Mistr světa s 398 starty v NHL si třeba zaletěl na fotbalovou Ligu mistrů do Madridu, kde Plzeň trápila slavný Real. V neděli se byl Ondřej Pavelec podívat na derby pražských „S“.
Občas pomůže vyřídit věci kolem vinného sklípku, který s hokejovými kumpány provozuje na Moravě. K tomu sám sportuje - chodí do posilovny, na tenis nebo golf. „Nechci dopadnout tak, že budu mít sto dvacet kilo,“ líčí světový šampion z roku 2010. „A hlavně si užívám, že mi nikdo neřídí život.“
Nabídky z NHL se nedočkal a jiné nebral. Pavelec ukončil kariéru |
S tím se řada bývalých sportovců pere. Neschází vám řád a režim?
Já vždycky život rozděloval na hokejový a mimohokejový, který jsem se snažil mít úplně normální. Přijde mi trošku úsměvné, že si čtyřicetiletý chlap nedokáže zorganizovat čas. Ale záleží, kdo v jaké situaci skončí a jak to má nastavené.
Vy jste skončil dobrovolně v 31 letech. Necítíte, že z kariéry šlo vyždímat víc?
Kde je ta hranice, kdy si řekneš, že šlo dosáhnout víc? Vím, vyzní to blbě, ale čtyřikrát jsem byl na mistrovství světa, hrál na dvou olympiádách, na Světovém poháru, jedenáct let byl v NHL. Těžko se pak hledají hranice a odpovídá na kdyby.
Postrádal jste motivaci?
Trochu ano. Ale kariéru a život jsem si zařizoval vždy podle sebe. Tvrdil jsem, že skončím, až mě hokej přestane bavit a nikdo mě nebude chtít. Ty věci se v létě potkaly ve stejnou dobu. Nikdo mě v NHL nechtěl, což znamená, že jsem na ni neměl, a víc jsem to neřešil. To je fakt. Kdo má hrát NHL, hraje tam. Nebo se tam dostane později. Já na jiné úrovni hrát nechtěl a věděl jsem, že přijde konec. Mohl klidně přijít v pětadvaceti. Měl jsem tři operace kolena a chtěl jsem si užít normální život ne jako zhuntovaný důchodce.
Přistihl jste se za poslední týdny, že jste měl nutkání navléct se do brankářské výstroje?
Mám ji doma, každý den kolem ní chodím, ale absolutně nic mi to neříká. Nešel jsem do nějakého rizika, skončila jedna etapa. Když bude nějaký srandamač, proč ne? Žádný odpor k tomu vyloženě nemám, ale nemám potřebu chodit do brány. Naopak se mi vždycky líbilo, jak hrají beci. Z jejich pohledu bych hokej rád poznal.
A jako diváka vás hokej baví?
Sleduju zápasy a celkem mě to chytlo. Byl jsem se podívat na extralize, na juniorce Sparty, v Kladně na dorostu, na osmnáctce v Příbrami. I v televizi se mrknu na kluky, což jsem nikdy nedělal. Užívám si to.
Ondřej Pavelec se v dresu New York Rangers.
Pořád platí, že čekáte, kam vás život po kariéře dál zavede?
Nechávám tomu volný průběh. Nechci něco, kde bych musel být každý den. Úplně přesně nevím, co bych chtěl dělat, ale myslím, že se časem něco vyskytne. Hokej mi absolutně nechybí, a co bude za rok, dva nebo deset, neřeším.
Práce v hokejovém prostředí by vás nelákala?
Trénování týmu by to být nemohlo. Jako gólman jsem maximálně věděl, co máme dělat v oslabení. Nezajímal jsem se o přesilovky, o styl hry. Soustředil jsem se na sebe. Nebudu se cpát do něčeho, čemu nerozumím. Kdybych zůstal u hokeje, chtěl bych se točit u gólmanů.
V jaké funkci?
Přes léto mám šestým rokem hokejovou školu. S těmi nejmenšími to není úplná sranda, jde tam o trpělivost, neustálé opakování a učení z ákladů, což nemyslím, že by bylo pro mě. Od nějakých šestnácti je to jiné. Všeobecně se u nás spousta gólmanů v uvozovkách zabíjí mezi šestnáctým a dvacátým rokem. Mladí pendlují mezi první ligou a extraligou nebo odcházejí někam, kde o tom nemají ponětí. Agent kluka někam nastrčí, což ho může pohřbít nebo minimálně zastavit na dlouhou dobu. Napadá mě příklad.
Povídejte.
Jakub Škarek, kterého draftovali Islanders. Předtím chytal za osmnáctku, dvacítku, v Jihlavě, na Spartě, někde v Litoměřicích. Pro sedmnáctiletého kluka není ideální, aby v jednom roce chytal za pět mančaftů. Ale výborně se rozhodl, že odešel do Finska(Lahti), kde je skvělá brankářská škola a hlavně chytá. Záleží, jak bude dřít a jak mu to bude vycházet. Byl to ale jen jeden příklad, spousta gólmanů v raném věku neví, co má dělat, a nevědí to ani jejich rodiče.
Ondřej Pavelec v reprezentačním dresu.
Zpět k vám. Vy třeba teď víte, jak naložit s vydělanými penězi?
Měl jsem ohromné štěstí, že od patnácti let jsem měl kolem sebe lidi, kteří mi tloukli do hlavy, že konec může přijít dřív, než si myslím. Do žádných dobrodružství se pouštět nechci. Existuje řada lákadel, ale i odstrašujících případů, jak se to nemá dělat. Spousta lidí si otevře restaurace nebo bary, vrhají se do různých aktivit. Když tomu rozumějí, proč ne?
Z vás se podnikatel nebo investor nestane?
S kluky - Kubou Voráčkem, Michaelem Frolíkem, Jirkou Tlustým a ještě Martinem Pešoutem - jsme koupili sklípek na Moravě ve Vrbici.
Jak vás baví vinařství?
Je to spíš pro zábavu a pro lidi z našeho okolí, žádný megapodnikatelský záměr. Pomaličku se do toho dostávám, můžu pomoct řešit věci okolo. Výroba vína mi nic neříká, ale chtěl bych, aby to nějak fungovalo. Je to tam hezké, uvidíme do budoucna. Celkově je brzy na to říct, co budu dělat dál. Bylo by jednodušší, kdyby mě bavilo hrát na kytaru. Založil bych si skupinu, ale teď čekám, co mi ukáže čas.
POHLED: Ondřej Pavelec. Příběh ne úplně vytěženého talentu |
Nebojíte se, že se do vašeho života vkrade prázdnota?
To ne. Když jsem končil, neměl jsem ani procento pochybností, co dělám. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Když jsem začal hrát NHL, uvědomil jsem si, že můj cíl nebude hrát do čtyřiceti let.
V čem vás hokej nejvíc svazoval?
Nikdy jsem to nebral jako omezení. Spousta lidí si myslí, že je hokej zábava, když vidí v televizi highlighty. Od sedmnácti let jsem byl pryč, život mi řídil celou dobu někdo jiný. A když člověk stoupá, je samozřejmě velice dobře zaplacený, ale přibývá zodpovědnosti a stresu. A ten se objevoval čím dál častěji. Hokej pro mě ztrácel smysl a nechtěl jsem to hnát do extrémů.
Uvědomujete si, že jste se vzdal kariéry, kterou by vám drtivá většina krajanů záviděla?
To zase ano. Vždycky jsem chtěl hrát hokej. Dělal jsem to, co mě bavilo, ale pořád to byla i práce, která jako každá jiná přináší stres. Nechci si stěžovat, ale každý si myslí, že jsem pohodář, kterého nic nerozhází. Začalo mi vadit, že se z hokeje dělala tragédie, přece je to pořád jen sport. Tlak na hráče je obrovský a už jsem nechtěl být toho součástí. Navíc to samo vyplynulo a nemusel jsem dělat těžké rozhodnutí a na hokej se dívám bez emocí.
Ostuda, kritizuje nové dresy gólman Pavelec. Mně se nelíbí, dodal Mrázek |
Emoce naopak vyvolaly nové reprezentační dresy, které jste na Instagramu zkritizoval. Šéf svazu Tomáš Král pro Sport řekl, že jste to přehnal. Co vy na to?
Já to schválně napsal v angličtině, aby si to nemohl přeložit každý. (usměje se) Navíc v angličtině to vyzní trochu jinak než v češtině. Také má každý právo na názor. Pan Král si to obhajuje, nevyčítám mu to. Vykládalo se o měsících práce, ale není to hanění někoho, kdo to dělal. Já se jen vyjádřil, že se mi to nelíbí. Předtím jsme měli dresy hezké se státním znakem. Rozumím, z jakého důvodu se změna udělala, jde o finanční stránku. A hokej je o penězích, jen by v něm mělo zůstat i trochu historie. Ale stejně když v nich pojedeme na mistrovství světa a vyhrajeme, bude to jedno.
Přivádí mě to k otázce, zda byste nechtěl být hokejovým kritikem?
Nemám rád slovo kritik. To je člověk, co jen něco kritizuje. Já hokej hrál, vím, jak je to těžké a že se vždy budou dělat chyby. Úplně se mi ježily chlupy na těle, když jsme hráli na mistrovství světa a poslouchal jsem názory expertů, kteří třeba třicet let hokej nehráli a chtěli být jen zajímaví. Zapřisáhl jsem se, že to nikdy dělat nebudu.
Experti jsou zase placení od toho, aby vyjádřili názor.
Kritiku, když tým hraje špatně, beru. Když hrajeme tužku, nemůžu čekat chválu. Ale nemělo by to přesahovat nějaké hranice. Kdyby se mě někdo zeptal, nevidím důvod, proč neodpovědět. Vím, že lidé chtějí slyšet názor, ale nechtěl bych být ten, který se ozve, jen když se nedaří. Na to jsme v Česku experti.
