Tomáš Plekanec, Radim Vrbata, Martin Erat nebo Rostislav Klesla. Velká jména českého hokeje se před necelými osmnácti lety ještě jako teenageři zasloužili v Moskvě o poslední zlatý úspěch juniorky.
Také Pavel Hynek tehdy patřil k méně zkušeným trenérům, přestože už měl na kontě extraligový titul se Spartou. V současnosti působí jako asistent v ruském Soči, kde mu nekompromisní kalendář KHL na Štědrý večer nenaservíruje kapra se salátem, nýbrž utkání s Nižným Novgorodem. Svůj oblíbený juniorský šampionát má ale Hynek stále v hledáčku.
Srovnávat dnešní hokej s tím v roce 2001 se ale asi moc nedá, nebo ano?
Změnilo se toho hodně. Vždyť my jsme ten šampionát odehráli prakticky jen na tři lajny. V té době se vůbec celosvětově hrál mnohem defenzivnější hokej. V tom vidím ten největší rozdíl.
Rozdíl je také v tom, že tenkrát jezdili Češi pro medaile.
Dřív ti kluci věřili, že jedou něco uhrát. Určitě je na místě respekt a pokora, ale poslední roky to přešlo do toho, že hranice úspěchu a neúspěchu je přejít přes čtvrtfinále. Chápu, že konkurence je obrovská, ale třeba Finů je polovina co nás a jednou za čas se jim sejde ročník, který něco uhraje. Ale já bych to letos klukům hrozně přál, náš hokej nějaký úspěch potřebuje. Věřím, že to vezmou za správný konec a pro placku si dojdou.
Je to na nadcházejícím turnaji reálné?
Myslím si a věřím, že se podaří dát dohromady dobré mužstvo. Na papíře nominace silná je, ale musí se sejít strašně moc věcí. Od gólmanů po individuální a týmové výkony. Tým letos na medaili má, takže moje očekávání jsou velká.
Vysoké nároky byly v nedávných letech na ročníky, které zazářily v kategorii do 18 let, na dvacítkách z toho ale nic nebylo. Nehrozí něco podobného i tentokrát?
Teď je taková oblíbená fráze: „Ujel nám vlak“. Padla i před jedenácti lety, kdy bylo MS v Liberci a Pardubicích. Měli jsme tam mančaft, který byl v osmnáctkách třetí. Na dvacítkách jsme skončili ve čtvrtfinále, načež se řeklo: „Frknul nám vlak“. Říkal jsem si tehdy, že fakt nevím komu. To se ti kluci opravdu za ty dva roky se tak zhoršili?
Češi spoléhají na Nečase. Dotáhne je ofenzivní klenot až k medaili? |
Takže rozdíl mezi Českem a dalšími hokejovými zeměmi ještě nepovažujete za propastný?
U mládeže je to generaci od generace. U dospělých už nemáme tolik hráčů v NHL, to je bez debat. Je to ale také dané tím, že jich spousta zvolí cestu rychlejších peněz a podepíší v KHL, takže ten boj o NHL ani nepodstoupí. Každopádně, neúčast těch nejlepších hodně ovlivní výsledek na dospělém MS. Proto jsou pro mě dvacítky lepším ukazatelem síly národního hokeje, jsou tam ti nejlepší z dané generace.
Z té současné nejvíce vyčnívají útočníci Filip Zadina a Martinové Nečas s Kautem. Budou naší největší hrozbou na MS ve Vancouveru?
Já bych spíš začal odzadu. Strašně důležitý pro týmový úspěch, a v naší historii se to vždy potvrdilo, je nadstandardní výkon gólmana. Jsem zvědavý na Jakuba Škarka, odvádí dobré výkony na klubové úrovni, jen to zatím nepotvrdil na té mezinárodní. Ale nemá nic jisté, máme tři dobré brankáře.
Co obrana?
V té asi nejvíc vyčnívá Jakub Galvas, ale to bude také tím, že hraje v extralize a máme ho na očích. Je otázka, v jakém rozpoložení přijedou zámořští kluci jako Filip Král nebo Radim Šalda.
Zbývá nám útok.
Tam máme zmíněnou trojku, u které je obrovská výhoda, že má zkušenost s dospělým hokejem. Kromě ní ale mohou překvapit i další jména. Je samozřejmě škoda Filipa Chytila (New York Rangers jej na šampionát neuvolnili), ale tak to prostě je. Jsem zvědavý na Jakuba Lauka nebo Matěje Pekaře. Útok je silný. Obrovskou zbraní by mohly být přesilovky.
Budou je ale Češi mít i v zápasech s favority jako Kanadou nebo Ruskem?
Naši top hráči umějí být silní na puku, v takovém případě si fauly vynutit můžeme. Jsou tam sice favorizovanější celky, ale já věřím, že my budeme takovým černým koněm turnaje. Lídři, které teď máme, už toho na svůj věk odehráli hodně.
MS do 20 letProgram |
Vraťme se k dobám, kdy k hlavním favoritům patřili naopak Češi. Zaspalo se tehdy s rozvojem mládeže?
Ti, kteří tehdy vyhrávali, ještě prošli nějakým systémem. Ten se po revoluci měnil, pak byly slabší ročníky, které už třeba neměly možnost dělat sport. Teď je ta doba už jiná, ale kdybych měl říct svůj dojem z toho, jak sleduju a čtu kritiky, umíme pojmenovat problémy, jenže praxe je druhá věc. Svaz přišel se spoustou pozitivních myšlenek, ale každodenní práce je už na oddílech, z nichž to půlka nedodržuje. Ve výsledku se dobrá myšlenka otočí v neefektivní produkt.
Existuje řešení?
Zásadní je, že se musí změnit prostředí. Jde to od výchovy doma, ve škole, až po hokej. Ty určené mantinely vychovávají hráče, formují ho. Rodiče přivedou dítě k hokeji, jenže neznají ty mantinely a prostředí. Bohužel, u nás si i třicet let po revoluci lidé a rodiče pletou demokracii s anarchií. Výchova a tréninky s tím pak jdou ruku v ruce.
