Jenže Nedomanský měl smůlu, žil za „železnou oponou“.
Nedomanský měl nabídky ze zámořských klubů National Hockey League - NHL - od chvíle, kdy pronikl v reprezentaci na mezinárodní scénu. K legálnímu odchodu však potřeboval souhlas hokejového svazu i státních orgánů.
Počkej, ještě jsi mladý, namítali hokejoví funkcionáři. Když se však vypracoval na vrchol a v roce 1972 pomohl československé reprezentaci k titulu mistrů světa, tak mu přijmout lákavou nabídku stejně neumožnili.
O dva roky později emigroval.
Už tomu ani nevěřil
V roce 1972 vznikla v zámořském ledním hokeji nová, konkurenční soutěž World Hockey Association - WHA. Tím se otevřely i nové možnosti pro amatéry z Evropy. Jedním z nich byl i Václav Nedomanský, kterého si vybral klub Toronto Toros.
V létě 1974 odjel Nedomanský s manželkou a tříletým synem Václavem na dovolenou do Švýcarska a už se nevrátil. Odletěl do Kanady a s ním i jeho spoluhráč z reprezentace Richard Farda.
Později Nedomanský řekl, že emigraci neplánoval: „První nabídku od klubů NHL jsem dostal v roce 1963, při turné národního mužstva po Kanadě. Zkusil bych to hrozně rád, jenže pak mi přibývaly roky a o NHL jsem už ztrácel zájem. Při hokeji jsem vystudoval tělocvik a biologii a po skončení hokejové kariéry jsem chtěl učit. Manželka pocházela z Brna, toužil jsem přestoupit do ,Komety‘. Ale Slovan Bratislava nesouhlasil a já už toho měl opravdu dost.“
Na jemného hokejového technika Fardu byl zámořský hokej moc tvrdý, a vrátil se do Evropy. Nedomanský se naopak prosadil. Nejdřív ve WHA a posléze i v NHL. Stal se tak po Jaroslavu Jiříkovi teprve druhým českým hráčem v této nejprestižnější hokejové soutěži světa.
Trvalá rivalita
Ačkoli Václav Nedomanský prožil celou domácí kariéru špičkového hokejisty na Slovensku, pochází z Moravy, z Hodonína. Tam začal hrát na ulici s tenisovým míčkem a hokejkou.
Když chtěl studovat vysokou školu, volil mezi Prahou a Bratislavou - nakonec zakotvil u Dunaje a v dresu Slovanu strávil dvanáct sezon. Zpočátku tam byl šťastný, později jeho nadšení opadalo. Jak by ne, když hráči tehdy byli jako nevolníci - pokud je klub neuvolnil, nesměli přestoupit.
V jedenadvaceti vybojoval v národním týmu první stříbrnou medaili na mistrovství světa 1965. Hokejová generace Golonky, bratří Holíků, Dzurilly, Suchého, Fardy a Černého vrátila československý hokej po jeho devastaci na začátku padesátých let opět tam, kam patřil, a Nedomanský se na tom významně podílel.
Jen výjimečně odjížděla reprezentace ze světového šampionátu bez medaile, i když na tu nejcennější nemohla dlouho dosáhnout. V cestě obvykle stál strojový hokej sovětského mužstva.
Zápasy se „sbornou“ měly ještě prestižnější charakter po okupaci Československa v srpnu 1968. Mimořádnými emocemi protkané proto byly hlavně dva souboje na mistrovství světa 1969 ve Švédsku, které skončily památnými výhrami 2:0 a 4:3.
Nedomanský vstřelil gól z kleku na jednom koleni. „Pamatuji si to; Jirka Holík mi nahrával z levého rohu kluziště. Nebyla to snadná pozice,“ vzpomínal.
K titulu mistra světa chyběl ve Stockholmu poslední krok - vítězství nad Švédskem, s nímž Čechoslováci v prvním utkání prohráli 0:2. I v odvetě měli několik velkých gólových příležitostí, včetně Václava Nedomanského, ale neproměnili je - a prohráli 0:1.
Nedomanský se podílel už na zimních olympijských hrách 1968 v Grenoblu na historickém vítězství nad „sbornou“. Těch v následujících letech přibývalo, až se na mistrovství světa 1972 v Praze konečně podařilo československý hokej pozlatit. Byla to velká sláva!
S číslem 14 na dresu národního celku se třicetiletý Nedomanský naposledy objevil na mistrovství světa 1974 v Helsinkách, kde Československo sice obsadilo druhé místo, tradičně za SSSR, ale svého nesympatického soka smetlo 7:2.
Tam byl - jako na rozloučenou před emigrací - vyhodnocen nejlepším útočníkem šampionátu. Svou reprezentační kariéru uzavřel s 220 starty, v nichž nastřílel 163 gólů - nejvíc ze všech Čechů a Slováků v historii.
Nejlepší střelec v historii
Naskočit po třicítce do NHL není snadné. Mnozí hokejisté se přesvědčili, že tu nikoho nezajímá, čeho dosáhli v Evropě. Málokdo si vzpomněl, že při zápase ČSSR-SSSR v lednu 1967 ve Winnipegu (5:2) dal Nedomanský tři góly a čtvrtý mu neuznali, protože puk protrhl síťku.
„Měl jsem to těžší v tom, že kdyby se mi nedařilo, jako emigrant jsem se neměl kam vrátit. Musel jsem prostě uspět,“ upozornil Nedomanský. „Pro Američany a Kanaďany jsme byli komunisti, kteří jim berou práci a holky... Začal tréninkový kemp: malé hřiště, hodně hráčů - byla to řežba! Navíc jsem neuměl anglicky.“
Po čtyřech úspěšných sezonách opouštěl WHA, kde byl v přízni Toronto Toros a Birmingham Bulls. I když na počátku zámořské kariéry se prý snažil dávat puk od hole dřív, než byl zvyklý, také tam se projevil jeho pověstný hlad po gólech, doma občas kvalifikovaný jako sobeckost.
Uměl střílet jako málokdo.
Na třiatřicetiletého hokejistu konečně čekala NHL, v níž oblékl barvy týmu Detroit Red Wings. Strávil tam dalších pět sezon a jeho střelecké konto se požehnaně plnilo. V závěru ještě stihl krátkodobě dva kluby: St. Louis Blues a New York Rangers.
Se zámořskými hokejovými arénami se „Big Nedo“ rozloučil ve 39 letech. Bilance v NHL: 421 utkání, 122 gólů. Stal se nejlepším střelcem v historii českého hokeje: v domácí lize, v obdobných soutěžích za mořem a v československé reprezentaci dosáhl celkem 795 gólů. Dostihnout by ho v dohledné době mohl jedině Jaromír Jágr.
Syn Václav to určitě nebude. Pobýval sice dvakrát v tréninkovém kempu, ale smlouvu s ním žádný klub NHL nepodepsal. Do roku 2001 účinkoval v nižších zámořských soutěžích, v sezoně 1993-94 odehrál u otcova kamaráda Ivana Hlinky za Litvínov 25 zápasů, v nichž dal pět gólů.
To už byl Václav starší skautem Los Angeles Kings, když předtím koučoval německý Schweningen a rakouský Innsbruck. Nejdřív pro Kings vyhledával talenty v Evropě, později povýšil na profesionálního skauta.
Rozvedl se a znovu se oženil. Z prvního manželství má kromě Václava dceru Victorii. S druhou ženou Marcelou má Julii. Žije nedaleko Los Angeles, odkud jako skaut vyráží za hokejem do všech světových stran.
