Který z okamžiků vaší sportovní kariéry vám nejvíce utkvěl v paměti?
Když jsme se v roce 1985 stali mistry světa a dával jsem proti Kanadě poslední gól do prázdné branky. Byla to záležitost celého národa, že jsme to dokázali a uhráli titul. Rád vzpomínám i na mistrovství světa v Německu, kde jsme skončili druzí. Na olympiádě v Sarajevu jsme dost nešťastně prohráli ve finále proti Rusům. Pod trenérem Bukačem jsme tehdy měli dobré roky.
Ten gól s Kanadou byl hodně slavný...
Byl na úplný závěr mistrovství a tím to bouchlo. Byl to gól, který pak byl ve znělce Branek bodů docela dlouhou dobu.
Je těžké trefit prázdnou branku od mantinelu, jako se to tehdy povedlo vám v Praze?
Nad tím člověk na ledě nepřemýšlí. Situace se tak vyhrotila a v tu chvíli mě to napadlo. Tak jsem vystřelil. Nebyl to šourák po ledě, ale rána, puk letěl vzduchem. Zaplať pánbůh jsem uměl dobře střílet. Ale jinak je to na ledě všechno rychlé, moc o tom přemýšlet nejde.
Kdy se na ledě víc přemýšlí?
Při přesilovkách. Tam jsou ty situace sehrané. Musím počkat, až si spoluhráč najede tam, kde má být. Je u toho i více času.
Když jste se zmínil o přesilovce, jak jste ji tehdy vMotoru hrávali?
Měli jsme velice dobrou přesilovku. Měli jsme na to lidi. Přesilovka není o tom,mít na ledě pět super hráčů, ale o tom, aby se všichni podřídili tomu cíli. A to není jen tak. Na někoho vyjde přihrávka, na někoho střela. Když si začnou vymejšlet, že teď to rozhodnou, a místo nahrávky vystřelí, tak to tolik nefunguje.
Jsou výjimky?
Musí se tomu všech pět hráčů přizpůsobit a sehrát to tak, jak se dohodli a jak to mají nacvičené. Někdy se po střele puk někam odrazí a to už je něco jiného. Jsou tam dorážky. A je hodně důležité ten puk vybojovat zase zpátky.
Vybavíte si, jaké jste tenkrát mívali rozestavení?
Hrávali jsme to s Vláďou Caldrem, Láďou Koldou nebo Rudou Suchánkem do trojúhelníku. Obránce byl na modré amy jsme byli po stranách u branky. Hráli jsme to na sebe před střelbou. A někdo musel před branku. To byli dva hráči, kteří na sebe museli stáhnout obránce. My jsme pak hodně hráli příčnou přihrávku kolem branky, ze které se střílelo z voleje.
Vy jste chodil střílet po tréninku. Vysypal jste si tam puky a pak jste střílel do růžků branky. Levý roh, pravý roh, pořádné rány...
Hodně jsem trénoval střelbu. Třeba tu příčnou přihrávku. Aby to zakončení bylo jistější. V té přesilovce jde o to, že ty čtyři, co brání, nechtějí dostat gól. Musíte mít trpělivost. Kolikrát se čeká minutu i minutu a půl, než to opravdu vyjde na tu střelu. Než to třeba vyšlo, že se obránci rozestoupili a bek tam najel a vypálil. Ale musíte to pilovat.
Jiří LálaNarodil se 21. srpna 1959 v Táboře. S hokejem začínal v Soběslavi, odkud odešel v roce 1974 do Motoru České Budějovice. Hrával na pravém křídle. Byl výtečným bruslařem a střelcem. Když v 17 letech začal hrát nejvyšší tuzemskou soutěž, nastřílel 11 gólů. Na vojně v Jihlavě dal prvním rokem 40 gólů a stal se králem střelců I. ligy. V nejvyšší soutěži odehrál 14 sezon. V 510 utkáních nastřílel 297 gólů. V národním týmu odehrál 198 zápasů a zapsal si 88 gólů. Draftovaný do NHL byl v roce 1982. Jako 76. ve 4. kole draftu v NHL ho získal Quebec Nordiques. |
Určitě je v tom více fíglů...
Systém je i v tom, abyste po střele ten puk vybojovali zpátky. Když se to někam odrazí, kdo tam bude. Je to spousta maličkostí, které musí fungovat. Když ta střela přijde a já nevím, kam mi to letí, když vystřelím z voleje, tak pak to minutu hrajeme a zbytečně. Z toho vymetu dvakrát mantinel na druhé straně a to nejde. Proto jsme to hodně trénovali.
Přesilovky rozhodují i dnes...
Při hře pět na pět moc gólů nepadá. Přesilovky často rozhodují zápasy. Kdo je umí sehrát, má výhodu. Dneska jsou herní systémy pět na pět hodně dokonalé. Brání se.
Když se podíváte na svoji sportovní kariéru, udělal byste dneska něco jinak?
Je jiná doba. My jsme tu byli zavření jak v králíkárně a nemohli jsme do zahraničí. Člověk by jinak přemýšlel a jinak by dělal všechny věci. Ty možnosti jsme neměli. Buď utéct, nebo bejt tady a vypořádat se s tím.
A doma pořád proti Pardubicím, Litvínovu, Spartě...
Byli to pořád ti samí soupeři. Těžko tu dobu srovnávat s dneškem. Dnes, zaplať pánbůh, mají kluci volnost a můžou jít do zahraničí, kam chtějí. Doba je fajnová a to je dobře.
Také jste jezdili na Slovensko.
Jo, bylo Československo. Létali jsme do Košic a nevěděli jsme, kdy se vrátíme. Bylamlha... Ale myslím si, že jsem měl velice dobrou kariéru a těžko bych v ní něco měnil. To by musela být ta dnešní doba.
Nemrzí vás, že jste si nikdy nezahrál NHL?
Tak nemrzí. My jsme tenkrát nemohli. Byl jsem draftovaný v Quebec Nordiques a oni za mnou pořád chodili, abych zůstal venku. Jenže jsem tady měl rodinu. To bych musel utéct a to nešlo. Rodina musela vždycky zůstat tady a mohl jsem vycestovat sám.
V listopadu roku 1989 vám bylo 30.
Zůstali jsme v Evropě a šel jsem do Frankfurtu. Dneska můžu říct, že to byla paráda. Dlouho jsem hrál i v Mannheimu a byly to krásné roky. Celkem sedm let. Hokej se mi dařil, lidi mě měli rádi, žil jsem tím. Přišel tam Robert Reichel. V NHL byla přestávka a byl tam přes rok. Skamarádili jsme se a od té doby se stýkáme i s rodinami. Tam jsme si dobře zahráli. S ním to byl nejkrásnější rok, hráli jsme spolu opravdu krásný hokej.
Jiří lálaZískal titul mistra světa v roce 1985 v Praze, kde nastřílel osm branek a dal i svůj nejslavnější gól na 5:3 pro Československo v závěrečném utkání s Kanadou, která odvolala brankáře. Lála trefil prudkou ranou z poloviny prázdnou branku. Když hrál první zápas na mistrovství světa v roce 1981, dal Američanům hned čtyři góly. Československo vyhrálo 11:2. Jako hrající trenér působil od ledna 2002 do konce sezony na konci kariéry v Regensburgu (česky Řezno). Další sezonu se stal sportovním manažerem klubu, kterého dělal čtyři roky. V roce 2006 v hokeji přestal působit. Ženatý je podruhé. Poprvé si vzal Ivanu Volfovou a měl s ní syna Jiřího (26 let). Podruhé se oženil v Německu, má manželku Silvii, 16letou dceru Francisku a 12letého syna Joeho, který je hokejovým brankářem. Joe je proto, že se narodil ve Skotsku. |
Když vás Quebec lákal, jak to vůbec vypadalo? To se muselo tajit...
My jsme vyjeli za hranice a ti skauti už tam čekali.
Pak měla výprava vedoucího, který tam byl také pořád. A ten vás také hlídal. A psal si to na rukávy...
Vždycky tam byl někdo, kdo jel s výpravou a pomalu nikdo ho neznal. Psát jsem ho nikdy neviděl, ale bylo to tak. Ale když chtěl někdo utéct, tak stejně utekl.
Bylo těžké se rozhodnout.
Moc lidí neuteklo. Za nás jich bylo pár. Mám dobrý vztah s Mírou Fryčerem, který taky tenkrát odešel. Telefonujeme si dost často a občas se potkáme. Bylo to tak, že když byli hráči svobodní, nebylo tak těžké se někam ztratit. Ale když jste měli rodinu, tak to nešlo.
Máte z té doby nějaký zážitek?
Jednou při Kanadském poháru se tam objevilo v novinách, že tam na sezonu přijdu. Musel jsem tady na Lannovku (poznámka: sídlo tehdejší státní policie). Chodili k nám a nejdřív říkali, že jsou ze Svazarmu (poznámka: zkratka pro Svaz pro spolupráci s armádou). Říkali, jestli bych si nešel jen popovídat. Tak jsem tam nakonec šel a vylezlo z toho tohle.
Musel jste se určitě bránit.
Říkal jsem, že o tom nic nevím. Že jestli je to někde v novinách, tak to tam je. Ale že o tom nic nevím. A tím to v podstatě celé skončilo. Ale bylo to ostře sledované...
Neměl vás pak vedoucí výpravy na dalším zájezdu na seznamu napsaného tučněji než ostatní?
To opravdu nevím. My jsme byli mladí, a když to řeknu na rovinu, chtěli jsme hrát hokej. Nás to ani nezajímalo, jestli tam s námi někdo byl, nebo nebyl.
Nakonec jste v cizině zůstal.
Zdraví mi sloužilo a ještě jsem tam stihl krásné roky. V Německu jsem si kariéru prodloužil. Jsem s ní spokojenej a nemám čeho litovat. Mám šťastnou rodinu, šikovné děti. A to ostatní je jen práce a další věci. Důležité je, aby fungovala rodina a aby byli všichni zdraví.
Nechal byste mladé hráče tady, aby hráli doma, nebo byste je poslal do ciziny tak, jak dnes v osmnácti i dříve chodí?
To je těžké. Musí si to rozhodnout sami. Dneska jim to nikdo zakázat nemůže. Když je někdo opravdu pracovitý a pečlivý a jde za tím, tak se musí s lidmi kolem sebe dohodnout a poradit. Ale myslím si, že se tady v mládežnickém hokeji pracuje velice dobře. Ale do kolika, zda do patnácti, nebo do osmnácti, to musí poznat. Jak to v daném klubu funguje, jestli jsou spokojení. Jestli dostanou šanci.
Jiří LálaKariéra Úspěchy |
Kdy jste naposledy hrál hokej?
Hrál jsem dlouho, do 43 let. Pak jsem měl v Regensburgu zlomený palec, to bylo někdy na Vánoce. Dostal jsem nabídku, abych mužstvo vedl. Nechtěli už shánět nového trenéra a já jsem do konce sezony hrát nemohl.
Dlouho jste ale koučem nebyl.
Říkal jsem jim, že nechci dělat trenéra, ale že bych byl raději manažer. Tak jsem nakonec tu sezonu dotrénoval do konce a pak jsem byl čtyři roky manažer. Velice dobře jsem se poznal s Erichem Künhackelem a tři a půl roku jsme velice úspěšně spolupracovali. On byl trenér. Teď před chvilkou jsem s ním mluvil, protože on je ve Frankfurtu jako sportovní manažer.
Vy už u hokeje nejste, že?
Čtyři roky jsem byl manažerem a v podstatě toho bylo dost. Jedenáct a půl měsíce v roce nemáte víkend. Pořád je něco. Když skončí sezona, chystáte tým na další. V létě byty, všechno, co potřebují. Pak začne sezona a jedete nanovo. Akce se sponzory, kam hráči nechodili, na ty jsem musel jít, aby byli všichni spokojení. Bylo toho hodně. Řekl jsem Konec, chci si odpočinout.
Co přišlo potom?
Proběhlo to médii, že jsem skončil. Majitelé André Media Group mě oslovili, jestli bych nechtěl založit českou pobočku firmy. Jsou i v Itálii, ve Španělsku,Maďarsku, Polsku, Rusku, Nizozemí a v dalších zemích. Naše firma André reklama s.r.o. spolupracuje s obchodními řetězci. Máme rámečky na nákupních vozících nebo na rozdělovačích zboží u kasy a oslovujeme firmy, které chtějí využít spolupráce s nákupními řetězci.
Hokej už jste pak vůbec nehrál?
Když jsem byl manažerem, chodil jsem ráno před zápasem na bago. Byl krátký trénink a pak čtvrt hodinky bago. Už na mě čekali a musel jsem chodit pořád. Hrálo se o pět eur (poznámka: asi 130 korun). Pro mě to bylo dobré v tom, že jsem si kolikrát s hráči dobře promluvil. Na ledě to šlo líp než v kanceláři. I pro hráče, protože cítí větší důvěru.
Jaké bylo vaše krédo manažera?
Bylo jednoduché nakoupit hráče a za tři měsíce chodit a říkat, trenéra vyměnit, hráče vyměnit. Ale my jsme si ty hráče i trenéra vybrali a oni museli spolupracovat. V dobré i špatné době. Když se nedařilo, řekl jsem Všichni sem. Sedli jsme a vypovídali jsme si to.
Dařilo se vám?
S Erichem jsme spolupracovali krásně a nikdy jsme nikoho nevyhodili. Postoupili jsme do druhé ligy a pak jsme ji hráli. Poslední dva roky jsme odehráli ve špičce a byli jsme v pohodě. Ještě dva tři roky, kdyby se všechno zvládlo, byly podmínky postoupit. Chodilo tři a půl tisíce lidí. Ale chtělo to klid.
Jak to tedy bylo?
Ten vzestup byl asi moc rychlý a pak už se tam mluvilo jen o DEL (poznámka: nejvyšší německá hokejová soutěž). Začali se do toho motat jiní lidé, co s hokejem neměli moc společného. My jsme měli úspěch, ale mluvit o DEL, to bylo brzy, chtělo to krok po kroku.
Takže jste skončil? A co Regensburg a Kühnhackel?
Když jsem skončil, skončil i Erich. Vzali to tam ti chytří a spadlo to. Hráli pátou ligu a postoupili do čtvrté. Zničilo se to během roku a půl. Finančně to neunesli a spadli.
Proč jste se rozhodl trvale žít v Německu?
Hrál jsem tam a pak jsem se oženil s Němkou. Když jsem hrál hokej, tak jsme se stěhovali. Byli jsme i ve Skotsku. A pak už to zůstalo, jak to bylo. Manželka česky nemluví a děti spíš lámaně, učí se anglicky a mluví německy. Žijeme v Regensburgu a jsme šťastní. Všechno je fajn. Tři roky dojíždím i sem. Měli jsme kanceláře v Praze na Václaváku, ale to jsem rychle přesunul sem. Tam byl blázinec. Takže tady pracuju a koncem týdne se vracím do Německa. Funguje to.
Jak budete slavit padesátiny?
Ani moc ne. Nemám to moc rád. Na moji čtyřicítku tam bylo strašně moc lidí a ta padesátka, to bych nejradši vzal rodinu a odjel někam úplně mimo. Jen rodinka. Ale to nejde. Mladší syn hraje hokej a už mu to začíná. Starší syn hraje taky, je toho více. Takže bude menší slavnost doma, jen s přáteli, nic velkého. Tady se sejdu s kamarády a něco uděláme.
Když se řekne spoluhráč, kdo se vám nejvíce vybaví?
Robert Reichel. Ten je nad ostatními, úplně něco jiného. A jsme i kamarádi. Krásné roky jsem zažil v Jihlavě i v nároďáku s Jindrou Kokrmentem, ale to netrvalo dlouho.
Chodíte tady na hokej?
Málo. Na víkend tu nejsem. V každém případě jdu, když mi volá Robert a říká: Hele, v úterý jsme tam. Jseš tam taky, nebo nejsi? Tak se domluvíme a čas si udělám, když tu hraje Litvínov. Občas jdu i v Litvínově, když jsem u něj. Ale mám i další hokeje se syny. Jsem rád, když se na ně můžu dívat a občas jim poradit. Když hrají, vydržím se na ně dívat i ve studené hale celé hodiny. Každý víkend jedeme na nějaký hokej, kde jeden ze synů hraje.
Na jakém postu je váš mladší syn?
Joe je brankářek. Byl by velice šikovný útočník, ale když se mnou jako malinkej chodil do kabiny, tak od dveří mazal k brankářům. Přitom byl hodně šikovný. Ale přemlouvat ho nebudu. Je ve výběru Bavorska a jezdí na soustředění a turnaje. Je pracovitý, pilný. A má to rád, to je moc důležité. Sám si dovede odkoukat pozitivní věci a něco mu přiložím.
Takže na něj střílíte?
Určitě. Ve sklepě doma jsem s tím počítal.Máme tam velkou místnost, říkáme jí hobby room. A tam má branku, tak na něj občas přes léto střílím. Sedíme nahoře a on se přitočí a řekne Tak co, jdeme? Říkám, že se dívám na televizi, ale nenechá mě. A už musím jít, čeká tam oblečenej a chytá. Blafáky, střelba. Je to pěkný. Tak uvidíme, ale je to ještě dlouhá cesta.
A váš starší syn Jiří?
Starší syn Jirka hraje v útoku. Je výborný bruslař a má dobrou střelu. Máme vztah jako dva výborní kamarádi a to mě moc těší. Udržuje mě v kondici, hráváme spolu v létě tenis a golf. Sice nemám šanci vyhrát, ale jsem rád, že trávíme čas spolu.
Takže se nenudíte?
Jsem ale rád, jsem šťastný. Nemohl bych nic nedělat. V naší společnosti jsme začali od nuly, nic tu nebylo. Léta jsem tu nebyl, nebo jsem jen zajel k rodičům do Soběslavi nebo za Jirkou a rychle odjel. Dvacet let v Německu nebo kolik. Takže jsem přijel s kufrem a spal po hotelech. Už jsme to ale dali do kupy, firma funguje. Bylo to ale s André správné rozhodnutí, nejšťastnější krok v životě, co jsme udělali. Hokej, to bylo všechno výborné. Ale i po něm je nějaká doba a život jde dál.
