Na začátku letních prázdnin jste s kolegyní z reprezentace Dominikou Láskovou vedla hokejový kemp pro malé hokejistky. Co jste si z toho odnesla?
Bylo to krásné. Hráčky byly rozdělené dokonce do dvou věkových kategorií. Vnímaly jsme, jaký zájem o to holky mají. V tom cítím velký posun. Mladé hokejistky v nás mají vzory, řada z nich se byla podívat i na mistrovství světa v Budějovicích.
Něco takového bylo asi nepředstavitelného, když jste začínala vy, že?
Úplně. Jako malá jsem žádný kemp nezažila. Až tak zhruba v patnácti jsme také s Dominikou (Láskovou) byly v Třemošné s plzeňskými holkami, ale ty už byly dospělé. Je skvělé, že hokejistek přibývá a už hrají i v klubech spolu. Vím o pár holkách i ve Strakonicích. My jsme kemp dělaly poprvé, ale přemýšlíme, že z něj vytvoříme tradici.
Holky makají tak, jako dřív kluci. O ženském hokeji, jeho boomu i výzvách |
Hodláte se věnovat trénování po kariéře?
Nevím, jestli úplně celoročně. Spíš by mě lákaly týdenní nebo víkendové kempy, případně skills kempy nebo individuální tréninky. Není to úplně moje priorita, mám i jiné zájmy. Ale uvidíme, je to otevřené.
Dokdy vlastně plánujete hrát? Zaznamenal jsem, že jste chtěla končit po příští sezoně, tedy po olympiádě v Itálii.
Uvidíme. Nechci dělat ukvapené závěry. K takovému konci to směřovalo, ale třeba ještě budu hrát dál.
Další ročník strávíte v týmu ženské PWHL ve Vancouveru, kam jste přestoupila z Ottawy. Proč nastala tato změna?
Vybrala jsem si to. Z Montrealu jsem byla vytrejdovaná do Ottawy, kde jsem strávila dva roky. Mojí prioritou bylo zůstat, ale nakonec jsem šla jinam. Ve Vancouveru cítím šanci se ještě trochu posunout. Dopadlo to takhle a jsem za to moc ráda. Bude to změna, i jiné prostředí, město. Ale beru to jako výzvu.
Brankářka Minnesoty Nicole Hensleyová zasahuje proti nájezdu Terezy Vanišové.
V dubnu Budějovice hostily první světový šampionát hokejistek u nás. Jak na něj s odstupem vzpomínáte?
Pořád cítíme zklamání z výsledku. Skončily jsme čtvrté, ale třetí místo nám uteklo opravdu o kousek. Ale musíme se na to dívat i z druhé strany. Ženský hokej to hodně posunulo, pro všechny to byly skvělé zážitky. Užili si to i fanoušci.
Překvapilo vás, kolik jich na zápasy chodilo? Šampionát překonal i divácký rekord.
Ano. Lidi chodili i na další zápasy, nejen na ty české. Je krásné sledovat, jak roste zájem o ženský hokej. Dříve to zdaleka takové nebylo. Až v posledních letech se to výrazně zlepšuje.
Když jste začínala, asi vás nenapadlo, že doma na jihu Čech někdy prožijete něco podobného. Stejně jako nečekali vaši rodiče, že u hokeje zůstanete?
Od ostatních jsem v mládí často slýchala otázku: Ty ještě hraješ ten hokej? Mysleli si, že je to přechodné. Ale mě to bavilo. Tehdy byl ženský hokej spíš tabu. Nic moc se o něm nevědělo, ani jak to chodí v zahraničí. Mě to chytlo hned.
V začátcích jste se potkala ve Strakonicích i s fotbalovým brankářem Jindřichem Staňkem, že?
Ano. Bylo to tak ve druhé nebo třetí třídě. Ale v kontaktu už nejsme.
Prožila jste nějaké kritické chvíle, kdy jste uvažovala i o tom, že skončíte s hokejem?
Každý zažije nějaké slabší okamžiky. U mě vždy zvítězila láska k hokeji. Nikdo mi to nedokázal znechutit, i když se o to někteří trenéři snažili. Bohužel to slýchám dodnes, že v klubech a pro trenéry jsou priorita kluci a o holky není zájem. Pak dochází k různým zesměšňováním a ponižováním.
Také jste to zažila?
Částečně ano. Ale když to překonáte, tak vás to posílí. Složité to bylo i poté, co jsem například skončila na univerzitě, obětovala jsem hokeji maximum, ale nedávalo smysl pokračovat v profesionální lize ani po finanční stránce. Přemýšlela jsem i o konci kariéry. Ale jak se v Americe rozjela nová liga (PWHL), tak je to o něčem jiném. I pro nás je to teď skvělé, ale pro hráčky to bude v budoucnu úplně výborné.
Jak jste zvládla problematický věk mezi řekněme třináctým až patnáctým rokem?
Zhruba do dvanácti let se holky snažily zapadnout mezi ostatní, i já byla víc taková „klučičí“. Pak se to překlene, kluci se začnou bavit jinak. Ale problém jsem s tím neměla. Holky dospívají dřív, ale kolem těch třinácti kluci naberou víc síly a rychlosti, i když jsme makali stejně. Dříve ani nebylo moc srovnání pro holky, jak jsme na tom. Teď už je to i díky kempům lepší.
Často se řeší, kdy je vhodné odejít do zahraničí. Jak to vnímáte vy?
Probírá to hodně rodičů, ale je to individuální. Já hrála v Česku až do osmnácti a poslední ročníky s klukama mi daly nejvíc. Bylo to všechno rychlejší, víc silové. To mi pak v zápasech holek chybělo, byla jsem na to zvyklá. Sama jsem ráda za to, jakou cestu jsem zvolila. Dnes se často chodí přes Finsko nebo Švédsko, ale při šanci na kvalitní střední školu v zámoří to má taky smysl. Rozhodující je příležitost a osobnost hráčky.
Ještě jedno často diskutované téma – ženský hokej a zatím zakázaná hra do těla. Co vy na to?
Víceméně všechny jsme pro, aby se to povolilo a víc pouštělo. Někdy se pískají i úplně běžné zákroky u mantinelu. Mnohdy to opravdu není nebezpečné, čímž nemyslím nějaké přehnaně ostré fauly. Mělo by se to pískat jako u chlapů. Je to hokej, kontaktní sport. Patří to k tomu a líbilo by se to víc i fanouškům.
