„Jo,“ vysoukal ze sebe Straka.
„Tak gratuluji.“
„A já si říkal, že je super, že Shane Doan ví, kdo jsem. Že asi mé jméno viděl v kabině na tabuli, tak si proklepl, co to tam hraje za zobáka.“
I takový byl útočníkův debut v nejslavnější hokejové lize. Jenže ve Philadelphii k tomu přibyly už jen další dva zápasy a on pak znovu čekal na farmě na jinou šanci. Marně.
Hokeji dával vše. Když ale loni o Vánocích prodělal otřes mozku, rozhodl se, že čtyři roky na farmě už stačily. A tak se vrátil domů. Od léta je z něj hráč Plzně, dnes si odbude premiéru za reprezentaci a v 25 letech doufá v restart kariéry. Podobně jako další jeho dnešní spoluhráči z národního týmu – bek David Musil a útočník Dominik Uher.
Ten první dostal během čtyř let „farmaření“ šanci ve čtyřech zápasech Edmontonu a teď se stal hráčem Třince. I ten druhý strávil na farmě čtyři roky, Pittsburgh ho vytáhl na dva zápasy, a tak od loňska raději hraje za Spartu. „Překvapilo mě, na jak výborné úrovni extraliga je. Tím, že jsou tu oproti farmě starší hráči, je kvalita vyspělejší. Hodně mi dala a ještě mi má pořád co dát.“
Každoroční nával konkurentů
Když s těmi třemi mluvíte, pochopíte, že roků strávených v AHL nelitují. Nemluví o nich jako o ztracených, minulost by neměnili. Zároveň ale čtyři sezony byly maximem, které byli ochotni strpět. Že myšlenka na návrat v nich hlodala dřív, než se zrodilo definitivní rozhodnutí.
Petr Straka v dresu Plzně
„Jsem rád, že jsem se nakonec odhodlal, i když to bylo těžké. Jenže každý rok přicházeli noví a noví hráči, kteří byli lepší než já. A než tam někde sedět ve čtvrté lajně, bylo lepší jít do Sparty a oživit kariéru,“ vypráví Uher. „Kladl jsem si otázku, co jsem měl udělat jinak, abych byl úspěšnější. Ale tak to prostě je, že každému Bůh nadělil talent trošku jinak.“
Hokejová farma zoceluje. Jste tak blízko NHL, a přece tak daleko. Jeden den sedíte v šatně vedle kluka, který hraje jako vy, a jeho druhý den povolají mezi elitu. Proč ne vás? ptáte se. A dřete dál. Zatímco on se za pár měsíců laská se Stanley Cupem, vás psychicky deptá, že se vyhlídky nelepší. Že osud kariéry nedržíte ve svých rukou. „NHL by mohlo hrát 90 procent hráčů z farem, ale nemají štěstí,“ říká Musil.
Štěstí? Zní to jako klišé, ale často opravdu pomůže i souhra okolností. Že se v prvním týmu zraní někdo, kdo hraje na stejné pozici jako vy. Že jste zrovna v tu chvíli v laufu. A že hned zaujmete. „Psychická náročnost pak graduje s časem. Dva roky jsem nevnímal žádný tlak, ale když už máte na farmě pár roků za sebou, přicházejí pořád mladší a mladší, a já tolik šancí nedostal, dá to zabrat,“ přiznává Straka.
Má to i ekonomický rozměr. Na farmě berete ročně třeba 70 tisíc dolarů, půlku zdaníte a nezbude nic závratného. Najednou je vám 25 let, na účtu v bance nejsou miliony a kariéra se krátí. A tak je lepší jít do extraligy, zaujmout a třeba se pak zabezpečit v ruské KHL. K tomu láká i vidina reprezentace.
„I když jde jen o přátelák, tak si ceníte každého startu, kdy můžete hrát za svou zemi. Je to spojené s vlastenectvím,“ vypráví Uher.
Smutný sparťanský útočník Dominik Uher po prohraném finále Ligy mistrů.
Být jako... jmenovec i otec
Teď je tu navíc olympiáda, na kterou mají zapovězený vstup hráči z NHL, a tak třeba Musil či Straka nemusí být při solidní extraligové formě – úplně bez šance. „Musela by to být má nejlepší sezona v životě, abych se tam dostal. Musel bych naprosto dominovat, protože jsem dlouho nebyl na očích. Je to velký cíl, ale já raději začnu těmi postupnými. A začnu se z nich radovat,“ říká Straka.
V cestě na hokejový vrchol teď každého ze zmíněné trojice farmářů popohání něco jiného.
Být jako jiný Straka z Plzně, se kterým ale Petr nemá příbuzensky nic společného. Jen mu Martin v plzeňském klubu šéfuje. Hráč v žertu přiznává: „Říkám, že hraju pod strejdou. Teda jen ne jemu.“
Být jako otec František Musil a děda Jaroslav Holík, dvě ikony československého hokeje.
Být jako otec Libor Uher, který před deseti lety zdolal K2, nejtěžší horu světa. „Když jsem byl malý, táta začínal jako automechanik, pak se ze dne na den rozhodl, že bude lézt po horách. Šel si svou cestou a obrovsky se vypracoval. V tom je můj velký vzor,“ říká syn Dominik.
Ani horolezec nepokoří vždy velikána na první pokus. Tak třeba ještě přijde den, kdy Musila, Straku či Uhera NHL nakonec přijme.
