Josef Jandač po mistrovství světa odchází do Magnitogorsku, Libor Zábranský ve středu odmítl stát se jeho nástupcem. Vysvětlil, že se chce věnovat rodině – té lidské i té hokejové, čili Kometě.
Původně řekl NE taky Martin Straka, takže zůstává frapantně volný post, na který by se v hokejové zemi měly stát fronty a kvůli němuž se dřív tak náruživě lobovalo.
Libor Zábranský (vlevo) a Martin Straka
Prezident Tomáš Král obvykle chce mít o tak zásadní otázce jasno s předstihem. Ví, že třeba Finové oznámili najmutí Jukky Jalonena na roky 2018–2020 loni v říjnu. Ví, že hráčská i trenérská angažmá na další sezonu se zpravidla domlouvají už na sklonku zimy a že na konci dubna bývá výběr notně omezený.
Přesto nyní jeho vyjednávání dospělo k dalšímu krachu.
Proč? Jaký je další plán? To zatím nehodlá veřejnosti vysvětlit.
Něco bych nedělal naplno, vysvětlil šéf Komety, proč odmítl reprezentaci |
„Máme seznam kandidátů, jednáme s dalším v pořadí, jména však sdělovat nebudeme,“ oznámil mluvčí Zdeněk Zikmund.
Soustavná uzavřenost a odměřenost vůči fanouškům svazu obecně neprospívá. To, že ani nenastíní svou filozofii, podporuje dohady a dojem, že šéfové českého národního sportu hasí požár pět minut po dvanácté, pracují nekoncepčně a tápou. Výhled je mlhavý a temný jako celá poslední hokejová éra.
Omámeni úspěchy z přelomu tisíciletí si minulí bossové bařtipánsky hodili nohy na stůl a hověli si v dýmu z vítězných doutníků. Zanedbali výchovu mládeže, z proslulé hokejové školy zbyly rozvaliny.
Král a spol. se pokoušejí o nápravu, jenže za vpřed pádícími velmocemi Češi dál jen škobrtají. Navzájem se hákují, sekají a podrážejí. Shazují se rozporuplnými tahy (dřívější rozšíření juniorské ligy, neschopnost zrušit tabulkové odstupné). Dusí nadějné dravce, pro jejichž vzlet ve Švédsku, Finsku či v zámoří naopak udělají cokoliv.
Chybí vůdce typu Ivana Hlinky, který by dokázal strhnout celé hnutí, sladit reprezentační a klubové zájmy. Hokejový průmysl jede sotva na poloviční výkon, vyrábí málo hvězd, tratí všichni (svaz, hráči, kluby, agenti, skauti). Není síla, jež by ho nakopla.
Nejsou hráči. Nejsou výsledky. Nejsou trenéři.
Anebo je všeho zmíněného málo.
Reprezentace není sexy jako dřív, když se z velkých akcí vracela ozdobená blýskavými klenoty. Medaile visí v nabité konkurenci zatraceně vysoko. I proto se k ní koučové nehrnou. Proč dávat hlavu na špalek, když jsou mnohem pravděpodobnější sžíravé výtky než pochvaly?
Král a jeho pobočníci si nedokázali vytvořit vlastní síť koučů, kteří by postupovali od šestnáctky k áčku. Kluby jim jen tak neustoupí. Filip Pešán je naplno uvázaný v Liberci, Jakub Petr ve Vítkovicích.
Filip Pešán (vlevo) a Jakub Petr
Trenérské tápání zapadá do všeobecné hokejové krize. O nouzi při shánění vhodných adeptů k mládežnickým výběrům svědčí případy Miroslava Přerosta a Aloise Hadamczika.
Přerost se loni vrátil ke dvacítce, ač je jeho pověst odborníky vnímána přinejlepším jako nevalná. Hadamczik byl letos vyloven z penze, byť do svazových velitelů zuřivě tepal, a co se týče názorů na hokej, obhajuje staré časy, zatímco by se teenageři měli cepovat v souladu s moderními trendy.
Jakou strategií se vrchnost řídí, se můžeme jen domnívat. Přesvědčí ještě Straku, jenž čerstvě oznámil, že v nové sezoně nebude koučovat svou plzeňskou Škodu?
Vzpomene si na zkušeného Václava Sýkoru? Vsadí na svérázného znalce švédských metod Miloslava Hořavu? Osloví nedávného kouče osmnáctky Roberta Reichela? Nebo snad vezme na milost podivným skandálem očerněného Vladimíra Růžičku, jak v anketě navrhli čtenáři iDNES.cz (dále hlasovat můžete níže)?
Kdo by měl vést hokejovou reprezentaci?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 2. května 2018. Anketa je uzavřena.
Počkej si, milý hokejový příznivče. Fandit nám můžeš, ale informace po nás nechtěj.
Podle mluvčího Zikmunda by jasno mohlo být v červnu. V červnu?!
Dobrá. Zkusíme-li v celé ponuré situaci hledat nějaký záblesk naděje, nalézt ho můžeme v několika talentech, které se (díkybohu!) objevily v extralize a nyní konečně dostávají šanci taky v „nároďáku“.
Potřebujeme sice mnohem víc Chytilů, Nečasů a Kautů. Ale jejich příklady aspoň ukazují novou cestu. Za čas by se o ně a „uprchlíky“ Pastrňáka, Zadinu, Vránu, Hronka, Hájka či Zachu mohla opírat celkem silná reprezentace.
Zatím se od ní medaile čekat nedají, takže se příští kouč nemusí obávat drtivého tlaku veřejnosti. A naopak by se s novou vlnou mohl docela pěkně svézt ke šťastnějším zítřkům.
