Cestovní ruch v Adršpašsko-teplických skalách dostal po válce socialistickou podobu a mnohé z jejich dávné historie upadlo do zapomnění. Dvě objemné knihy Petra Hnyka Skály a lidé jsou netradičním bedekrem. Dá se podle nich vyrazit na výpravu přímo do terénu.
„Taková knížka mi chyběla, a tak když to trochu přifouknu, musel jsem si ji napsat sám. Historie skal je natolik bohatá, tolik lidí jimi prošlo!“ říká Petr Hnyk, který knihy připravoval patnáct let.
Čím vás skály poprvé uchvátily?
Bylo mi asi sedm nebo osm roků. Byl jsem jako vlče v Teplických skalách v chatě U Skalní nevěsty, kterou užívali junáci. Skládali jsme skautský slib a spali na chatě ve skalách, v noci jsme dělali bobříka odvahy a šli vyznačenou trasou. Bylo mezi Vánocemi, všude ležel sníh, baterku jsme měli v kapse, ale svítit jsme si nesměli. To byly mé první silné zážitky ze skal. Pak jsem jako slepý k houslím přišel ke sběratelství.
Jak se sbírají nejstarší věci o skalních městech?
Špatně. Sbírku pořizuji čtyřicet let. Začal jsem někdy v roce 1981 tím, že jsem jel jako doprovod s kamarádem na sběratelskou burzu. Nic jsem nesbíral, ale přes rameno jsem viděl, jak si tam dva sběratelé měnili nebo prodávali pohlednice skal. A ty se mi tak zalíbily! Já jsem tehdy znal skály pouze zarostlé lesem, ale na pohlednicích byly vidět celé, to byl ten impuls. Hned z téhle první burzy jsem dovezl několik pohledů a to byl základ sbírky. Tím, jak na pohlednicích byly různé motivy, začal jsem si hledat podrobnosti a sbírka začala růst o průvodce, knihy a všemožné suvenýry.
Sbírám i sklenice a porcelán s motivy skal, ale většinou, než jsem se dočkal dalšího významnějšího přírůstku, to někdy trvalo i čtyři roky. Ve vitrínách s nemnoha kousky je opravdu vidět čtyřicet let trpělivého sbírání.
Petr Hnyk (61)Žije v Teplicích nad Metují, kam se jeho dědeček jako pošťák přistěhoval s rodinou v roce 1945. Pracoval převážně jako seřizovač v textilkách. Coby autor si považuje spolupráce s červenokosteleckým nakladatelem Pavlem Mervartem, který vypravil již čtyři jeho knihy. V roce 2010 vyšla kniha pověstí Ze skal a podskalí, v roce 2015 kniha o malířích Tváře skal. V roce 2020 vyšel první díl knihy Skály a lidé, v červnu druhý díl. Adršpašská starostka Dana Cahová oslovila sběratele, aby vytvořil expozici o dějinách skal, která se týká obou skalních měst. V červnu ji obec Adršpach otevřela na zámku, místní Technické služby připravily jeden sál včetně vitrín a panelů. K vidění jsou zde druhohorní fosilie či středověké nálezy z místních hradů. Sbírka suvenýrů ze skal sahá od fotografií do stereoskopů z roku 1883, leporel a rytin až téměř do současnosti. Sběratel shromáždil asi stovku štítků na turistické hole, pohlednice, mapy, vstupenky, obrazy nebo třeba lesní rohy, na které se troubilo na ozvěně v Adršpachu.  Petr Hnyk |
Co máte nejcennějšího z rakousko-uherského období?
Velice zajímavá je fajfka z roku 1879, kterou měl Weckelsdorfer Felsen Club, jeho členové dohlíželi, aby návštěvníci skal platili pouze stanovené poplatky a také značili cesty ve skalách i mimo ně. Našla se v Teplicích ve výkopu a dostala se ke mně. Fajfky byly číslované, každý člen měl svou jako klubový artefakt a bylo jich možná do deseti. Že se zachovala, navíc ve výkopu, je malý zázrak.
Například sklenice z rubínového skla vypadá jako starožitnost, ale je to suvenýr. Jak moc je cenná?
To je ojedinělá sklenice, král mé sbírky. Kdysi tahle sklenička stála skoro celou výplatu, dvě hodiny jsem chodil po Náchodě a uvažoval, jestli ji koupím. Pochází z období 1850 až 1860 a je na ní vyobrazení Staré partie Teplických skal. Každý exponát tu má svou historii, třeba tento hrníček. Jednoho pána z Adršpachu, s kterým jsem spolupracoval, jsem se ptal jako obvykle jiných místních, jestli nemá doma nějaký starý suvenýr. Říkal, že mají na půdě velice starý hrníček se skalami. Byl ochoten ho prodat, pak po týdnu mi přinesl pytlíček s porcelánovými střepy... Jeho manželka šla pár dnů předtím na půdu a nechtěně shodila hrnek z regálu.
Vy jste ve skalách i brigádničil?
Pracoval jsem v textilní továrně, ale kvůli alergii na oleje jsem v 80. letech musel změnit zaměstnání. Nešlo tehdy zůstat nezaměstnaný, tak jsem si zařídil brigádu asi na měsíc jako údržbář ve skalách. Pak ještě v roce 1994. Poslali mi tehdy jako záložákovi povolávací rozkaz na vojenské cvičení, ale nechtěl jsem to už podruhé absolvovat, a tak jsem si požádal na Vojenské správě, ať mě vyřadí. Určitý počet dnů místo cvičení jsem však musel odpracovat. Na dva měsíce mě přidělili do Teplických skal jako pomocného údržbáře. Tehdy jsem si říkal: To je asi za odměnu! Dělal jsem tam s dalšími dvěma údržbáři, starali jsme se o čistotu a bezpečnost, pan Helmut Wolf tam ještě někdy provázel. S odstupem času to byly nejkrásnější dva měsíce mého pracovního života.
Prochodil jste i málo známá místa skal. Nebál jste se?
Hodně jsem chodil sám, ale jsou to odlehlá místa, můžete si zlomit nohu, mobily nebyly, mnohdy to bylo velice dobrodružné. Teď už do odlehlých míst kvůli horší chůzi nemůžu. Když jsem se v Teplických skalách pustil poprvé z Třiadvaceti mostů nějakou roklí po potoku a šel přes rozsáhlou a těžko prostupnou skalní oblast Bludiště až ke Střmenu, netušil jsem, že je tam potřeba i zalézt do podzemí kvůli asi patnáctimetrovému schodu, který nelze bez lana zdolat. Shodou okolností jsem se dvě stě metrů před tím protahoval pod jedním kamenem v písčině a tam jsem našel baterku, která dokonce i svítila. Někdo tam nahoře mi ji sem asi připravil, bez baterky bych neprošel a zpátky se vrátit nedalo, protože cestou tam jsem seskakoval dva až tři metry z mokrých stěn. Znovu jsem se tam pak vrátil víckrát i s bráchou a kamerou, protože jsou tam i pěkné vodopády.
Našel jste v terénu stopy těžby, kdy se dřevo vyváželo třeba pomocí skluzavek?
Všiml jsem si toho zrovna při té první cestě Bludištěm. Zjistil jsem, že ve skalách jsou záseky a někde i zbytky trámů nebo běhouny, po kterých se klády stahovaly. Jednalo se o těžbu v letech 1902 až 1908, dochovaly se i fotografie těchto skluzavek.
Jak se k vám dostal rozměrný hraniční kámen?
Hranice vedly skalami mezi panstvími Adršpach, Horní Teplice a Dolní Teplice. Když jsem hledal zbytky hraničních značek a kamenů mezi adršpašským a dolnoteplickým panstvím, u lesní cesty na Bučině jsem našel vykopaný hraniční kámen, který si zřejmě někdo připravil a chtěl si ho asi odvézt. Obával jsem se, že zmizí navždy, tak jsem ho poponesl asi o šedesát metrů dál a zaházel v takové díře větvemi.
Pro Správu CHKO Broumovsko jsme tehdy osazovali značení v terénu, potkali jsme se v Teplických skalách s jejich zoologem a o kamenu jsem mu řekl. S terénním autem jsme pak vyskákali po takové šílené cestě nahoru a kámen jsme dovezli ke mně domů. Stál asi patnáct let na zahradě a pro expozici jsem ho obnovil do původních barev. Kámen pochází z roku 1800 a jsou na něm značky pro Dolní Teplice a signatura majitele panství, polického obchodníka s plátnem Václava Šrůtka, z druhé strany značka panství Adršpach a iniciály majitele hraběte z Blümegenu.
Je těžké najít hraničníky v terénu?
V rostlých nebo velkých skalách jsou hraniční značky neměnné, ale na té plošině v rovinatém lese byly osazeny spíš jednotlivé hraniční kameny, mnohé byly během let vyvráceny a ztraceny při těžbě dřeva. V tomto úseku jsem našel už jen jeden řadový a pak tenhle výroční na památku revize hranice v roce 1800. Hranice se revidovaly, většinou když se změnil majitel. Jsem rád, že se nám ho povedlo zachránit. Před předáním do expozice jsem mu vrátil původní barvy. Jedna návštěvnice hodnotila, že je kámen těmi barvami moc vyumělkovaný, ale on měl být přece co nejvíc vidět.
Dosud nenalezený skalní kostel jste umístil do dnešního jezírka. Není to jen fantastická hypotéza?
V zimě 2004 až 2005 jsem hledal ve vypuštěném jezírku nějaké stopy po splavování dřeva nebo letopočet. Pod nástupním molem lodiček v nánosu jehličí a písku na skále jsem tehdy našel ke svému údivu vrypy o dvě stě let starší, než jsem čekal: letopočet 1581, pod ním už skoro v písečném dně latinský kříž a nahoře symbol, který připomíná kostelní věž. Jen jsem to rukou očistil a pořídil nákres, vyfotit jsem to přišel až podruhé, ale do tisku se fotky použít nedaly, protože mokrá skála se velmi leskla. Rytiny jsou na ploše asi metr krát metr a půl.
Co se o kostelu vůbec ví?
Gottfried Langhans roku 1739 vydal spisek Adersbachische Stein-Gebirge. Někdy kolem roku 1734 Adršpachem procházel, získával i od místních informace a dozvěděl se, že ve skalách byl i nějaký skalní kostel, Stein-Kirche. Kolem roku 1800 už se ze skal splavovalo dřevo, rytina s letopočtem tak byla od té doby zaplavena vodou a o skalním kostelu, nebo o skalní modlitebně ve skalách se přestalo psát i hovořit. Nikde jinde se přitom tento kostel nenašel, horolezci, trampové nebo lesníci by ho přece objevili, ale když se to nepodařilo, myslím, že jezírko je právě tím jediným místem, kde modlitebna mohla být, po dvě stě let skrytá pod vodní hladinou Skalního jezírka.
Nebyl to ale kostel jako takový, kolem roku 1581 zde byla skrytá modlitebnu luteránů. Protestantství se už tehdy šířilo ze Slezska hlavně do německy mluvících oblastí. Luteránství tady bylo v počátcích a shromaždiště v rokli, která byla zespoda zcela nedostupná, jim mohlo vyhovovat jako zcela uzavřené a odlehlé místo. Dalo se tam dostat pouze z cesty, která vedla Vlčí roklí na hrad Střmen, tehdy se zde cítili zcela bezpečně ukryti.
Kdysi asi návštěva skal byla ojedinělým zážitkem. Jak se díváte na dnešní cestovní ruch?
To ať hodnotí jiní. Jsem rád, že jsem skály zažil ještě v době, kdy omezení nebyla ještě tak přísná jako dnes. Dříve nebyla návštěvnost ve skalách tak velká jako dnes, ve skalních městech panovala daleko klidnější atmosféra.
