Fotbalem žijete už od malička. Jak se to tak u dívky stane?
Maminka hrávala za ženskou reprezentaci, táta pořád trénuje a léta už dělá také fotbalového rozhodčího. Poznali se právě při fotbalu, táta byl mamčin trenér. Nic jiného než fotbal ani nepamatuju. Už v kočárku mě rodiče vozili okolo hřiště.
Prý jste už ve dvou letech měla jasný názor na fotbalovou Spartu. Je to pravda?
Jako dítko jsem byla na stadionu a zrovna tam byl trenér Sparty a ženské reprezentace Dušan Žovinec. Zeptal se mě: Až budeš velká, taky budeš hrát za Spartu, že? A já mu odpověděla: Spalta, smldí. Tenkrát mě skoro vyhodil ze stadionu. Kariéra už v tomhle klubu asi nehrozí, Spartu prostě ráda nemám.
Monika HruškováPrvní fotbalové zápasy prožila už jako miminko v kočárku, fotbalu se věnuje celá její rodina. To by byl pech, kdyby hradecká rodačka Monika Hrušková u kopané také nezůstala. "Už když jsem byla v mámině břiše, vstřelila jsem gól za reprezentaci," směje se dvacetiletá studentka žurnalistiky. Nejen že fotbal sama hraje, ale dokonce je jednou z mála ženských rozhodčích v Česku. Zatím píská v nižších soutěžích, ovšem za pár let ji fotbaloví fanoušci možná uvidí i při prvoligových utkáních. "Bylo by to krásné. Dagmar Damková všem ukázala, že to jde," připomíná první ženu, která v Česku pískala nejvyšší fotbalovou ligu. |
Máte oblíbeného hráče?
Tomáše Rosického. Ale jeho plakát mi doma v pokojíčku na zdi nevisí. Tam je celá česká reprezentace.
Komu tedy ve fotbale fandíte? Nabízí se Hradec, když jste rodačka.
Hradci fandím a budu mu vždycky fandit. Pokud jde o první ligu, žádného favorita nemám. Povzbudím každého, kdo porazí Spartu. (úsměv) Přiznávám, že trochu tíhnu ke Slavii a v současnosti se mi nejvíc herním projevem líbí Plzeň. Mám ráda atraktivní fotbal, takže víc než na výsledcích v mém případě skutečně záleží na předváděné hře.
Fotbal jste hrála od devíti let, rozhodčí jste až poslední tři roky. Co vás k rozhodcování přivedlo?
Když jsem si v šestnácti letech přetrhala vazy v kotníku a potom i ve druhém, nemohla jsem se dostat rychle zpátky na hřiště. Táta se mě zeptal, jestli bych nechtěla zkusit pískat. Váhala jsem, ale za týden už tatínek přišel s tím, že jsem přihlášená na seminář. Nakonec mě tahle role chytla, pustila jsem se do toho a baví mě to doteď.
Jaké byly začátky s píšťalkou?
Docela náročné. Pískala jsem zápas, kde si hráč zlomil nohu, a vzápětí jsem šla do dalšího utkání mávat na lajnu a tam si zlomil nohu další fotbalista. Přiletěla helikoptéra přímo na hřiště. Byla jsem z toho hotová a říkala si, jestli jsem schopná to ustát a zvládnout.
Kam až byste se chtěla v rozhodcování dostat?
Prozatím jsem se hodně směřovala k ženskému fotbalu. Cítím tam větší šanci dostat se do mezinárodní sféry. Mezinárodní sudí se můžete stát až v 25 letech, takže mám ještě čas. V Česku je kolem padesáti ženských rozhodčích a jen pět je nominovaných pro mezistátní utkání. Třeba ve Švédsku píská přes dva a půl tisíce žen. V Česku je velká šance a byla by škoda ji nevyužít. Pokud jde o mužský fotbal, ráda bych se podívala do vyšších soutěží. Česká liga by byla krásná, ale jestli se tam dostanu, to záleží na mnoha faktorech - třeba jestli založím rodinu nebo jak dlouho budu studovat.
Současné šéfce českých fotbalových rozhodčích Dagmar Damkové se jako první podařilo prosadit i v nejvyšší mužské soutěži. Je vaším vzorem?
Dokázala spoustu věcí a jen díky ní máme takové příležitosti na mezinárodním poli. Při zápasech často slyším: Hele, je tady nová Damková. Lidé to křičí hlavně proto, že jiné ženské rozhodčí u nás ani neznají. A když něco pokazím, hned mi říkají: Z tebe Damková nebude. Už na narážky podobného typu začínám být alergická. V lize už není sama, jako pomezní rozhodčí působí i další ženy. Osobně bych si troufla jít na lajnu.
Prozatím pískáte 1. B třídu. To je docela drsná soutěž se spoustou faulů. Jak vám jde být na hráče přísná?
Když jsem tam začala pískat, byla to velká škola. Karty jsem tahala v každém zápase. Žluté dávám kolikrát za zbytečné řeči. Co si budeme povídat, měřím jen 160 centimetrů a skoro dvoumetrového chlapa přirozenou autoritou neusměrním. Dělám to asi takhle: první, kdo to na mě zkusí s nějakými řečmi, tomu dám žlutou kartu, abychom měli jasno. Tím si je získávám a potom už hráčům dojde, že na mě jen tak bezostyšně nemůžou křičet. V opačném případě by se mi zápas rozsypal pod rukama a hráči by mě posílali do kuchyně.
Už jste někoho musela vyloučit?
Červenou kartu jsem udělila zatím jen jednou a byla to jasná surová hra. Hráč tam soupeře vyloženě "zpražil sáněmi". Ten faulovaný kluk měl kliku, že si nadskočil, jinak by měl po obou nohách.
Jak se cítíte, když s kartou v ruce stojíte proti dvoumetrovému chasníkovi?
Někdy bych to chtěla vidět na fotce, protože to každopádně musí být dost vtipná situace. Jinak v tu chvíli mívám hrozně dobrý pocit. Kolikrát se proti mně hráči rozběhnou, já vytasím kartu a oni se na mě zaraženě dívají. Chtějí něco říct, ale karta je zastaví.
Rozhodčí Damková si pochvalovala, že hráči nejsou na hřišti tak vulgární, když píská žena.
Ve fotbale je pořád hodně horkých hlav, hráči umějí být dost sprostí, ale někteří se i omluví, když řeknou něco nevhodného jen tak do větru. Moji mužští kolegové chtějí, abych s nimi pískala pořád, protože hráči se opravdu chovají trochu lépe. Je také pravda, že fotbalistky jsou vulgárnější. O deset let starší žena vám klidně od plic vynadá, protože si myslí, že nemáte autoritu.
Jak se cítíte ve fotbalovém prostředí, které téměř výhradně patří mužům?
Je mi v něm dobře. Třeba v mužské krajské soutěži je mi příjemněji než v lize žen. Protože se v tomto odvětví pohybuji prakticky od malička, už fotbal nevnímám jako mužský sport. V Německu by si nikdo nedovolil říct, že fotbal není ženský sport. Ve Švédsku je ženský fotbal také číslo jedna. Pro holky je to ideální sport. Nemusí být tolik vysoké jako ve volejbale nebo basketbalu.
Ve většině rodin to bývá tak, že k fotbalu dítě přivede otec. Jenže u vás to spíš byla maminka, že?
Dá se to říct i tak. Hlavně si prošla podobným příběhem jako já. Čtyři roky jsem dělala krasobruslení, maminka také do čtrnácti let krasobruslila, takže to máme trochu okopírované. Hrávala jsem nejdřív v žácích a v šestnácti jsem začala hrát stabilně za ženy. Moc jsem tam toho nenakopala, když jsem si chvíli na to poranila kotníky.
Sledujete i výkony vašich kolegů sudích a známých mezinárodních rozhodčích?
Rozhodně jo! Když se dívám na českou ligu nebo Ligu mistrů, tak si říkám: Hergot, proč nedají do záběru rozhodčího? Zabírají hráče a lidé nevidí, co dělá arbitr. To mě mrzí. Když sledujeme fotbal s kamarády, jsem trochu za exota. Ptají se mě, komu fandím. Odpovídám, že přece rozhodčím. Jsou to kolegové, takže je občas bráním, i když se někdy divím, proč neodpískal nějaký zákrok. Když udělají chybu, je to pro mě pochopitelné. Rozhodčí ale mívají často pravdu. Lidé v hospodě, co mě neznají, se občas diví, když vidí, že mluvím do fotbalu.
Studujete žurnalistiku, chtěla byste o fotbale psát do novin?
Myslím, že se to s mým koníčkem trochu vylučuje. Buď budu dělat jedno, nebo druhé. Ale sportovní novinařina mě láká. Každopádně bych fotbal i sport chtěla pro lidi dělat srozumitelnější. Někdy mám totiž pocit, že když si noviny nebo web otevřou lidé, kteří sportu tolik nefandí, sportovním článkům nemůžou moc nerozumět.
