Ona trocha bilancování ale neuškodí. Augusta strávil u národního týmu do dvaceti let tři sezony. A na krku se mu houpou tři medaile. Dvě bronzové, teď i stříbrná.
Bilance, jaká se nikomu v samostatné éře republiky nepodařila. „Jsem rád, že jsme z té smutné stříbrné nakonec udělali veselou,“ řekl Augusta v pátek večer, když konečně dorazili s pár hráči a realizačním týmem zpátky domů.
Jaká byla cesta za stříbrem?
Nebyla jednoduchá. Když jsem teď viděl sestřih, uvědomil jsem si moment z vyhraného čtvrtfinále proti Švýcarsku. Viděl jsem hráče chytnout se kolem ramen. Jako trenéři jsme si toho hned všimli, protože v tu chvíli jsme si řekli: „Aha, oni opravdu utvořili tým.“
Junioři se konečně dostali domů. Smutné stříbro v mezičase přeměnili ve veselé |
Jak to myslíte?
Kdyby to dělali od prvního zápasu, asi bychom se ptali, jestli to není nucené, jestli jen nenapodobují nějakou tradici. Ale v tomhle byl vidět vývoj mužstva. Když se chytili kolem ramen, měl jsem pocit, že se opravdu povedlo vytvořit tým.
Jaký tým se vlastně povedl?
Přijela nám jiná generace hráčů než před rokem. Oni se chtějí hokejem bavit, nemají nervy! Loni byli kluci neskutečně srovnaní od prvního dne. Chodili jsme z tréninku a s trenéry jsme probírali: „Fakt to bylo takhle dobré? Není na to brzo? Máme ještě deset dní do turnaje.“ Teď to bylo naopak: „Hele, neměli by trochu přidat? Jsou šikovní, ale tamhle nedoraz, tady nedoraz.“ Úplně jiná generace. Proto klobouk dolu, že když pak o něco šlo, tam tam ti hráči byli.
Vpravo hlavní trenér Patrik Augusta, vedle něj asistent Robert Reichel.
Obrovskou rivalitu jste utvořili s Kanadou. Cítíte, že za tři roky máte jejich respekt?
Ten si získáváte výsledky. Můžu říct, že za námi před posledním zápasem přišel trenér Kanady Dale Hunter a popřál nám hodně štěstí.
Vzhledem k tomu, že v reprezentaci končíte, s jakým poselstvím jste se loučil s českými juniory?
Každému jsem něco malého pošeptal do ouška, jen to bylo ještě v tom smutném prostředí, kdy jsme ze stříbra neměli takovou radost. S každým si ještě v dalších týdnech zavolám, všichni odvedli vynikající práci a je pro mě strašně důležité i to, jak se chovali hráči, kteří se nedostali do sestavy. To vám dokáže udělat v mužstvu nepořádek. Ale všichni byli neskutečně týmoví, z gólů a výher se radovali úplně stejně jako hráči na ledě.
Nebývá to pravidlem?
U takhle mladých kluků je to vzácné, protože každý hraje jinde, má své zájmy a lidi okolo nich je tlačí do jiných věcí. Kategorie do 18 let je v tomhle hrozně těžká, protože všichni koukají na draft, že musí být vidět. Ale my jsme od prvního dne tlačili filozofii týmu. Nebylo to jednoduché, ale klukům jsem řekl, že energie na usměrňování mám fakt hodně. A i když to někdy může působit jako moc, já tu energii mám a jsem ochotný ji do nich dát, protože v nich vidím potenciál. I pro mě byla obrovská škola najít tentokrát rovinu mezi tím, aby toho nebylo moc a neztratil je, a tím, aby to k nim došlo. Zaplaťpánbůh se to povedlo.
Jsou jako roboti! Kanadský junior si rýpl do hráčů NHL, teď se omlouvá |
Obrovské téma je obránce Tomáš Galvas, jeden z nejlepších hráčů celého mistrovství. Už dvakrát ho všechny týmy NHL na draftu úplně přehlédli. Potřetí to vyjde?
Já nevím, mně se na to ptala spousta kanadských novinářů, ale já je odkázal na skauty. Jsem přesvědčený, že nejde, aby si ho letos nikdo nevzal. Nemůžou prohloupit. I proti Kanadě ukázal dominantní hru, tak to snad muselo lidem otevřít oči. Tomáš má jedinou nevýhodu, neumí anglicky. Ale to může dohnat. A jestli neprojde draftem, je něco špatně.
Česko má čtvrtý rok po sobě medaili, ale jen Jiří Kulich se dokázal prosadit v NHL. Čím to je?
Kluci mají ještě čas. Jirka byl výjimečný díky své střele, má ji i na NHL nadstandardní. A vy potřebujete buď něco nadstandardního, nebo aby vás měl někdo rád a dal vám šanci. A v zámoří taky pořád raději upřednostní své domácí hráče. Já o tom přemýšlím často a mám svou vizi. Dnešní svět – a neříkám, že to je vina kluků – mladým hráčům ve všem malinko ulevuje. „Tak nechoď do školy, půjdeš na trénink. Nedaří se ti někde? Agent zařídí, že půjdeš jinam.“
Český obránce Tomáš Galvas zaujal na šampionátu skvělými výkony. Na jaře ho čeká třetí draft, prvními dvěma prošel bez povšimnutí.
A to se později nevyplatí?
Ty kluky pak draftují a oni se rozzáří, protože se z nich stane marketingové zboží. Budou ho vychvalovat, dokud budou moct. My trenéři jsme na jejich cestě jediní, kteří jsou „ti špatní“. Potřebujeme jejich výkony tady a teď, nepotřebujeme vědět, jací budou za pět let. Jenže kluci jsou zvyklí na výchovu, kdy se jim ulevuje, že nemusí všechny tréninky odjet naplno. Volí se směr volnosti, aby rozkvetli, aby se z nich staly hvězdičky. Naše generace taková nebyla a stejně jsme vykvetli.
Co si z toho vzít?
Gró je vítězství. Ne abych byl hezčí než ten druhý. Oni pak narazí, protože v klubech NHL tvrdě vyžadují, abyste dělal, co vám říkají. A když uděláš jeden špatný trénink v NHL, jdeš na farmu. Uděláš špatný trénink tam, jdeš do nižší ECHL. Uděláš špatný trénink v ECHL, vracíš se do Česka. Kluci zatím nejsou psychicky připravení, tlak je obrovský a my ho z nich v průběhu výchovy odendáváme. To není jen v Česku, ale i v Kanadě, bavil jsem se o tom s jedním trenérem.
Co byste radil?
Já jsem stará škola, musíte vytvořit tým. Už jsem to říkal. Jasně, kluci můžou a budou hrát NHL, budou mít fantastické peníze. Ale hokej přece není o tom, že ti každých čtrnáct dní přijde výplata. Je o vítězstvích. Podívejte se na to, které týmy vyhrávají Stanley Cup. Mají sestavu skvělých hráčů, kteří ale navíc mají obrovské srdce a charakter a chtějí vyhrávat. My v dospívajícím věku malinko ustupujeme a tlačíme, ať jsou hráči vidět a ať jsou sami. Mrzí mě, že se z toho dělá individuální sport, protože je to o tom, jak se kdo dokáže postavit za tým.
Opravdu jste nepřemýšlel, že byste u dvacítky ještě zůstal?
V každé profesi se chcete posouvat a získávat další zkušenosti. Úspěch je hezký, je to droga a vidět hráče radovat se po výhře nad Kanadou bylo neskutečné. Ale tři roky jsou pro trenéra dost dlouhá doba. Potřebuju se dál vzdělávat. A přece netvrdím, že to bylo naposledy.
Kapitán stříbrných juniorů Petr Sikora.
V Americe jste po turnaji na dva dny uvízli. Jak jste trávili čas?
První večer jsme hodně rozebírali (smích). Byli jsme z toho hodně unavení, taky jsme byli ještě pořád smutní. Trenéři pak vzali kluky na NBA, zašli jsme na speciální večeři, kdy kuchaři vařili přímo před námi. A čím déle jsme byli od prohraného finále, tím víc jsme si uvědomovali, že stříbro je výjimečné. Nesmírně si vážím, že do toho se mnou všichni z realizačního týmu šli, protože to znamená být měsíc od rodiny. Přes Vánoce. Spousta z nich má malé děti a každý rok si to každý musí dobře rozmýšlet. My byli kolegové, ale taky jsme kamarádi a těmi zůstaneme už napořád.
Jak dlouho si dáte pauzu, než začnete něco dělat?
Minimálně víkend. Ještě mě čekají akce s dvacítkou, za tři týdny jedeme do Finska a já doufám, že už se mnou třeba pojede nástupce, protože pro mě bylo úžasné, když jsem mohl první kemp prožít s Radimem Rulíkem. Pak ještě jedna akce v dubnu a od prvního května začínám pracovat v klubu. Taky se podělím o zážitky s trenérskou veřejností. A teď si užiju rodinu. Sednu si se syny a vykouříme si doutník za druhé místo.
