Vzpomínky poskládal do knihy Bukač. Moje hokejové století, kterou ve čtvrtek křtí v pražské Síni slávy českého hokeje. Trenérská osobnost se nechce jen nostalgicky vracet do hokejové minulosti. Naopak. „Cílem je poukázat, že jsme se vydali špatnou cestou,“ říká Bukač, kterému bylo třiaosmdesát.
Kde se stala chyba?
Za socialismu vládla nesvoboda a do země se zašlapávalo cokoliv. Ohromnou svobodu naopak nacházeli lidé na kluzkém ledě. Dělali tam, co chtěli. Tím se hráči učili citově vnímat, rozeznávat. Jenže teď jsme šediví, průměrní a rozumoví.
Jak to myslíte?
Rozum je na ledě krátký. Na něm se rozhodujete pod vlivem emocí, které nás všude provázejí. Vezměte si třeba seriálové herce, na první pohled jsou všichni stejní. Podobně jako hokejisté umí bruslit, mají stejný projev. Mají stejnou chůzi, úsměv, pohled. Chybí rozdílnost, osobitý, zvláštní a estetický projev. V hokeji máte kondiční přípravu, psychology, videokouče. Ale špičkoví hráči vám dnes po utkání řeknou, že nevěděli, co mají hrát. To by řekl Bubník, Zábrodský nebo Jágr? Chybí nám vnitřní síla, cit pro hru. Je jasné, že ho má někdo větší, někdo menší, ale neuvolňujeme ho, nýbrž rozumem zašlapáváme.
Kde nastává největší problém?
U výchovy. Emoční inteligence se tvoří do nějakých 15 let. Dnešní hráči v reprezentaci neumějí hrát z vlastního popudu. Je to stejný popud, jako když se vám líbí ženská. A když ho nemáte na ledě, nepomůže ani video. Někdy ve vrcholovém utkání musí hráč plnit strategii trenéra, ale na každém kroku se musí rozhodovat podle sebe.
To zní, jako kdyby současní reprezentanti byli „ztracená hokejová generace“.
Odnesli to. Na začátku třetího tisíciletí udělala věda neskutečné pokroky, ale my jsme zaspali. Zjistilo se, že člověk - tedy hráč - je emoční bytostí mající rozum. Není rozumovou bytostí mající emoce. Nejlepší hráči jako Messi nebo Jágr žijí ze vzpomínek z emoční paměti. Vznikají u nich samovolné představy. Jako když rozepíšete větu a přitom vás napadá myšlenka, jak ji dopsat. Navíc jsme národ expertů a nejsmutnější na tom je, že nikdo z nich neudělal tolik práce, jako udělali třeba tátové v Kladně, kteří trénovali bez licence, ale měli lásku k dětem. Výkon odhadovali citem. Ne podle toho, jak kdo běhá, skáče, bruslí, ale jak se chová ve hře, jak ji akceptuje, proč, kdy a kam jede.
Luděk Bukač s účastníky své hokejové školy.
Jenže doba je jiná. Není nutné upravit i přístup k výchově?
Dnes rodiče přivedou děti na zimák za ruku a myslí si, že je trenéři vše rozumově naučí. Už od dětství se tak vkládá do hráčů rozum, třeba malováním různých situací na tabuli. To dřív nebylo. Rozum je důležitý, ale má vás jen regulovat. Primární jsou emoce. V tréninku jste nejvýkonnější a nejšťastnější v době, kdy máte pocit, že vám to jde samovolně. Pocit blaženosti vám proniká do celého těla, emoce nemáte jen v mozku. Třeba operní pěvkyně Magdalena Kožená říká, že obrazně řečeno zpívá i nohama. A je to pravda. Emoční učení vám ovlivňuje každý sval.
Lze se někde inspirovat, jak vychovávat malé sportovce?
To je další věc. Už jako Československo jsme měli nějakou kulturní tradici - Junák, Sokol, spolkaření, literatura, Hašek. Utvořila spisovatele, herce nebo hokejisty. A v nich se projevoval přirozený intelekt. Hráči měli ohromnou sebedůvěru, dneska sebevědomí hráčů roste s tím, jestli mají jeden, tisíc nebo milion dolarů v kapse. V Americe nebo Kanadě se v dobrém i zlém historie tvořila s pistolí v ruce a nemůžeme opakovat nic po nich ani od jiných národů. Musíme se držet naší kulturní tradice. S tím jsme získali největší úspěchy, ale odkláníme se od ní.
Vytrácí se česká nátura?
Myslím, že jo. Ohromná tvořivost, patriotismus, češství, to pořád v lidech někde je, ale neoživujeme to.
Existuje něco, jak to probudit?
Změnit se dá všechno, ale nejprve to vyžaduje otevřenou diskusi. My o tom nemluvíme. Když jsem viděl besedu k mistrovství světa, rozebírala se rychlost nebo vytrvalost, ale problém je obecně jinde. Musíme se vrátit k naší zvláštnosti, jinak v globalizaci neuspějeme. Takhle jedině můžeme uspět, jinak ostatní země, které mají sto milionů nebo miliardu obyvatel jako Čína, nás smetou. I tam se hokej dostane, postaví se nové stadiony. My se můžeme odlišovat naší zvláštností, na kterou se sem jezdili dívat Kanaďané. My jsme si z Kanady vzali hlavně plevel.
Český hokejový titul na MS 1996 ve Vídni slavil Luděk Bukač (v popředí vlevo) po boku tehdejšího premiéra Václava Klause.
Vidíte vůbec něco pozitivního na současném hokeji v Česku?
Bezesporu tady je talent. Pořád najdete výjimky. Ale proč se Pastrňák prosadí ve světové konkurenci? On je ukázka přirozenosti. Je na úrovni, jako když začínal Jágr, Hlinka nebo Martinec. A těmhle dětem dřív nikdo nestavěl kužely. Neříkal, co mají dělat, jak mají skákat. Vývoj byl úplně svobodný. Potřebujeme nějakou osobnost, která by vysvětlila, že jsme od zrodu byli jiní v literatuře, herectví nebo kdekoliv. Teď po lidech chceme jiné věci.
Kde by taková osobnost měla v hokejovém prostředí být? Na svazu, na střídačce?
To musí vyjít z kultury. Dneska máte spoustu lidí, co si rychle doplnili vzdělání, jsou na vysokých postech, ale společnosti vůbec nic nepřinesou. Sokolové dřív pořádali slety a nepotřebovali nějaké společenské subvence. Žijeme v bludném klamu reklamy, peněz a blahobytu. Změnilo se prostředí, ale byznys a vše kolem by nemělo překrýt výchovu.
