. Složka, kterou jsem měla, byla mnohem větší, než dokázali sehnat oni. A to jsem měla jen několik měsíců od chvíle, kdy jsem zjistila, že moje matka byla v Libči. Tak můj průvodce řekl, že se pojedeme podívat, jestli tam ten tábor pořád je. Zjistili jsme, že je 40 kilometrů od Gross-Rosen, takže jsme tam hned jeli. Polila mě hrůza, když jsem si uvědomila, že jsem to našla. Prostě to tam bylo, po celou dobu to existovalo jako na obrázku, který jsem získala od jednoho z válečných vězňů.
Jak na vás zapůsobila proměna Trutnova od 2. světové války? Spousta budov a starých fabrik zmizela.
Tok času nezpomalíte. Je ale politováníhodné, že v tamních školách se vůbec neví a neučí o této části historie. Studenti se neučí o minulosti svého regionu. Vyrostli bez jakéhokoliv ponětí, že přes ulici od jejich domu stál koncentrák, kde asi 400 náctiletých otročilo nacistům. A moje matka a její spoluvězeňkyně byly obyčejné dívky, děti jako oni, které neudělaly nic špatného, ale jejichž mládí někdo takhle brutálně přerušil. Ztratily svou nevinnost, ztratily všechno, své rodiny, domovy a tohle všechno musely znovu posbírat a vybudovat z popela. To je ta hrůza. Nepředpokládám, že v každém koutě Evropy bude památník Židů, kteří tam byli zavražděni, ale to, že úplně vynecháváme důležitou část lokální historie, je neomluvitelné. Mojí snahou je zajistit, aby tyto příběhy nebyly zapomenuty.
Našla jste vězně z Libče, kteří jsou ještě naživu? Žijí v USA?
Dívky, které tam pobývaly, jsem našla rozeseté po celé planetě, od Austrálie po Izrael, od Kanady po Německo, od Itálie po USA až po Skotsko.
Jak těžké bylo po 70 letech získat pravdivé informace o tom, co se v Trutnově dělo? Je stále šance najít nové informace?
Stále nacházím nové ženy a nové informace. V trutnovských archivech jsem objevila plány k budování tábora v Libči, když ho v roce 1941 rozšiřovali, aby tam postavili nové objekty pro válečné zajatce. Také jsem našla místní ženy, které pracovaly v továrně jako běžné zaměstnankyně a které se mnou byly ochotné sdílet vzpomínky o brutalitě proti židovským otrokům. Tyto vzpomínky je straší dodnes. I proto si myslím, že je tak důležité vzdělání. A proto píšu knihu, dělám dokumentární film a snažím se podpořit výstavbu památníku na jejich počest. Pokud nebudeme vědět o této minulosti, nemůžeme předejít tomu, aby se v budoucnosti uskutečnily další takové genocidy. Z minulosti se musíme učit, ne ji vymazat. To, co moje matka nemohla sdílet se mnou, musím já sdílet se světem.
Usilujete o stavbu informačního pietního panelu v Trutnově. Máte představu, jak by mohl vypadat?
V Poříčí, kde byl větší tábor než v Libči, už památník je. Chtěla bych něco většího a viditelnějšího. Mohl by na něm být napsaný citát z tajného deníku z Libče, který zahrnuje vzpomínky 60 vězeňkyň, včetně mé matky, jejíž stránka mě šokovala, když jsem ji objevila. Představte si, že najdete tajnou zprávu od vaší matky vytvořenou téměř před 70 lety, kterou napsala ve strašlivém nacistickém lágru, v místě, o kterém vám nikdy neřekla. To byl jeden z momentů, který změnil můj život.
