Má za sebou průlomový rok. S reprezentací hokejistek se poprvé dostala na olympijské hry, na světovém šampionátu rozhodující trefou zajistila Češkám historický bronz a ještě si libuje, že díky přestupu ve Švédsku z AIK Stockholm do Modo se zase o něco přiblížila profesionalitě.
Z volejepodcast iDNES.cz |
„Rok 2022 byl nejúspěšnější v kariéře,“ říká v podcastu Z voleje útočnice Vendula Přibylová. „Člověk sní o některých věcech a všechny se udály během šesti měsíců – hry, medaile a nový kontrakt, díky kterému si konečně vydělám nějaké drobné hokejem.“
Vendula Přibylová v pořadu Z voleje
I když je šestadvacetiletá slečna nadšená z kariérních úspěchů, jistou jízlivost v kruciálním tématu nerovného odměňování sportovkyň nejspíš cítíte. Ač se hokejem živí a je ryzí profesionálkou, srovnávat její příjem s mužskými kolegy nejde ani vzdáleně. „Dá se hokejem živit, nic si však neušetříte. Ale už jste schopný se o sebe postarat,“ oceňuje posun. Na rozdíl od mužských kolegů mezi mantinely si nemůže z příjmu spořit například na bydlení nebo na náhlé období po kariéře.
„Kdybych si chtěla vydělat, musela bych si najít ještě jinou práci.“
Hokeji věnujeme stejně času jako muži, ohodnocení nemáme skoro žádné
Mrzutou realitu bere s nadhledem. Na americké univerzitě v Maine vystudovala při hokeji psychologii se zaměřením na rozvoj dětí. Chápe, že v Česku, ale i v Evropě se zájem o ženský sport teprve rozjíždí, někde ani to ne. Uvědomuje si, že muži lákají zatím o poznání více diváků a vydělají tak svému sportu více peněz, z jehož balíku si pak logicky ukrojí větší část.
Ale...
„Samozřejmě mě to štve z pohledu sportovce. Na zimáku, v posilovně trávíme stejný čas, věnujeme se tomu se stejnou intenzitou, a ohodnocení nemáte skoro žádné,“ přemítá v olomouckém Divadle na cucky. „Ale zase chápu, že to souvisí se vším, na chlapy chodí víc lidí. Je to i otázka marketingu, více se do chlapského hokeje investuje a více se to vrací.“
Vendula Přibylová slaví gól.
Průměrný rozdíl v platu na stejné pozici činí v Česku 16,4 procenta ve prospěch mužů. Ve sportu je ovšem rozdíl ještě mnohonásobně vyšší, a to po celém světě. „To se kouše těžko. Nepotřebujete vydělávat miliony, ale ráda bych se tím uživila a zajistila se trošku,“ podotýká. „Proto jsem šla studovat a hrát do Ameriky. Je to super cesta pro hokejistky. Když si nevyděláme, tak si uděláme vzdělání,“ hledá plusy.
A nachází je také ve Skandinávii. „Mužské týmy vydělávají hodně a je vidět, že se snaží investovat do ženského hokeje, což je super, zvlášť ve Švédsku,“ kvituje. „Ve světě se o to snaží, v Česku jsme ještě pozadu. Lehce se to posouvá, ale pořád je to běh na dlouhou trať.“
O tom svědčí i česká extraliga žen, ve které jsou jen čtyři týmy a výsledky bývají divoké. Prostředí, v němž se moc zlepšit dívky nemohou, a tak volí včasný úprk do Evropy či za oceán. Kanaďanka Carla MacLeodová, dvojnásobná olympijská šampionka a česká reprezentační trenérka, volá po plně profesionální soutěži v Česku, leč Přibylová je skeptická. „Nevím, jestli jsme vůbec na začátku,“ povzdechne si. „Jsme úplně jiný národ, společnost ještě není na to nastavená, v rovnoprávnosti máme rezervy.“
Krása ženského sportu. Nesrovnávejte nás s chlapy!
Uvítala by i větší zájem médií, jež podle statistik výrazně více informací přenášejí z mužského sportu, třebaže ženský sport je na vzestupu, fotbalistky už vyprodávají v Evropě velké stadiony. „Ženský sport je krásný, ale nesmíte se na něho dívat optikou mužského sportu. Je to pomalejší, není to tak silové. Je to jiný sport a málokdo si to uvědomuje,“ vadí Přibylové. „Hrozně mě vytáčí, že se někdo na internetu vysmívá, když ženský fotbalový tým porazí dorostenci. Běhali jste někdy se šestnáctiletými kluky? To nejde.“
Především ve Státech poznala odlišný přístup k ženskému sportu napříč společností. „Univerzitním sportem tam žijí. Byl to logický krok,“ vrací se k odchodu z Olomouce. „Univerzitní hokej v Americe je na neuvěřitelné úrovni. Ještě vyšší než profesionální ve Švédsku. A větší je i respekt ve společnosti,“ srovnává.
Přesto po návratu do zámoří netouží. Švédský styl života slečně z Uničova vyhovuje. „Jsem strašně spokojená, je to posun k větší profesionalitě, i když na menším městě.“
S Modo jsou třetí a myslí na úspěch v play off. Švédská soutěž od tohoto ročníku dovolila ženám hru do těla. I to má být způsob, jak hokejové zápolení něžného pohlaví zatraktivnit.
Vendula Přibylová slaví gól v dresu švédského MODO.
„První zápasy byly takové, že se na to hodně zvykalo, srážely jsme se náhodně, nebylo to kontrolované a nečekáte to, když tolik let hrajete bezkontaktně. Ale zlepšilo se to a hra je uvolněnější. Kontakt k tomu sportu patří,“ chválí zásadní změnu. „Líbí se mi to. Pravidlo upravili tak, že otevřený hit by se tam pořád objevovat neměl, ale rameno na rameno, bodyček, už není faul.“
Táto, mámo, jsem olympionička v hokeji!
Uspět touží nejen s Modo, ale znovu by ráda pomohla českému týmu k medaili na světovém šampionátu, jako se to povedlo loni v Dánsku, kdy v mači o bronz se Švýcarkami vstřelila rozhodující gól. „Největší moment kariéry je ale stejně to, jak jsme naskákaly na ledě na sebe a pak si pověsily na krk tu placku,“ usmívá se.
Ví, co je za její nevšední cestou dřiny. Vybaví si, jak přišla v žácích ze Šumperku do olomoucké chlapecké kabiny plné dospívajících puberťáků, se kterými ještě do třinácti lety měla stejnou šatnu. „Pak už to nebylo komfortní,“ mrkne.
Vendula Přibylová s bronzovou medailí z mistrovství světa.
Dala si vlasy pod helmu a nikdo ji na ledě nešetřil. „Byla jsem jedna z nich, i když jiná.“ Nepočítala modřiny po ranách pukem a v ledové hře se zlepšovala. Těžko by však vůbec pomyslela, že se jako hokejistka někdy podívá na olympiádu. „Jako dítě mě to nikdy nenapadlo,“ kývne. „Dívala jsem se na slavnostní zahájení, že tam jsou nejlepší sportovci planety, a najednou jste mezi nimi. Zvláštní pocit, jako bych tam ani nepatřila. Ale ty tři týdny jsme si neskutečně užily, navzdory covidovým opatřením.“
Vzpomíná, jak ji táta, bývalý hokejový brankář, vzal poprvé na zimák v Uničově a jak ji bruslení teprve chytilo, až když dostala hokejku. „Rodiče se vždycky snažili vychovat mě i bráchu k tomu, abychom uměli chytit do ruky balon, abychom uměli plavat, lyžovat a byli všestranní,“ děkuje.
Odměnou pak byl ten silný, ryzí pocit, když jim olympijskou nominaci do Pekingu oznámila. „Máma se rozbrečela, byli pyšní.“
O tom sportování je především, ale...
