„Radši budu odpočívat doma a počkám, až si budu moct tady u nás v Hvozdné zase normálně zajít na dvě piva do hospody,“ říká.
Během rozhovoru pro MF DNES ukazuje, že to od něj není žádná póza. Od doby, co přišel o nohu a začal se věnovat tomuto sportu, byla medaile jeho snem. A poté, co Češi v souboji o třetí místo porazili Čínu, zažil chvilku euforie.
„Teď už z toho ale vědu nedělám,“ mávne rukou jedenačtyřicetiletý sportovec.
Takže pro medaili nemáte ani vitrínu?
Našlo by se něco, čím by se dala zaplnit. Trofeje z domácí soutěže, medaile z mistrovství Evropy nebo ze světového šampionátu béček. Ale nemám na to doma prostor. (úsměv)
Český parahokejista Zdeněk Hábl (vpravo) kontroluje puk před Mariánem Ligdou ze Slovenska.
Na medaili z mistrovství světa elitní kategorie jste se ale načekal. Byl to váš cíl?
První start v reprezentaci jsem měl v roce 2006 a od té doby jsem si vždycky říkal, že bych placku chtěl mít. Řekl jsem, že pak můžu končit. Jenomže jsem netušil, že se toho vůbec dožiju, natož že to bude takto brzo. Takže teď mám chuť hrát dál a třeba si tu metu zvýšit na stříbro. Spojené státy (suverénní vítěz šampionátu) jsou jinde, ale i ta Kanada je k poražení.
Je asi těžké se s těmito týmy měřit, že?
USA, Kanada, Rusko, to jsou vždycky favoriti. Velké země, kde mají z čeho hráče vybírat. V Kanadě nám říkali, že mají základnu 20 tisíc registrovaných parahokejistů. My jich tu máte tak stovku. Ale už ve skupině jsme s Kanaďany prohráli těsně 1:2. V semifinále nás sice porazili 5:0, ale to nám tam napadalo všechno a my se z toho sesypali. Beznadějné to ale není.
A co Čína, kterou jste v souboji o bronz zdolali 3:2?
Myslím, že Číňani byli favoritem. Šli hodně nahoru v době, kdy se tam začala chystat zimní olympiáda v Pekingu. Tam jsme s nimi prohráli ve čtvrtfinále. Ten letošní souboj o bronz nebyl asi pro diváky moc pěkný. Bylo to strašně ubojované, oba týmy byly unavené po semifinále. Ale naštěstí se to překlopilo na naši stranu.
Jak jste vítězství prožíval?
Když jsem viděl na časomíře nulu a bylo jasné, že jsme vyhráli… těžko se to popisuje. Byl jsem sice domlácený a totálně vyčerpaný, ale najednou jsem měl pocit, že bych snadno vyšplhal na Everest. Přišel pocit velké lehkosti. Zazpívali jsme s klukama hymnu, i když teda dost falešně. (úsměv) Užili jsme si to v kabině. Dál jsem to ale moc neprožíval.
Zdeněk Hábl● Reprezentační parahokejista má 41 let. Bydlí ve Hvozdné, kde s manželkou vychovává dvě dcery. ● Po nehodě v roce 2004 mu museli amputovat levou nohu, díky protéze je však schopný chodit. ● Je dlouholetým hráčem klubu SHK Lapp Zlín. Získal s ním několik titulů v české soutěži, plnil roli útočníka i obránce, působil jako kapitán. ● V reprezentaci působí od roku 2006. Získal tři čtvrtá místa z velkých akcí, největším úspěchem je čerstvá bronzová medaile z mistrovství světa v Kanadě 2023. |
Čím to, že jste letos uspěli? Měli jste silnější tým než jindy?
To je těžko říct. Na mistrovství chceme pokaždé předvést to nejlepší a jedeme tam zabojovat o placky. Několikrát nám to těsně nevyšlo. Je pravda, že tentokrát tým seděl, drželi jsme pospolu, nebyla žádná ponorka, fungovalo to. Máme tam výborné mladé kluky, které jsme doplnili my starší. Zní to ohraně, ale pomohlo nám i to, že jsme na medaili moc nemysleli. Byl to vzdálený bronzový maják, k němuž jsme postupně doplavali.
Přiměje vás takový úspěch bilancovat? Připomenout si, jak jste se vlastně k parahokeji dostal?
Víte, už je to skoro dvacet let a moc na ty začátky nemyslím. Samozřejmě si uvědomuji, že mě ke sportu přivedla nehoda…
V roce 2004 vás ve Zlíně při vykládání zboží přirazilo projíždějící auto a nakonec vám museli amputovat nohu. Prý s vámi do týmu počítali už v době, kdy jste ještě ležel v nemocnici, je to pravda?
To jsem se dozvěděl až asi po roce. Doktor prý volal sledgehokejistům, že mu tam leží dvaadvacetiletý ogara, který asi přijde o nohu a bude vhodný adept do týmu. Já jsem v té době byl hodně naštvaný, nepříjemný, sestřičky to se mnou asi neměly lehké. To víte, do té doby běháte, děláte vylomeniny, pak vám uříznou nohu. To je člověk trošku nakrklý. Nechtěl jsem ale sedět a nic nedělat. V listopadu mi o tom řekli a v březnu už jsem byl poprvé na ledě. Nečekal jsem ale, že bych se někdy dostal do reprezentace.
A nakonec vám parahokej pomohl i psychicky, že?
Víte, co mi nejvíc pomohlo? Jednou mě z nemocnice vytáhli do centra Klubíčko, kde byly děti mnohem víc postižené než já. Hráli tam bocciu (obdoba pétanque pro tělesně postižené). Když jsem je viděl, jak hrají, jakou mají radost, normálně jsem se rozbrečel. Odjel jsem pryč a říkal si: Ty deb**e, vždyť tobě nic není. Nemáš nohu, ale není to konec světa.
Čínský parahokejista Cchuej Jü-tchao (vlevo) a jeho český soupeř Zdeněk Hábl debatují po zápase na paralympiádě v Pekingu.
Neutápěl jste se v sebelítosti?
Pořád mě to štve, to zase jo. Nejsem nadšený, že jsem bez nohy. Ale kdyby se to nestalo, tak bych neměl manželku, jakou mám teď, děti, jaké mám. Takže to tak mělo být. A to, že neuběhnu stovku pod deset vteřin? Tak to holt dětem vynahradím nějak jinak.
Mimochodem, podporovala vás teď rodina při šampionátu?
Myslím, že manželka měla v posledních dnech pořád kruhy pod očima. Protože sledovala i zápasy, co začínaly ve tři ráno. Ráno přitom musela vstávat, obstarat děti a pracovat. V tom je zlatá. Rodina mě určitě podporuje, ale já už jsem takový, že to nějak neprožívám. Vždyť nevymýšlím léky nebo nějaké převratné vynálezy pro lidstvo. Jenom se honím za černým nesmyslem a sedím u toho na prdeli. (úsměv)
Když to řeknete takhle, zní to banálně. Ale asi není úplně lehké se ten sport naučit, že?
Když jsem začínal, padal jsem z jedné strany na druhou a hleděl na kluky, co jezdí kolem. Nemyslel jsem, že se to naučím. Ale měl jsem i štěstí, že jsem byl v generaci s hráči jako Michal Geier, Pavel Kubeš, David Palát. Byli jsme na podobné úrovni a rozvíjeli se spolu. Dnes to mají nováčci ve sledgehokeji ještě těžší, protože ten sport se posunul a chce to rok dva dřít, než se dostanete na patřičnou úroveň. Výhodou je, že když makáte a máte trochu fyzičku, dokážete se prosadit i v pozdějším věku.
To je i návod pro nováčky?
Já bych byl nejradši, kdyby takový sport vůbec neexistoval, protože by to znamenalo, že na světě nejsou vážné úrazy. Ale když je to, jak to je, doporučil bych každému, koho podobné neštěstí potká, aby pokud možno okamžitě začal něco dělat. Pomůže mu to psychicky, fyzicky, bude v dobrém kolektivu. S klukama v kabině jedeme černý humor, utahujeme si z našich „pavoučích nožiček“ a podobně, ale všichni jsme vlastně velká rodina. Dveře má otevřené každý, ale nikdo nic nedostane zadarmo.
Aktuální úspěch možná začínající hráče motivuje.
Povědomí o tomto sportu šlo raketově nahoru už od mistrovství světa v Ostravě 2019. To bylo ohromné haló. Musím říct, že žádná jiná akce, ani paralympiáda, ani letošní Kanada, se tomu zdaleka neblížila. Takže noví zájemci jsou. Máme je v reprezentaci i v klubu ve Zlíně. Jen to chce, aby vydrželi.
Vy už dnes patříte mezi veterány. Jak dlouho ještě chcete hrát?
Pár turnajů bych ještě rád přidal. Metou by mohla být paralympiáda 2026 v Itálii nebo další mistrovství světa v České republice. Samozřejmě záleží na mnoha okolnostech. Dělám dost fyzický sport. Zápěstí, paže, ramena, všechno dostává zabrat. Nedá se říct, jak dlouho člověk vydrží, je to dost individuální.
Ale dá se hrát i v pozdnějším věku, že?
Na mistrovství světa v Ostravě jsme měli kluky přes padesátku. Brankáři Michalu Vápenkovi, který byl s námi v Kanadě, už taky bylo padesát. Takže to jde. Samozřejmě věk nezastavíte. Ztrácíte sílu, výbušnost. Já už taky nehraju jako ve dvaceti.
Euforie. Z davů nás mrazilo, říká český parahokejista Hábl |
Musel jste hru přizpůsobit? Hrajete teď víc hlavou?
Ježišmarjá, jen to ne, já mám hlavu děravou! Trenéři mi vždy říkají, když jdu na led, hlavně ať nemyslím. (smích) Ale jo, moje hra se trochu změnila. Vždy jsem byl v útoku, ale teď na šampionátu jsem hrál většinou beka. Což mi teda moc nesedí, protože je to mnohem větší zodpovědnost. Abyste dobře blokoval, nikdo si vás neprohodil, neobjel. Já jsem přitom takový divočák, co potřebuje lítat nahoru dolů. Dokud ze mě necrčí voda proudem a nejsem zahřátý na provozní teplotu, bývám strašně nervózní. V Kanadě mi nejvíc sedlo utkání s Itálií, kde mě dali na křídlo.
A taky jste v něm dal gól…
Asi po čtyřech letech na velké akci. Byl to dlouhý půst. A dal gól, no… Spíš jsem nastavil hokejku a doklepl pěknou akci, kterou rozjeli kluci. Já vlastně neudělal skoro nic.
