Jak bojoval na ledě a jak se vypořádal s vážnou nemocí, o tom všem je kniha Zápasy Jardy Pouzara s dovětkem Nikdy se nevzdat. Včera ji Jaroslav Pouzar spolu s Františkem Loškem a Miroslavem Tetterem v Budvar aréně pokřtil. Odpoledne ji podepisoval v knihkupectví Kanzelsberger v Českých Budějovicích.
Nejdříve je to pohádka o klukovi, který se dostal z venkovského rybníka v Čakovci do ligy. A pak příběh pokračuje k vrcholům, medailím, titulům, pohárům a prstenům za ně.
Velké výhry. A co jich bylo! Až později přišly starosti. „Ty ses někde pral?“ Tak se ho zeptala jeho manželka Dita, když měl na oku modřinu. „Proč? Jak tě mohlo něco takového napadnout,“ podivil se tehdy. „Bůhví, co vidí,“ mumlal si cestou k zrcadlu. „Ale viděla dobře. Opravdu to vypadalo jako pěst na oku. Takové klasické 'jojo' to bylo.
Nedělali jsme z toho ale vědu a modřina zakrátko zmizela.“ Tak začíná kniha popisovat období, kdy se nemoc objevila poprvé. „Stačil krok a ve dvaapadesáti jsem tu nebyl,“ svěřil se včera. Vysílený z chemoterapií, po transplantaci kostní dřeně poznal, kde je hranice života a smrti.
V hokeji jsou tři varianty výsledku - výhra, remíza a prohra. „Nemohl jsem hrát na remízu,“ pokračoval při křtu knihy. „Mohl jsem hrát jen na vítězství.“ Počet možností se proti sportu ztenčil. O více, než je nějaký boj o body. „Mohl jsem přežít, nebo umřít.“
Byla to daleko těžší bitva a trvala o moc víc než hokejový zápas. Když ale byl zpočátku nemocný, nestačili se lékaři divit. Odehrál fotbalová utkání a měl sílu.
Sedl do auta a sám si dojel do Brna, kde podstoupil vyšetření. Pak znovu nasedl a vrátil se domů. To nezvládne každý. Strach z nemoci bývá silný. Drtí i silnou vůli. „Pojedu do Washingtonu na další vyšetření,“ vysvětloval včera Jaroslav Pouzar.
Kliniku v hlavním městě Spojených států mu doporučili v Brně. Zabývá se stavy pacientů po transplantacích. V Americe budou mít lékaři veškeré podklady z léčení populárního Jihočecha v brněnské nemocnici. „Stále mám chronický zánět plic a rýmu,“ popsal. Necítí prsty u nohou a dodnes nemá v pořádku chuťové nebo čichové buňky.
„Děkuju všem, kteří mi drželi palce,“ vzkázal. „Umřít ve dvaapadesáti a mít dvouletého syna, to je neštěstí,“ pravil. Poděkoval i sponzorům. A nezapomněl na spoluautory publikace Ivo Hajna a Vítězslava Klímu. „Doufám, že se ta knížka bude líbit.“
