Ženský národní tým se připravoval na barážové utkání s Japonskem ve sportovním středisku Karuizawa, které se nachází pouhých 70 kilometrů od Nagana, města navždy připomínajícího největší úspěch českého hokeje.
„Ale nebyl čas pořádně zavzpomínat, zajít se třeba podívat do haly Big Hat. Měli jsme spoustu práce,“ řekl Moravec v rozhovoru pro iDNES.cz. „Ale Japonci si pamatovali, že tehdy Česká republika vyhrála olympijské hry a když zjistili, že jsem byl součástí zlaté party, byli nadšení. Fotili se se mnou a i po těch šestnácti letech chtěli podpis.“
Jenže české hokejistky letos na slavné vítězství mužských kolegů z roku 1998 nenavázaly. V rozhodujícím utkání podlehly domácím 1:2 a příští rok mezi osmi nejlepšími celky světa nebudou. „Herně jsme na to měli, ale nezvládli jsme to psychicky,“ tvrdí manažer (a trenér) Moravec.
Chybělo vám tedy víc zkušeností?
Měli jsme věkový průměr 18 let, Japonsko má 27, deset let hráli elitní skupinu mistrovství světa, byly na olympiádě v Soči. Navíc jsme hráli u nich. Nebylo to v žádném případě v rozhodčích, ale také tam měly pár drobných zaváhání. Rozhodlo, že jsme nebyli schopní hrát svůj hokej. Byli jsme svázaní tím stresujícím okamžikem, že musíme vyhrát. Troufám si říct, že za rok budeme mít větší zkušenosti a porazili bychom je.
David Moravec
Cítíte z týmu odhodlání? Mohou si hokejistky postup mezi elitu vybojovat na divizním šampionátu ve Francii příští rok?
Je hodně důležité, aby si z toho nezdaru vzaly, že je to o hlavě. Mělo by být jedno, jestli je to příprava, základní skupina nebo play-off, hraje se pořád stejný hokej. Holky nejsou na ledě, aby se rozklepaly. Problém je opravdu jenom v psychice, po hokejové stránce jsme na tom byli dobře.
Co bylo pro vás na práci manažera nejtěžší?
Kromě toho, že se starám o tým, snažím se pomáhat i klukům trenérům a předávám svoje zkušenosti na střídačce. Jsem takový dva v jednom. Chodím na led, ale musím připravit, aby všechno organizačně klapalo. Připravuju porady, zajišťuju jídlo, hotely, vyřizuju papíry, pasy, pojištění. Dělám spoustu věcí. Setkali jsme se kompletní až v Japonsku, výprava letěla po částech z Ruska a Spojených států. Takže se to muselo připravovat dlouho dopředu.
Při zápasech tedy i hodně koučujete. Vnímáte v tom rozdíl mezi muži a ženami?
Musím mít trochu jiný přístup k holkám než ke klukům po psychické stránce. Ale někdy si říkám, že až taková změna to přece není. Moc se staráme o to, jak být jemnější a hodnější a vyjít holkám vstříc. Na druhou stranu hokej je pořád stejný - hraje se na dvě branky s pukem a je to o tom ho dostat dovnitř. Čím víc se holky přizpůsobí chlapeckému pojetí, tím lepší budou.
Může se některá z holek prosadit i v mužské soutěži?
Myslím, že v poli to nejde. Tam je větší šrumec, hrozilo by i zranění. Je to na jiné úrovni, o hodně fyzicky náročnější. Ale v brance se dá prosadit. Holka může být talentovaná, rychlá a když se nebude bát prudkých střel, mohla by to zvládnout.
Slýcháte od kolegů pořád ještě nějaké narážky? Třeba že hokej není sport pro ženy?
Zkraje to bylo pro mnohé překvapení. Teď se o ženském hokeji začíná mluvit i mezi činovníky svazu, trenéři se zajímají, jak hrajeme. Je důležité, aby se to ještě víc dostalo do podvědomí fanoušků, aby to brali jako plnohodnotný sport. Je to sice sport pro holky, ale na vrcholové úrovni jsou pohledné akce, přečíslení, střely. Má to náboj a svoji kvalitu. Lidé, co byli na mistrovství světa v Přerově, tak říkali, že nečekali takový zážitek.
