Petr Svoboda: Ivan nechal partu dýchat

Před deseti lety vstřelil hokejový obránce Petr Svoboda nejslavnější gól české hokejové historie. Trefil olympijské zlato. „Už je to dávno, čas letí,“ říká 42letý Svoboda. „Jsem klidnější, dívám se na věci víc z nadhledu.“ Hokejový agent žije v Los Angeles, investoval do restaurací, plánuje další, zatím utajené, projekty.

Jaromír Jágr a Petr Svoboda (vpravo) na olympiádě v Naganu | foto: Profimedia.cz

Naposled bruslil při kempu svých svěřenců v Mariánských Lázních.

Někdy pracuje dvanáct hodin, jindy dvě. Pak je s rodinou, běhá, hraje tenis či golf. Ale na stole má krabičku cigaret. „Občas kouřím.“

Do Česka přiletěl po více než roce, slíbil kamarádce Michaele Maláčové účast na České Miss. „Hezké holky, dobré jídlo.“

Po dvou dnech chození v obleku sedí v hotelu v nevýrazné tmavé mikině a džínách, při rozhovoru mu chladne polévka. Na Nagano často vzpomíná jen krátce. „O některých věcech moc nepřemýšlím. Možná díky tomu, že jsem hodně zaměstnaný.“

Naopak se rozvášní, když hovoří o mládežnickém hokeji. „Věřte mi, jsem největší fanoušek českého hokeje. Podle mě je v krizi.“

Nagano a Česko
S čím je spojen triumf

Stačí do nejpoužívanějšího českého vyhledávače Seznam.cz vepsat slovo Nagano a během chvíle před vámi vyskočí tisíce odkazů. Přesně 21 832. Sotva polovina z nich se týká hokeje a olympijského zlata. I to je důkaz, že Nagano pro Čechy prostě překročilo hranice sportu. S čím vším je Nagano spojeno?

S operou
V roce 2004 uvedl režisér Ondřej Havelka ve Stavovském divadle operu Nagano. Libreto k ní vytvořil herec Jaroslav Dušek, výtvarníkem zase byl Bořek Šípek. A pozor – jestli jste už zapomněli, tak v hlavní roli se objevila postava Milana Hniličky, jenž byl na olympiádě až číslem tři. Dominik Hašek byl nadpozemským bohem a na jevišti se mihl i Juan Antonio Samaranch, dřívější šéf Mezinárodního olympijského výboru.

Jak se Nagano píše japonsky

S hospodami
Byla to velká móda. Snad v každém větším městě se po vítězství objevila hospoda, sportbar nebo restaurace, která nesla název Nagano. A s nimi také povětšinou i plátna. Do té doby fandové většinou sledovali přenosy jen u televize, od vzdálenějších stolů viděli jen siluety, po Naganu se začaly hospody předhánět, kdo nabídne lepší obraz.

Se školou
Jako by na učitele dolehla vzpomínka – v únoru studenti sledovali místo vyučování olympijské zápasy, v květnu o nich psali maturitní práce. Třeba na sportovním gymnáziu v Jihlavě bylo téma „Jaká je cena olympijského zlata“, jinde vzpomínali nad zadáním: „Co jsem dělal při Naganu.“ I později se žáci na Naganu učili vypravování nebo úvahy. Nyní už témata o Naganu zmizela – přeci jen dnešní maturanti byli před deseti lety ještě devítiletými dětmi.

S gestem soudržnosti
Je to jeden z největších symbolů „českého“ Nagana. Dost možná tím největším. Při penaltovém rozstřelu v semifinále se Češi chytli kolem ramen. Jako jeden muž, jako jeden tým. Už nikdo si nepamatuje, kdo vlastně koho objal jako první, ale tohle gesto ve všech zůstalo. A rozšířilo se. Můžete přijet na venkovský turnaj v malém fotbale, kde právě finále rozhodují penalty, a uvidíte, že i parta čtyřicátníků se chytne za ramena.

S čím dalším?
Možná vás to překvapí, ale jméno po Naganu nesou i zdánlivě úsměvné věci. Třeba jako zimní vesta pro psy, autovrakoviště v Úvalech, tepelné čerpadlo s klimatizací nebo kancelářské prostory na pražském Žižkově.

(rob)

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Nagano?
Ivan Hlinků. Parta kluků, zážitek.

Hlinka je pro vás srdeční osoba, že?
Jistě. Znal jsem ho odmala, byli jsme výborní kamarádi. Že za mnou přijel, byl jeden z důvodů, proč jsem o Naganu přemýšlel.

Na olympiádu jste jel s tím, že neznáte víc než polovinu týmu. Co jste si tehdy před turnajem myslel?
Nevěděl jsem, co čekat. Zajímavé pro mě bylo, že turnaj byl poprvé otevřený pro profesionály v půlce sezony, kdy jsou kluci našlapaní. Chtěl jsem si ověřit, jestli stačím, nebo ne.

Jako jediný jste předem prohlásil, že si do Nagana jedete pro zlato. To byla jen klasická sportovní fráze?
Nikdy jsem nešel do zápasu s tím, že nemám šanci vyhrát. Když jsme se bavili s Ivanem a podíval jsem se na kádr, byl jsem si jistý, že šance bude.

A přitom vám ostatní prorokovali, že budete jako jamajský bob.
Jo, všichni si to mysleli. Ale na trénincích bylo vidět, že talent máme. A po zápase s Finy jsem věděl, že šance na medaili by mohla být.

Proč?
Ivan udělal neuvěřitelnou pohodu, nechal partu dýchat. Nebyl na nás vytvořený tlak jako na Kanaďany nebo na Američany. My jsme prostě brali jeden zápas po druhém. Člověk se tak baví, odehraje zápasy, jak má. Díky tomu jsme se dali v krátkém čase dohromady o hodně rychleji než ostatní mužstva.

Vítěznou euforii jste popisoval tak, že jste nevěděl, zda si dřív lehnout, nebo sednout, nevnímal jste prostor a čas. Zažil jste něco podobného?
Do takových detailů určitě ne.

Může podle vás českému hokeji znovu vyrůst zlatá generace 90. let?
Nebyla tu jen naganská, ale Holíkové, Hlinkové, Bublové. Jen z Litvínova nás hrálo v Naganu osm. Je náhoda, že za poslední léta nevychovali nikoho? Pět let v mládeži nejsou výsledky. Je mi z toho trochu smutno. Když Kanaďané neměli výsledky, přizpůsobili se. Švédové taky. Když se dívám na dvacítky nebo osmnáctky, talentu jako dřív bohužel tolik není.

Častým terčem kritiky jsou agenti a příliš brzké odchody hráčů do zámoří. Jak vy se na to díváte?
Je to největší hloupost, jakou člověk může říct. Každý kluk jde za kariérou jinak. Pro nás agenty by bylo nejlepší, kdyby byli do devatenácti u mámy a u táty. Jde o to, že kluk v jejich věku musí hrát. Já hrál ligu v šestnácti, když tu byl celý nároďák a nikdo neodcházel do ciziny. Proč tu kluci v sedmnácti osmnácti nejsou schopní hrát? Nebo nedostanou příležitost? V Rusku nebo ve Švédsku jsou zabudovaní do kádru a o hodně rychleji se vyhrávají.

Ale dost hráčů je dnes dlouhověkých. Vždyť v lize patří mezi největší hvězdy Patera, Procházka, Dopita, naganští vítězové.
Za nás to bylo podobné. Ale motivace byla trochu jiná. Nás nezajímaly brusle, hokejky. Chtěli jsme se díky hokeji někam dostat. Největší problém je, že i když jsou mladí kluci výborní tady, přijdou do juniorky a nejsou fyzicky připravení. Týká se to i hráčů z naší stáje. Jeden byl v kondičních testech poslední.

Proč to tak je?
Tréninkem mládeže. Nevím, co se tu pro ni udělalo od doby, co se vyhrálo v Naganu. Dělá se to tu pořád jako před dvaceti lety, ale doba je jiná. Vím, že to stojí peníze.

Nechcete se sem tedy vrátit a jako funkcionář něco změnit?
Hokej mě baví, ale ne.

A radu byste měl?
Vždycky se člověk může ponaučit. Kanaďané si taky jednu dobu mysleli: Víme o hokeji nejvíc, je to naše hra. Po pár neúspěších se změnilo všechno. Nevím, kdo tu dělá mládežnický hokej, ale nebojím se být kritický. Stojí za nic. Je to jako ve škole. Když se nebudeme starat o studenty, co bude z našich lidí potom? Jestli se něco nezmění, nevidím dobrou budoucnost českého hokeje.

VÍTĚZNÝ GÓL PETRA SVOBODY VE FINÁLE S RUSKEM