"Kdyby za mnou novináři nepřišli, tak ani nevím, že to je. Nepřemýšlím nad tím, je to pro mě historie. A tím já se nezabývám," říká šéf hokejové Slavie.
Přesto, událost pro český hokej to byla veliká. Největší úspěch v jeho historii.
Tak událost to byla veliká. Velký úspěch, samozřejmě.
Když se vám má po těch deseti letech z Nagana něco vybavit, co to je?
Předávání zlatých medailí a přivítání na Staromáku.
Věděli jste už v průběhu turnaje, co jste doma způsobili za hokejové šílenství?
Chodily nám faxy, nebo jsme byli na telefonu, takže jsme věděli, že to lidi u nás začali hodně sledovat.
Lidi dokonce vyzývali, aby už na Staroměstské náměstí přestali chodit.
Bylo jich tam strašně moc, bylo to opravdu supr. Olympiáda nám vyšla, vzalo to hodně lidí. I ty, co se předtím o hokej moc nezajímali.
Pro vás to byl velký návrat. Devět let předtím jste nehrál za národní tým. Až v olympijské sezoně vás vzal kouč Hlinka na turnaj do Finska a Ruska.
Prostě za mnou přišel Ivan a řekl mi, že uvažuje o tom, že bych mohl jet. Že záleží, jak budu hrát v lize. Pak musím jet na nějakou mezinárodní akci, to bylo logické.
Kdy vám to Hlinka řekl?
Když jsme byli na golfu, tam jsem se to dozvěděl. Pokud budu hrát dobře v lize, tak mě vyzkouší.
Mimořádná příloha MF DNES ke 100 letům hokejeVyjde v páteční MF DNES |
Bral jste to tehdy jako životní zkoušku?
Víte co, já jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Mě to ani nenapadlo, ale pak mi to docela šlo. Tak mě pozvali na turnaj do Ruska a tam mi řekli, že pojedu.
Tehdy vám bylo 34 a psalo se o vás jako o veteránovi, jehož kariéra je u konce. Dneska se vrací do NHL třeba Fin Selänne, ještě o pět let starší než vy v Naganu.
Tak je už jiná doba, záleží, jak je na tom hráč zdravotně. Já v průběhu kariéry zranění moc neměl. V době před Naganem už se ale začaly ozývat třísla a záda. Ono se to nezdá, ale od šestnácti jsem hrál za všechny nároďáky, sedmnáctky, osmnáctky, dvacítky. Odehraného jsem toho měl dost.
Co vás tedy nakoplo, že to ještě zkusíte?
Protože tomu nikdo moc nevěřil. Zkusil jsem to. Říkal jsem si, že by to bylo supr zahrát si na závěr kariéry olympiádu, navíc s takovými hráči.
Jak se zrodilo, že vy budete centr k Jágrovi?
To bylo předem daný. Pokud pojedu, tak budu hrát s Jardou. Asi to vyhovovalo i jemu.
Jágr a jeho centr je téma dodnes. V New York Rangers to řeší celou sezonu.
Tak jasně, je to specifický hráč. Chtěli jsme na olympiádě využít jeho předností.
To byste mohl Rangers poradit, jak se to dělá.
Podle mě udělali největší blbost, že koupili tyhle hráče. Kdyby si nechali Nylandera, tak to je pan hráč. Rozuměli si. To není tak snadný. Centr se musí přizpůsobit Jardově hře, to každý neumí.
Vám to nedělalo problém? Na takovou roli jste nebyl příliš zvyklý, přece jen jste rád řídil hru spíš vy sám.
To jo, ale když jsem hrál s Jardou, tak jsem to nechal za něm. To je jeden z nejlepších hráčů na světě. Věděli jsme, že se to vyplatí.
Trenéři si od vás slibovali, že budete vzorem pro ostatní. Třeba že si nebudete stěžovat na podmínky. V Rusku na jídlo, v Naganu na malé pokoje, říkalo se jim pokoje pro panenky. Vzpomínáte?
Ivan říkal, že když to budu dělat já, tak to budou dělat všichni. Dalo se to vydržet. Ale neznamenalo to, že budu někoho nějak srovnávat. Všichni jsme věděli, proč v Naganu jsme.
Jak je důležité, teď už to můžete posoudit i jako trenér, mít takový pevný bod týmu, jako jste byl v Naganu vy?
Asi to důležité je. Ale to záleží na trenérovi, některý to chce, jiný ne.
Přitom Hlinka na vás byl naštvaný, že jste se ze zámoří nevrátil do Litvínova a šel jste do Slavie. Kdy jste se udobřili?
Tak naštvanej. Tenkrát on byl v Litvínově manažer. Řekl jsem si o podmínky a ty mi nesplnili. Lépe řečeno, byly mi nabídnuty podmínky, které jsem nepřijmul. A kývnul jsem Slavii. A dodneška jsem rád, že to takhle dopadlo. Naše rodina žije v Praze. Dneska si nedovedu představit, že bychom bydleli v Litvínově. Je pravda, že předtím to bylo opačně.
To, co se vám ve Slavii povedlo vybudovat, to by v Litvínově bylo těžší?
Říkal jsem, že do Slavie nejdu na rok nebo na dva. Kdybych se vrátil do Litvínova, tak to bylo taky tak. Většinu času bych trávil na stadionu, to je stejné jako když jsem byl malý kluk.
Co jste si jako kouč vzal od Ivana Hlinky?
Těžko říct, to musí posoudit ten, kdo mě zná. Ivan Hlinka byl jen jeden.
Kolem triumfu v Naganu bylo několik záhad. Jednou z nich byla keramická kostka na vašem nočním stolku. Kde se vzala?
Tu jsem si přivezl sebou, to byl talisman od manželky. Ale vidíte, na to už jsem úplně zapomněl.
Byla šestkou nahoru. To jste tak položil schválně?
Ne, prostě jsem ji tak položil a zůstala tak celou olympiádu. Já jsem ji nějak nosil u sebe, ale pak jsem ji položil na stůl. Od té doby, co jsme vyhráli první a druhé utkání, tak tam byla. A už jsem se jí nedotkl. Bydleli jsme s Pepíkem Beránkem. Nikdo jiný o tom nevěděl.
A vy ji máte údajně dodnes doma šestkou nahoru. Znovu s ní nehýbáte?
Ne, ne, to už jsem s ní párkrát hnul (smích).
Ve čtvrtfinále proti Americe jste měl o první přestávce za stavu 0:1 řeč, v ní jste prý mimo jiné řekl: "Když jsme ve skupině prohráli s Ruskem, Vládík brečel. Nechcete, aby brečel znovu."
Ale to byla normální řeč, jako v každým jiným zápase. Já už ale ani nevím, co jsem říkal. Já říkám pořád něco. Ten, kdo mě zná, tak ví, že mluvím furt (smích).
|
Takové proslovy si člověk promýšlí dopředu, nebo je to záležitostí daného momentu?
Mluvím tak, jak to cítím. Tam nejde o žádné rady, šlo o to, abychom se pokusili to obrátit. Hašan chytal úžasně, díky němu jsme prohrávali jen 0:1, jinak jsme jich dostali pět.
A vy jste šel příkladem. Ve druhé třetině jste srovnal na 1:1.
Ale to byla náhoda, nějak se to ode mě odrazilo.
Vám se o tom moc bavit nechce, ale pro český hokej to byla velká událost. Jedinečná událost.
Jo, jo. Ale vy už ty podrobnosti znáte víc než já. Já už si to do takových podrobností nepamatuji.
Vy už tedy o Naganu vůbec nepřemýšlíte?
Já radši sedím na gauči přemýšlím o Slavii. Jak budeme hrát, co budeme dělat, jak budeme trénovat. Z Nagana něco doma na památku mám, ale jediné, co jsem si za těch deset let pouštěl, bylo to, jak jsme přijeli na ten Staromák.
Na půlnoční tiskovou konferenci už jste se znovu nedíval?
Tu jsem viděl jednou taky. To bylo dobrý.
A myslíte si, že český hokej dokázal toho úspěchu náležitě využít?
Já byl tehdy ještě hráč. Ale je možné, že se to mohlo lépe prodat.
Američané o vítězství na olympijských hrách v Lake Placid v roce 1980 natočili i film. O vás zase vznikla opera...
Ta byla asi úžasná (směje se).
Vy jste ji ne viděl?
Ne... zaplaťpánbůh.
Video z tiskové konference hokejistů po návratu z Nagana