Možná vám i v paměti naskočí, kterak nyní jedenasedmdesátiletý Vichnar po vítězných nájezdech v semifinále olympijských her v Naganu proti Kanadě prohlásil: „Vždycky jsem si myslel, že Vídeň bude vrchol, ale teď je vážně ohrožena!“
Pravdou ale je, že šampionát z roku 1996, kde Martin Procházka vystřelil devatenáct sekund před koncem titul mistrů světa, zůstává jeho nejmilejším.
„To byla naprostá euforie, dělali jsme už s Robertem Zárubou, měli jsme čas na hokejisty, chodili na tréninky a žili s týmem.“
Sportovní komentátoři Robert Záruba s Petrem Vichnarem (vlevo) v roce 1996 ve Vídni, kde Češi získali titul hokejových mistrů světa.
Vážně je to váš nejhezčí okamžik?
Samozřejmě Nagano bylo nezapomenutelné, včetně té cesty speciálem zpátky. Ale ve srovnání s Vídní nebylo tak silné, protože jsem tam komentoval ještě krasobruslení a sjezdové lyžování. Lítal jsem jak hadr na holi a viděl jen dva tréninky, tam se toho ujal Robert a já se mu snažil stačit. Ale je těžké vybírat, největší momenty mám s Naganem a Vídní asi čtyři.
Jaké jsou ty zbylé dva?
Člověk si dost pamatuje góly, Vláďa Růžička v roce 1985, to je nezapomenutelné zlato doma v Praze, můj první turnaj. Tehdy jsem komentoval zápas s neporazitelným Sovětským svazem. Hrálo se snad dva dny poté, co nám dali 5:1. První zápas finálové skupiny, Růžička vypálil někde od mantinelu a když zvedl hlavu, tak zjistil, že v bráně nikdo nestojí, protože chudák brankář Miškin upadl na zadek... Vláďa pak jen říkal, že se modlil, aby bránu trefil. Povedlo se a já zařval tak, až mi kameramani se sluchátky v uších nadávali, že málem ohluchli. No a poslední moment je z roku 2005, opět ve Vídni, a gól v semifinále od Radka Dvořáka proti Švédům. Asi deset minut se čekalo, jestli ho videorozhodčí uzná, napětí stoupalo.
Oldřich Válek (zleva), Vladimír Růžička a Jiří Lála s trofejí pro hokejové mistry světa pro rok 1985.
Jak jste pracoval s emocemi? Fanoušci je mívají rádi, ale někdy se od nich musíte oprostit.
Řekl bych, že se musí velmi vážit. Něco jiného je ligový zápas, kde vás můžou obvinit, že někomu fandíte, tam se emoce musí držet na uzdě a pracovat s nimi. Jiná věc je národní tým, kde emoce občas musí propuknout, ale zase nelze vřeštět na diváky při každém překročení modré čáry. Já s tím vždy velmi šetřil, ale když se něco stalo, zařval jsem si s velkou chutí. Shodou okolností v Naganu jenom dvakrát, tam v play off všechno vyžral Záruba. (smích) A zaplaťpánbůh za to, dělal to dobře. Ale ten vítězný finálový duel jsem si užil já, takže ten mám vrytý hluboko.
A co vaše nejslavnější hlášky, připravoval jste si je?
Výkřiky jsem si nikdy nepřipravoval, nechal jsem se inspirovat okamžikem.
V Naganu jste prý obránce Petra Svobodu nazval jedenatřicetiletým veteránem.
To bylo asi v těch emocích. Já jsem si nikdy nic nepřipravoval a někdy se to prostě povede více, někdy méně. Spravedlnost je taky taková volovina, ale my jsme předtím nastřelili dvě tyčky, Patera jel sám na bránu a nedal, tak jsem si říkal, že si gól zasloužíme. Samozřejmě některé věty a výroky byly šťastnější, některé méně. Ale tak to je, hokejisté také někdy udělají větší nebo menší chybu, někdy zahrají úžasně, někdy průměrně. Pro nás bylo důležité, abychom divákovi poskytli nějakou přidanou hodnotu, něco zajímavého.
Jaké jste měl vztahy s hráči? Konfrontovali vás někdy?
To se stávalo hlavně v lize. Jeden čas jsem byl sousedem obránce Michala Sýkory, který hrál nejdříve za Pardubice, pak byl v NHL, poté ve Spartě, zase v NHL a zpět v Pardubicích. My tam přijeli na přenos, dorazila Sparta a první od Sýkory zaznělo: „No jo, ti Pražáci.“ Říkal jsem mu, co blbne, když hrál za Spartu a stál na druhé straně. Uznal, že to byla pravda. Jinak hráči byli velmi slušní a věděli, že to máme stejně těžké jako oni. Roztomilé bylo, že někteří méně výmluvní hráči se nám vyhýbali obloukem a nechtěli dělat rozhovory. Utíkali zadním vchodem a podobně. To se hodně změnilo, když začali jezdit ven, dostali tam velkou školu a přestali se bát. Myslím si, že jsem s hráči vždy vycházel dobře, ale bylo těžké oddělit nějaké sympatie a objektivitu.
Petr Vichnar se v roce 2015 rozloučil se svou třicet let dlouhou kariérou hokejového komentátora.
Měl jste mezi nimi oblíbence a kamarády?
Já jsem vždy říkal, že kamarádit se s hráči není dobré. Na mistrovství světa 1985 mě Jirka Kučera, Jirka Králík a Pavel Richter zatáhli do hotelu v Průhonicích a já dodnes nevím, jak jsem se odtamtud dostal domů. Oni totiž umí nejen hrát, ale i oslavovat. Pravděpodobně ze mě vytáhli adresu a zavolali mi taxíka, bydlel jsem na Jižním Městě a probudil se v poledne ve své posteli. Tam vznikla některá celoživotní přátelství. Ale je pak strašně těžké konfrontovat někoho, koho znám i jinak než z ledu. Pak jsem si na to dával pozor, nevyplácí se to. Tady kluci byli moji vrstevníci, třeba Pavel Richter je o rok mladší než já a v Praze končil kariéru. Byli to zkrátka kluci jako já, akorát ten hokej uměli o něco lépe.
Co se od té doby v komentování změnilo?
Když jsem začínal, týmy hrály ve stejných sestavách. Zejména v devadesátých letech se to začalo měnit. My jsme se vždy za první dva tři dny šampionátu museli naučit 200 jmen i čísel a poznávat hráče podle pohybu, jak drží hokejku a podobně. To si myslím, že je nejobtížnější – zorientovat se na ledě v tom mumraji, který tam je a kdy leccos nevidíte. Pak je odborná příprava. Když jsem začínal v osmdesátých letech, informace nebyly skoro žádné. Leda tak ČTK, Rudé právo. Pomáhali jsme si tím, že jsme chodili mezi sportovce a povídali si s nimi. Taky jsme si vyměňovali materiály, když jsme se potkávali se zahraničními kolegy. Finové měli vynikající ročenky. Výrazně to změnil internet, nejenom pro nás, ale i pro diváky, kteří jsou mnohem informovanější. Museli jsme hledat zajímavosti, kterými bychom to obohatili, což se ale dařilo zase díky tomu, že jsme byli s týmem a chodili na tréninky.
Čestní hosté, manželé Zátopkovi na vyhlášení ankety Sportovec roku 1995, vpravo stojí Petr Vichnar.
K tomu se ohromně posunula technika.
V pětaosmdesátém na mistrovství v Praze neexistovala prakticky televizní grafika. Tam se jednou za třetinu objevil čas a skóre, takže jsme museli připomínat, že běží patnáctá minuta a je to 0:0. Komentovalo se daleko střídměji než teď, popis byl podle naších šéfů smrtelný hřích, to si prý mohli pouštět rádio. Jenže dnes mladí lidé k televiznímu přenosu mají další tři věci, komunikují na mobilu a komentátoři jim musejí tak trochu napovídat, kdy se mají koukat. Musíme na sebe více upozorňovat. Já jsem zůstal starou školou a po dvaceti letech ve Vídni 2005 jsem si řekl, že už toho bylo dost.
Asi je to i velká řehole, že?
Trvá několik let, než si na to člověk zvykne a najde svůj styl. Komentovat znamená taky projezdit republiku stokrát křížem krážem. Pořád jsme byli na cestě. Pamatuju ještě starý smradlavý stadiony z osmdesátých let, to se už hodně změnilo. Třeba na Kladně jsme lezli po žebříku pod střechu, tam byly pavučiny a prach. Ale bylo to krásný, hokej mi přirostl k srdci. Třicet let, z toho dvacet komentátorských a deset ve studiu, považuju za ohromný dar. Mohl jsem komentovat několik generací fantastických hokejistů. Jsem šťastný, že jsem byl svědkem i glosátorem těchto obrovských událostí, zažil zlatý věk, devadesátky a přelom století. Za to jsem osudu velmi vděčen.
Tři Petři sedí v Síni. Český hokej oslavil Svobodu, Nedvěda a Vichnara |
Teď vás zařadili do Síně slávy ještě s dvěma Petry Svobodou a Nedvědem. Shodou okolností emigranty, o kterých jste referovat nesměli.
To byly paradoxní situace. Copak Svoboda, Nedvěd…. Ale na Kanadském poháru hrál za Kanadu jeden z bratrů Šťastných a bylo striktní nařízení, že ho nesmíme jmenovat. Zaprvé měl na zádech svoje jméno, zadruhé dal gól, což teda bylo blbé. Kolega, co tam byl, se radši vypnul, předstíral poruchu a samozřejmě to bylo směšné. Pamatuju si i situaci, kdy se až u náměstka ředitele řešilo, že komentátoři na Kanadském poháru víc křičeli, když útočila Kanada, než když útočil Sovětský svaz. Prý to vypadalo, že jim nadržujeme.
Jak jste reagovali?
Marně jsme jim vysvětlovali, že když je v hale dvacet tisíc Kanaďanů a jeden Rus, je zkrátka větší hluk při útoku Kanady a komentátor musí zvýšit hlas. Byly to divné časy, nejenom v hokeji. Ale v něm to bylo o to horší, že hrál Sovětský svaz a občas se hoši poprali. Nejslavnější rvačka byla v Piešťanech mezi juniory Kanady a Sovětského svazu, kde se prali i náhradní brankáři. To komentoval chudák můj slovenský kolega a nevěděl kudy kam, i když bylo jasné, kdo to vyprovokoval. Každý v sobě měl nějakou autocenzuru, kam až může dojít. Ale já jsem třeba natvrdo v roce 1985 řekl v zápase Sovětského svazu s Amerikou, že si Fetisov s bitkou začal a nikdo mi nic neřekl. Bylo každého věc, jak moc se bojí, nebo nebojí. Pak se nám samozřejmě po roce 1989 velmi ulevilo.
Před 30 lety se v posledním utkání juniorského mistrovství světa v Piešťanech strhla obrovská mela mezi Kanaďany a hráči Sovětského svazu.
A už jste mohli pracovat se všemi informacemi.
Taky jsme záhy začali vysílat NHL, kterou jsme po nocích komentovali s Robertem. Třeba při slavném finále Pittsburghu s Chicagem jsem usnul, takže mě museli budit, udělali mi o přestávce kafe a ve třetí třetině už jsem pokračoval. Nedvěda jsem pak komentoval až na olympiádě v roce 1994. To už bylo vše v pořádku. Tahle změna, kdy se všechno vyčistilo, byla úžasná.
Zároveň jste ale zažil i nehezké momenty, kdy jste třeba informoval o úmrtí Luďka Čajky. Jak jste to zvládal?
Bylo to jiné, já jsem takovou situaci zažil i při sjezdovém lyžování v Garmischi, kdy se zabila Ulrike Maierová, která padla a údajně narazila hlavou do nějaké časomíry. Jsou to nejtěžší okamžiky komentátorské kariéry, když zažijete smrt na obrazovce. Holt to k tomu patří, ale nevzpomínám na to rád. U Luďka Čajky to samozřejmě bylo zlé, pak to ještě rozebírat bylo dvojnásobně zlé. Hokej je ale hra, která občas přináší takové momenty.
Hlavou do zmrzlé sjezdovky. Smrt v přímém přenosu šokovala svět |
Kolik let vás ještě diváci budou moct na obrazovkách vidět? Sám jste říkal, že ještě dlouho.
Teď mi vedení nabídlo ještě příští rok, tak uvidíme. Asi to podepíšu.
Jak slouží zdraví, hodně jste chodíval na kurty, pořád to platí?
Dvakrát týdně chodím na kurt, dvakrát týdně do bazénu. Musím cvičit, protože mě trápí záda. Ale udržuju se, pořád se živím tělem. Chodím do Branek, bodů, vteřin, tak na sobě musím pracovat, abych nevypadal jako někteří moji kolegové.
