"Ve Stockholmu jsme bydlívali v hotelu Kristineberg. Večer tu bývaly zábavy, na které jsme s oblibou chodili, jenže pít jsme nemohli. Navíc ve Švédsku byla prohibice, takže jsme kolikrát jen zalezli brzo na pokoj a hráli karty," vzpomíná tehdejší útočník Zdeněk Kepák.
Ovšem Silvestry prý zas tak šedé nebyly. To proto, že v pohostinských zařízeních se mohl alkohol normálně podávat. "V hotelu nám vyhradili stoly a to jsme zjistili, že Švédové se zase umí bavit, bylo s nimi veselo," culí se Kepák.
Veselo bývalo také, když se do Švédska pašovala vodka, kterou hokejisté předtím nakoupili v Sovětském svazu. "Tam nešlo koupit nic jiného," upozornil Kepák.
A pašovat vodku letadlem v zavazadlovém prostoru, to už byla věda. Musela se pečlivě schovávat ze dvou důvodů. Kvůli celníkům a kvůli tomu, aby se lahve ve vaku s hokejovou výstrojí nerozbily.
"To bylo neskutečně důmyslné. Lahve se různě vkládaly do chráničů a obalovaly se a ve Švédsku jsem vodku zase prodávali," vzpomíná Kepákův spoluhráč Jaromír Meixner. Je zřejmé, že i přesto někdy "ruský chléb" skončil, kde neměl.
"Někdy nás celníci vyhmátli, někdy ne. Ale většinou nás znali a tušili, že máme ve vacích vodku a nechávali to bez povšimnutí," usmívá se Kepák. "Ale když se to někomu náhodou rozbilo, to bylo dílo," naznačuje Meixner, jak takový vak musel "vonět".
Jednou trávili Brňané Silvestra na moři, to když se plavili ze Švédska do Dánska. Představovali si, jaké asi zažijí veselí s ostatními cestujícími, jenže byli zklamaní. "Nic velkého se nekonalo a my jsme neměli ani peníze, tak jsme zalezli do kajut a vytáhli karty," připomíná Kepák tradičního průvodce hokejistů na cestách.
Domů už většinou nevozili vodku, ale různé oblečení jako dárky pro děti a manželky. "Měli jsme kapesné dva dolary na den. U nás se nedalo nic sehnat, ani texasky. Vždycky jsme něco dovezli," říká Kepák.
