„Ne, nečekal jsem to,“ reagoval majitel 982 startů v NHL a majitel českého i kanadského pasu. „Být mezi legendami českého hokeje je ohromná pocta.“
Vedla k ní ale trasa přes odvážný odchod od rodiny do Calgary při mládežnickém turnaji Mac’s AAA Midget v lednu 1989. Stávkování ve Vancouveru, kde se nedohodl na smlouvě a odešel do St. Louis. Nebo nuceně vynechaný Turnaj století v Naganu.
Tři Petři sedí v Síni. Český hokej oslavil Svobodu, Nedvěda a Vichnara |
Petře, bylo vám teprve sedmnáct. Říkal jste, že jste měl emigraci v hlavě. Víc kluků takto odcházelo, třeba Petr Svoboda v osmnácti. Jak to bylo těžké?
Nechci to vůbec zlehčovat, Petr to měl určitě taky těžké, ale utíkal s plnou peněženkou, když to řeknu takhle. S finanční jistotou o tom pak člověk přemýšlí jinak. Já utíkal a měl v kapse dvacet kanadských dolarů. Chtěl bych ale poděkovat do Calgary, postarali se tam o mě jako o vlastního, bez jejich pomoci bych tuhle myšlenku nemohl realizovat.
Ani jste neměl nic jistého.
Samozřejmě jsem věděl, že když zůstanu, NHL pro mě bude v nedohlednu a budu si muset projít minimálně jednou sezonu v juniorské soutěži. Byl to obrovský risk, ale cesta za snem, dalo by se říct, že možná jedinečná šance. Myšlenku podpořil vynikající turnaj, který jsme v Calgary odehráli. Stal jsem se nejlepším hráčem, i to byla indikace, že šance je. Když jsem ale utíkal, neviděl jsem světlo na konci tunelu. Věděl jsem, že to bude běh na dlouhou trať a nebude jednoduchý. Ale nakonec to asi lépe dopadnout nemohlo.
A vnímal jste možné následky emigrace?
Nebudu lhát, že bychom si každý večer sedli ke kulatému stolu a řešili politickou situaci, ale vnímali jsme to. Už jen z hlediska, když jsme jeli s rodičema na dovolenou a dostali zelenou, tak jsme stejně nejeli všichni. Buď táta, nebo máma. Měli jsme na to jasný názor a chápal jsem, že situace nebude dobrá, když zůstanu v Kanadě. Největší strašák pro mě byl, co se stane s rodiči a bráchou. Brácha byl ještě na vojně, i když končil. Kdyby začínal, byla by asi jiná, ne hokejová, ale spíš někde u tanku.
Měl jste záložní plán, čím byste se živil, kdyby hokej nevyšel?
Nevím, těžko říct. To si úplně nedokážu představit. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem ten hokej hrál dobře.
Nebál jste se, že se ani nebudete moct dlouhé roky vrátit?
Ano, tohle byl strašák, ale cesta za snem zahrát si NHL byla silnější.
Na draftu 1990 jste byl s Jaromírem Jágrem. Vás ale vzali jako druhého, zatímco Jágr byl až pátý.
U klubů panovala nejistota, jestli hráče typu Džegyho brát do NHL hned. V té době byl nejlepší hráč z nás Jaromír, měl jít jako číslo jedna, ale nešel a Pittsburgh dostal takovýhle christmas present.
Později jste se ale oba potkali v New Yorku. A hlavně v Pittsburghu, že?
To byly nejproduktivnější roky v mé kariéře. Musím poděkovat Džegymu a jeho mamince. Ze začátku jsem v Pittsburghu ani neměl bydlení, takže jsem byl u nich. Maminka se o nás starala perfektně. Tam to byla nádhera, jak byl pro mě New York srdeční záležitost jako zajímavé město, kde člověk i mohl potkal hodně zajímavých lidí, Pittsburgh byl v hokeji jedinečnej.
Dával jste i slavný gól v prvním kole play off 1996 proti Washingtonu, ve čtvrtém prodloužení. Tehdy to byl nejdelší zápas NHL za asi šedesát let.
Byly už skoro dvě hodiny ráno, říkal jsem, že je za chvíli v barech last call. Říkám dobrý, beru to na sebe, asi ten gól dám, jinak se už nenapijem! Hoši mi pak v baru poděkovali, že jsem to zvládnul.
A paní Jágrová čekala se snídaní, co?
No tak samozřejmě. Byl jsem druhej na draftu! (smích)
Když jste ve Vancouveru nehrál, využil jste toho a reprezentoval Kanadu na olympiádě v Lillehameru. Ve čtvrtfinále proti Česku, pamatujete?
Vzpomínám si, jak jsem přišel do kabiny. A tam šampaňské. Na to bylo ještě brzy, když se nehrálo o medaile. Byl to můj nejzvláštnější hokejový pocit, i z toho vítězství. Už před turnajem jsem si říkal, hlavně ať nenarazíme na naše. Ale hokejový bůh si to takhle přál, chtěl takový zápas. Jsi profík, snažíš se hrát co nejlíp, ale dokážu si představit, že vyřadím někoho jiného.
Dvacet dolarů v kapse a sen o NHL. Nedvěd vzpomíná na svou emigraci |
Ale právě kvůli regulím IIHF a olympiádě jste pak nemohl reprezentovat Česko v Naganu. Jak jste turnaj prožíval?
V dobrém slova smyslu jsem to klukům hrozně záviděl, protože já jsem o to přišel. Samozřejmě by mě trenéři nemuseli nominovat a třeba by si vybrali někoho jiného, ale vím, že zájem byl. I když jsem nemohl hrát. Bavili jsme se o tom, ale ve finále jsme říkali, že to opravdu nejde. Musel jsem odehrát tři nebo čtyři sezony v extralize.
Štvalo vás, že jste o tuhle akci přišel?
Moc, moc, moc. Ale tak to je, takhle se příběh psal. Ne, že bych byl naštvanej, mrzelo mě to. Ale říkal jsem si, hele takhle sis to vybral, taková byla situace, bohužel jsou takovýhle consequences. S tím musím žít.
Litujete vaší volby?
Ne, nic bych nevrátil, tak to mělo bejt. Samozřejmě kdybych měl šanci zahrát si v Naganu, tak bych to bral všema deseti, kdo ne. Tohle bude největší úspěch českého hokeje. Letošní mistrovství se tomu trošku přiblížilo hlavně, co se týče atmosféry, kde my jsme si to, a to je jediný, užili oproti klukům v Naganu víc. Víme, jak vypadaly stadiony v Japonsku. Fanoušci tam přišli, ale nebylo to jako v Praze, kde vás 18 tisíc fanoušků žene každý zápas. Hrajete poslední utkání, vyhrajete ho doma. Klukům z Nagana se to teda vrátilo i s úrokama, když přistáli na letišti a jeli autobusem na Staromák. To se jim asi vykompenzovalo za tu atmosféru. Neříkám, že byla blbá, ale jiná.
Vy jste si šampionát užil jako generální manažer, teď jste místo přepustil Jiřímu Šlégrovi. Dával jste mu nějaké rady?
Nic jsem mu nedal, jen ať se v tom plácá. Ba ne, seděli jsme spolu. Samozřejmě jsem mu řekl, že moje dveře jsou vždycky otevřené, kdyby cokoliv potřeboval, rád mu poradím, když o to bude stát. S Jirkou jsme se bavili po telefonu, jednou za mnou byl. Moc mu to přeju, hrozně rád na něj vzpomínám z Vancouveru. A taky byl na tom samém draftu, ve druhém kole! Má dobrou zpětnou vazbu na hráče, hlavně z NHL, což je tady potřeba mít, jinak byste zaostávali. A my si nemůžeme dovolit komfort jako Kanada, Amerika nebo Švédsko, aby jeden nebo dva klíčoví hráči nepřijeli. Pak je neumíme nahradit.
Jak o tom hned mluvíte, vám hokej nechybí?
Je to moje DNA, součást do konce života. Až budu na smrtelné posteli, tak mi i tam bude hokej chybět. Teď jsem se ale rozhodl skončit z rodinných důvodů, mám čtyřletou dceru. Hokeji jsem obětoval úplně všechno, v momentální chvíli je pro mě číslo jedna rodina.
Když i zlato klaplo, máte ještě nějaké hokejové sny?
Asi ne, splnily se mi skoro všechny. Teď chci být ten nejlepší táta, který můžu být, to je pro mě priorita, ne sen. Užívat si to s mojí dcerou. Teď spolu pojedeme na lyže a moc se těším.
Hodně si otcovskou roli užíváte?
Moc, hlavně teď je to takový nejlepší věk, že je pro tebe dítě ještě parťák. Za patnáct let už se změníš v chodící bankomat a „tatínku už neotravuj, jdu s kámošema a kámoškama“. První rok a půl je to taky krásný, ale je to spíš pro ty maminky, ty jsi takovej řidič kočárku a „na nic nešahej“. (smích)
Teď budete v rodině asi hlavně slavit, co?
Když mám i ty narozeniny, tak rovnou zabiju dvě mouchy jednou ranou. Dcera mi v neděli říkala, to mě pobavila, že se ještě jednou vyspinkáme a tatínek bude mít narozeniny. Skoro mě rozbrečela.