Při premiéře před dvěma týdny snímek Vázání Kytice zcela zaplnil hořický Biograf Na Špici. Další projekce se koná v pátek v 18 hodin tamtéž v rámci doprovodného programu festivalu nezávislých filmů Cinema Open.
„Převést hru do filmové podoby byl nápad Víta Mazánka. Původně přišel s tím, že by natočil představení. Pak mu to ale nedalo a scénář přepracoval pro film. Je to všechno jeho práce,“ sděluje Martin Hlavatý ze spolku Miletínská pivovarská zahrádka, jehož členové ve hře i ve filmu účinkují.
Autorem scénáře je miletínský amatérský herec a dramatik Štěpán Hak, který také ztvárnil mladého Erbena. Pro jedenatřicetiletého autora, který se živí jako finanční poradce, šlo o scénáristickou prvotinu. Ve své mystifikaci udělal z Erbenovy Kytice Květinku, sbírku radostných či milostných básní, jež měly pozvednout náladu českého národa. Vinou osudové nenaplněné lásky, jíž si Erben v Hakově fikci připustil až v okamžiku smrti jeho milé, se však z Květinky stala tajemná, syrová až hororová Kytice, do jejíchž postav autor promítl svou frustraci a bezvýchodnost.
Filmové zpracování miletínské hry je vůbec prvním snímkem, který se věnuje samotnému autorovi. Profesionální filmaři se dosud zabývali jen adaptacemi Erbenových děl.
„Já jsem tu hru vlastně neviděl. Štěpán mi vyprávěl ten příběh a mě to hrozně zaujalo. Je to sice celé fikce, ale krásná. Nakonec jsme si plácli, že oni poskytnou zázemí, lokace a catering a já zařídím štáb a techniku,“ vzpomíná Vít Mazánek, který pracuje jako režisér televizního zpravodajství a ve volném čase točí krátko- a středometrážní snímky.
Ochotníci z Miletína se do natáčení pustili prakticky bez rozpočtu. Loni na podzim stihli vše za tři dny. V pátek se sešli nad scénářem, v sobotu ráno připravili chalupu a v pondělí odpoledne bylo hotovo. Techniku jim půjčilo studio 11:11 production, šestičlenný štáb pracoval za pivo a párek. Jedlo se doma u Hlavatých, spalo po chalupách.
„Částečně to byla hurá akce a experiment, jak vzít hru o čtyřech lidech a nějak ji uchopit. Bylo to silně dobrovolnické a dost náročné. S tím jsme do toho ale šli a myslím, že díky tomu panovala úplně jiná atmosféra, než když to děláte v práci a visí nad vámi produkce. Amatéři sice nejsou tolik trénovaní v mluvě, ale zase jsou civilnější, často vám nabídnou něco nečekaného. Protože text znali, hledali jsme spíš výrazy. Musím říct, že jsem z nich byl nadšený,“ líčí režisér.
Pivo bylo na place zakázané
Herci i jejich rodiny se do natáčení pustili s obrovským nasazením. Představitelka Marušky mezi sekvencemi kojila půlroční dcerku, kterou na plac vozil její muž. Manželka Martina Hlavatého zase do promrzlé chalupy vozila štábu čaj. Pivo bylo zakázané, jeho čas přišel až po práci.
Přestože se natáčelo v Erbenově rodném Miletíně, film se odehrává jen na několika málo lokacích a připomíná spíše situační drama. Kvůli omezenému času i rozpočtu se filmaři příliš nevěnovali místům, která Erbenovi sloužila jako zdroj inspirace.
„Ve filmu to ale nechybí. Bylo by to moc rozvláčné a navíc zbytečné,“ poznamenává Vít Mazánek.
I přesto dalo ochotníkům hodně práce, než našli vhodnou chalupu, v níž by se film dalo natočit. Potřebovali autentické stavení jako z poloviny předminulého století.
„Tu chalupu jsme sehnali na poslední chvíli a podařilo se nám v ní natočit jak hospodu, tak ložnici i sklep,“ přibližuje útrapy Martin Hlavatý, který měl na starosti produkci, ale zahrál si také roli Erbenova přítele i souputníka v jedné osobě.
Zedník a miletínský pivovarník byl už režisérem divadelní podoby Vázání Kytice. Hraní před kamerou pro něj bylo velkou neznámou. Chyběly mu hlavně reakce publika: „Bylo to moc těžké, úplně jiné než na jevišti. Když cítíte reakce lidí, hraje se vám líp. Tady jsme byli takové figurky, s nimiž režisér šachoval.“
Zatímco divadelní představení trvalo 1,5 hodiny, filmová podoba 46 minut. Vít Mazánek proškrtal hlavně závěrečnou část s úryvky Kytice i další nánosy divadla. Hlavní text však zůstal a filmař ho doplnil obrazovým vyprávěním. Navíc děj přesunul do retrospektivy, v níž starý Erben vzpomíná na svůj život.
„Jsem z toho nadšený. Oproti divadelní hře se to moc nezměnilo. Divadlo nekončí úmrtím, ale pak se dostává do časoprostoru a končí recitováním Kytice jako takové,“ uzavírá Štěpán Hak, který pro miletínský spolek napsal i další hry a podílel se také na scénářích k seriálu Ohnivý kuře.
