O jeho smrti v pondělí informoval klub CSKA Moskva a právě do jeho sídla se tehdy redaktor za Tichonovem vydal. Ještě v 77 letech tam přísný muž dělal prezidenta.
POSLEDNÍ TICHONOVŮV ROZHOVOR PRO MF DNESLegendární kouč exkluzivně v roce 2008 |
Vypadal stále stejně: rovná záda, na hlavě pečlivě načesaná pěšinka, trochu vrásčitá tvář. A perfektní paměť. „Táto, pleteš se,“ snažil se ho v průběhu exkluzivního rozhovoru opravit syn Vasilij, také hokejový trenér, který už rovněž zemřel. „Ale jdi,“ opáčí Tichonov. „Říkám, že to bylo na Švédském poháru v osmdesátém.“
Tichonovova kancelář byla v sídle slavného armádního klubu jednou z nejmenších. To je celý on. Nikdy moc nelpěl na přepychu a komfortu. Na regálech vystavené autobiografické knihy přeložené do různých jazyků, na stěnách fotogalerie z mistrovství světa a olympijských her.
Když ukazoval na jeden z obrázků, začal dojetím slzet. Přece byla ta léta tedy znát. Jinak zůstal tvrdý a nesmlouvavý. Jako hokejový diktátor. Tak, jak ho znal celý svět.
Čas běží, ale vy vypadáte skoro stejně jako před 20 roky. Jaký je váš recept?
Je hrozně jednoduchý. Musíte se stále hlídat. Denně vstávám v 7.30 a jdu na procházku se psem. Ještě loni jsem pravidelně běhal, dva až tři kilometry každé ráno. Pak jsem si zranil nohu a musel jsem toho nechat. Jím všechno, dietu nedržím. Alkohol si dopřávám jen při setkání s přáteli. Červené víno nebo jeden dva kalíšky vodky. Ale svoje meze znám, po čtyřech nikdy neodcházím.
Dneska už se díváte na hokej jen z čestné lóže. Říkáte si často: Být teď trenérem, udělám to jinak?
Pořád. Problém je, že většina současných koučů tým při utkáních téměř neřídí. Mladý hráč udělá chybu, ale trenér mlčí. A vytkne mu to až na tréninku. To je třeba dělat hned, nejlepší školou je právě zápas.
Vytýkáte něco i současnému trenérovi CSKA Vjačeslavu Bykovovi?
Ne. Domluvili jsme se, že si budeme hledět svého. Když bude chtít poradit, dveře mám otevřené. Taky jsem neměl rád, pokud se mi do toho někdo pletl. Stalo se mi to vlastně jen dvakrát.
Dvakrát? Co se přesně stalo?
Poprvé to bylo na začátku mé reprezentační kariéry. Před olympiádou v roce 1980 v Lake Placid jsem chtěl vyměnit pětku starších hráčů, ale soudruzi nahoře mi řekli: „Nedělej to, je to riziko.“ Po návratu si mě zavolali a začali mi vytýkat porážku od Američanů (tým mladíků z univerzit překvapivě vyhrál 4:3). Když jsem zmínil jejich nařízení, slyšel jsem: „Viktore, to nebyl rozkaz, my jsme ti jenom poradili.“ Pak ta historka měla pokračování.
Jaké?
Za pár měsíců jsme měli jet do Göteborgu na první ročník Švédských her. A tak jsem tu veteránskou pětku z mužstva přece jen vyřadil. Zase jsem slyšel rady: „Nedělej to.“ Vyhráli jsme a oni si mě zase povolali. A na schůzce jeden velmi vlivný funkcionář říká: „Tady sedí člověk, který odmítl splnit nařízení ústředního výboru KSSS.“ A kouká na mě. Všichni okamžitě zmlkli a čekali, co bude. Ten funkcionář se chvíli odmlčel a pokračoval: „A správně udělal. Takových lidí strana potřebuje co nejvíc!“ Od té doby jsem všechna rozhodnutí dělal sám.
Tichonov a ČeskoUmíte říct něco česky? Kdo je podle vás nejslavnější Čech mimo hokej? Který Čech vás naposledy naštval? |
Zdá se mi, že nezdar v Lake Placid vás trápí dodnes.
Ale ne. I když porážky jsem nesl velice těžko. Naštěstí bylo vítězství daleko víc. Třeba zlato na olympiádě v Albertville v roce 1992. Měl jsem tam mladý tým. Fanoušci mu říkali mateřská škola. Nikdo mu nevěřil. Sovětský svaz už se rozpadl, neměli jsme vlajku ani hymnu. Nějaký cizí novinář se mě zeptal: „Jak chcete s takovým týmem porážet Finsko, Švédsko a Kanadu?“ Dopálil mě. „Porazíme vás všechny. Tihle kluci mají o co hrát: doma jim fandí rodiče, přátelé...“ A opravdu jsme je všechny porazili. (Tichonov ukazuje na fotografii, kde ho šťastní hráči vyhazují do vzduchu. Dojetím si utírá oči.)
Právě tohle vítězství má pro vás největší cenu?
Pro mě má každé vítězství velkou cenu. Ale nejdůležitější zlato bylo z mého prvního mistrovství světa. Bylo to v roce 1978, zrovna v Praze. Československo mělo tehdy silný tým, který zvítězil na dvou předchozích šampionátech. Navíc nás deklasovalo v prosinci na Izvestijích v Moskvě. Byl jsem tehdy mladý trenér, kterého jen před pár měsíci převedli do hlavního města. Předtím jsem pracoval v provinční Rize, kterou jsem během pěti let vytáhl z druhé ligy až do nejvyšší soutěže. Pochopitelně mi mnozí nevěřili. „Co je to za bílou vránu?“ šuškali si za mými zády. Ale v Praze jsme pak vyhráli. Ač s odřenýma ušima. Katapultovalo mě to vzhůru.
Je pravda, že vaše dosazení bylo konzultováno na nejvyšších místech?
Tuto zprávu mi sdělil tehdejší šéf KGB Jurij Andropov, který se později stal generálním tajemníkem ÚV KSSS. A zároveň mi oznámil, že musím převzít i CSKA. Zpočátku jsem odmítl. Měl jsem k tomu pádné důvody. Práce v Rize se mi dařila, navíc CSKA tehdy znovu vyhrál sovětský titul. Ale když se tato nabídka velice důrazně opakovala, znovu říct ne už jsem nemohl.
Říkalo se, že nejlepší hráči CSKA nesli váš příchod dost nelibě.
Jo, nelíbilo se jim odvolání kouče Loktěva. Mužstvo se stalo mistrem a v takových případech se trenér nemění. Navíc to byl bývalý reprezentant, kdežto mě znal málokdo. Nespokojenost se projevovala jen za mými zády. Na trénincích a v utkáních mě hráči poslouchali na slovo.
Ruský trenér Viktor Tichonov při utkání Švédsko - Rusko na hokejovém mistrovství světa v Ostravě. (27. dubna 2004)
Konfliktů s hráči jste se přece jen nevyvaroval. Jak vám bylo, když později Fetisov, Larionov a řada dalších hvězd veřejně ostře kritizovali vaše metody?
Nesl jsem to těžko. Zpočátku jsem chtěl oponovat. Dokonce jsem připravil článek do novin, v němž jsem detailně odpovídal na jednotlivé výtky. Bylo to asi třicet bodů. Pak mi to jeden novinář rozmluvil: „Jestli se necháš vtáhnout do této debaty, už nebudeš mít žádnou práci. Vezme ti ji psaní do novin.“ Tak jsem se ovládl a kritice jen naslouchal, i když to pro mě bylo strašné.
Už jste se s nimi smířil?
Ano, čas léčí. Předloni hrála stará sovětská garda exhibici v Moskvě na Rudém náměstí proti hvězdám NHL. Pozvali mě, abych ji koučoval. Byli tam všichni. Jako první přišel Larionov, hlavu měl svěšenou, jeho oči mířily dolů. Pak zběhlík Mogilnyj. Dokonce i Sláva (Fetisov) se mě pokusil obejmout... (Tichonov mává rukou)
Pracoval jste s výběrem hráčů z obrovské země. S nejlepšími z nejlepších. Byl ve vašem mužstvu někdo takový, kdo za nimi zaostával, ale kompenzoval to poctivostí a pílí?
Třeba Irek Gimajev. To byl průměrný hokejista. S obrovskou pracovitostí a touhou po vítězství. Navíc velký univerzál, mohl hrát v útoku i obraně. Na trénincích hecoval celou lajnu: „Nesmíme prohrát za žádnou cenu…“ A opravdu, jeho řada většinou svoje mikrozápasy vyhrávala. Dokonce i proti Larionovově lajně.
Byly i opačné případy?
Takových, přiznávám, bylo víc. Skvělí, talentovaní hráči, kteří to nikam nedotáhli. Třeba útočník Igor Vjazmikin. O dvě hlavy byl lepší než kdokoli na světě, sám vyhrával zápasy s Kanadou. Ale ... (charakteristickým gestem do sebe obrací panáka). A tím to skončilo.
Předpokládám, že nebyl jediný.
Alkohol, to byl jeden z největších problémů. Stávalo se, že hráč večer porušil režim. Příští ráno na tréninku provinilec sám makal víc než ostatní, aby to odčinil. I proto CSKA vyhrávalo. A ještě něco... V hokejových kruzích se říkávalo: „V CSKA pijí všichni dohromady, zato v Dynamu každý zvlášť.“ V tom také tkví tajemství našich vítězství (směje se).
Zmínil jste Jurije Andropova. Byl to největší hokejový fanoušek v tehdejší sovětské vládě?
Největší, ale ne nejmocnější. (usmívá se) Při našem prvním setkání, o němž už byla řeč, Andropov přiznal: „Chtěl jsem tě do Dynama.“ (Předseda KGB dohlížel právě na tento klub - pozn. aut.) Ale Brežněv řekl: „Tichonov jedině do CSKA.“
Se všemocným generálním tajemníkemÚV KSSS jste se také setkával?
Několikrát. Jednou jsem byl dokonce se čtyřmi hráči sborné pozván do Kremlu, abychom blahopřáli Brežněvovi k narozeninám. Ale ze všeho nejvíc vzpomínám na tehdejšího ministra obrany Dmitrije Ustinova. To byl člověk! Vždy jednou za rok mě přijal ve svém kabinetu. Jednou se ptá: „Viktore, proč ty jako trenér armádního týmu ke mně vždy přicházíš v civilu?“ Trochu jsem znejistěl a pak mu povídám: „Já jsem jen kapitán, kdežto vy jste maršál. Ve výložkách by se nám špatně mluvilo.“ A on odpovídá: „Máš pravdu.“ Sundal mundúr, otevřel flašku... Za deset minut jsem měl vyřešeno vše, s čím jsem přišel. Peníze, byty, auta.
Na střídačce jste vždy stával před hokejisty. Proč?
Mělo to hodně výhod. Viděl jsem oči hráče. A mohl jsem kontrolovat, jestli mi rozumí. Jinak jsem mu mohl něco vysvětlovat a on by zíral na světelnou tabuli a počítal vteřiny do konce třetiny. Pak to byla dobrá pozice pro sledování trenéra soupeře. Jak vede hru, jak střídá.
A puky a hole vás netrefovaly?
Ani jednou. Hokej jsem hrál, takže hru umím předvídat dobře.
S kým z českých či slovenských trenérů se vámnejlépe komunikovalo?
Hodně kamarádské vztahy jsem měl s Bukačem a Starším. Jezdili za mnou na stáže, nejdřív do Rigy, pak i do Moskvy. Často jsem je vídal i na mistrovství světa a občas se setkáváme i dnes. Dobře se znám i s Pospíšilem, Lenerem a dalšími.
S Českem vás pojí i další čerstvá zkušenost. Na mistrovství světa hráčů do 20 let v Pardubicích a Liberci zářil váš vnuk Viktor Tichonov mladší.
To je moje chlouba. V naší rodině nemohl být kluk ničím jiným než hokejistou. První brusle ode mě dostal ve třech letech a hned v nich šel spát. Bál se, že mu je ukradnou (směje se). Od té doby udělal velký kus cesty.
A může dojít až úplně na vrchol?
Talent má, ale musí ještě hodně pracovat. Teď o něho měli zájem v NHL, dohodli jsme se, že ještě rok zůstane v Rusku. Nemá kam pospíchat. Musí ještě dozrát.
