Čtrnáctého ledna 2016 v 16.23 přistála novinářům v e-mailu zpráva, že už za pár měsíců se Josef Jandač ujme vlády nad hokejovou reprezentací. V úterý, po 834 dnech, dorazila ze stejné adresy svazového mluvčího - tentokrát v 10.00 - informace, že už za pár týdnů Jandačova éra skončí.
Jandačovo odcházeníPřehledně |
Ještě odkoučuje květnové mistrovství světa v Dánsku, ale i kdyby to tam skončilo zlatým sukcesem, stejně Jandač zmizí v Rusku, kam ho k angažmá zlanařil ambiciózní Magnitogorsk.
Ač před 14 dny ještě tvrdil, že klidně zůstane rok bez práce a bude mezitím sledovat, jak mu kvete zahrádka, nakonec s podpisem neotálel, protože tak lukrativní kontrakt už by znovu na stole ležet nemusel. Zároveň to bylo racionální rozhodnutí, neboť věděl, že ani on neutnul čekání na hokejovou medaili a že ho šéf svazu Král nebude prosit na kolenou, aby zůstal dál. Odchází tak sám a s grácií, ne potupně vyhnán.
Jandač v úterý tvrdil: „Že jsme neudělali medaili, je neúspěch. Ale na druhou stranu nepracujeme s úplně nejsilnější generací.“
Ztracení a chytrá horákyně
Jsou to pravdivá slova, nikoliv polehčující, kterými by se měl hájit. Jandačova éra u reprezentace totiž tak trochu připomíná pohádkovou chytrou horákyni. Nebyly to opulentní časy, zároveň ani propadák. Na hru bylo na většině akcí hezké pokoukání, Jandač coby režisér chtěl i na zdejší scéně hrát moderní kusy, jenže jeho vizi chyběli klíčoví protagonisté. „Nemyslím si, že kdyby tam byl Mike Babcock (slavný kanadský trenér), že by to dopadlo jinak,“ řekl pro iDNES.cz komentátor David Pospíšil.
V 90. letech tu byla bronzová generace, na přelomu milénia nezapomenutelná zlatá, ta současná nese označení ztracená. To protože ročníky pětadvacátníků, třicátníků bez výrazných osobností a lídrů byly na velkých turnajích předurčeny k vedlejší roli. Když za sebe poskládáte jména Kousal, Radil, Zohorna, Buchtele, Filippi, u širší – a vlastně i odborné – veřejnosti nevzplanou žádné emoce.
Není to nic osobního proti zmíněným, jen že až příliš splývají. Jandač i jeho předchůdce Vůjtek „bojovali“ tím, že se snažili na tuctových turnajích Euro Hockey Tour vyzkoušet nové tváře. Netvrdili, že se jede Karjala nutně vyhrát, ale postupem času vytáhli mezi elitu Ruttu, Jeřábka, Šimka či Kempného...
Kouč se snažil dovést průměrné k nadprůměrným výsledkům i zázemím. Vytvořil široký realizační tým, obklopil se specialisty i trenéry s úspěšnou hráčskou kariérou a na Světovém poháru, při své premiéře v roli hlavního kouče, slyšel od Voráčka či Plekance, že lepší servis v reprezentaci ještě nezažili.
Kritika širokého ansámblu
Zároveň se ale kvůli té samé věci měnil. Až příliš řešil a řeší, když se do jeho ansámblu někdo navážel. Těžce nesl, když si Alois Hadamczik – muž, se kterým se nemusí – dělal srandu, že už se Jandač a spol. ani nevejdou do autobusu. Dokonce za kampaň považoval, když se do něj opřel bývalý hokejista Petr Nedvěd, že se příliš opičíme po Kanaďanech – a že když oni si na střídačku dají žirafu, my ji budeme mít do týdne taky.
Kdo na Jandačovo místo?Přehled Libor Zábranský Filip Pešán Zdeněk Venera Vladimír Růžička Václav Sýkora |
I v úterý svému nástupci radil: „Měl by mít hlavně silný realizační tým. A neměl by podlehnout mediálním přestřelkám, jestli novináři osloví Frantu, Pepíka podle toho, zda zrovna potřebujete kritiku, nebo pochvalu.“
Jenže vidět spiklenectví za každým rozhovorem je chiméra, která mu ve druhém roce vlády brala energii. A ukazovala, že pod tlakem je zbytečně nerudný, podrážděný.
Ano, Jandač měl naloženo víc, protože během dvou let velel (či ještě bude) na čtyřech velkých akcích, zatímco jiní na dvou. Jenže tlak a umění pod ním pracovat jsou s rolí reprezentačního kouče bytostně spjaté. Jandač je bezesporu chytrý a erudovaný trenér a důkazem nechť je i ono ruské angažmá.
Je detailistou, analytikem, jenže možná mu vážně chybí cit a intuice bývalého hráče, a štěstí udělat riskantní rozhodnutí v pravý čas. Loni na šampionátu v Paříži byl naštvaný Pastrňák a jiní borci z NHL, že až často šiboval se složením prvního útoku.
Letos v únoru se z olympijských tribun zdálo, že je naopak až příliš opatrný. Že nehýbe sestavou... Zřejmě v nominaci pro Koreu opomenul talentovaného Nečase.
I to chtělo odvahu. Až teď – při hledaní sestavy pro Dánsko – míří ztracená generace do ztracena a přichází čas pro novou, která si na přezdívku ještě musí počkat.
Jandač je u jejího počátku, záhy ale předá žezlo a rozvoj bude na jiných. Kdo ví – třeba za tři, za pět let dostane ještě šanci tuhle partu vést v jejím rozpuku.
Není to vyloučeno, a možná by to bylo i fér.
