| GEN význačné osobnosti dneška: 128. díl Seriál MF Dnes |
Litevec Helmut Balderis, v dětství krasobruslař, proniká jako úhoř mezi rameny obránců Bubly a Kajkla. Past zaklapne pozdě, zůstává tam jen útočníkova noha. Balderis klopýtne, ale udrží se na dopadové noze, jak to uměl jako krasobruslař. A pálí.
"Já už to viděl, jak mně to chce vystřelit nahoru do horního rohu. Jenže puk mu sjel z hokejky a šlo to po ledě. Celej jsem byl připravenej a nataženej někam jinam, už to nešlo změnit," vzpomíná gólman, tehdy jeden z nejlepších na světě. Kanaďan Dryden, Rus Treťjak a on. A též Dzurilla, nebuďme nevděční.
Masky vytáhl ze sklepa
Devětapadesátiletý Jiří Holeček, dnes stejně štíhlý, s rovnými zády a jen o něco málo plešatější nad čelem, bydlí přes léto ve Lhotě pod Džbánem, na zemědělské usedlosti, kterou zdědil po matce. Kolem kopcovitý kraj, hodně chmelnic - a ticho. Něco jako konec světa. Žije tu sám, je už osmnáct let rozvedený. Jednou za týden přijede jeho přítelkyně.
V patře má svou kancelář, počítač, několik šanonů srovnaných v poličce. Pracuje v reklamní branži, má vlastní firmu. "Já jsem jedinej zaměstnanec a jedinej ředitel. Loni jsem si nepodepsal ani dovolenou." Objednávky se mu zrovna nehrnou, spíše přežívá. Občas se něco povede, v dubnu organizoval a zajišťoval ples pro sedm set lidí.
Zrovna vytáhl odněkud ze sklepa starý dres a proleželé brankářské rukavice, aby je zbavil plísně. Mají najít své čestné místo v hokejové Síni slávy. Navrchu leží dvě hnědé masky ze sklolaminátu, prosté dílo bez okras. V těch chytal deset let v Košicích. Každý zásah pukem do obličeje bolel, prasklina mohla rozříznout tvář, ale kosti zůstaly celé.
Ta třetí maska je už celá drátěná, spojená s přílbou. Chránila ho v jeho nejlepších letech ve Spartě a v národním mužstvu. "Chování brankáře se maskou nezměnilo, jen nebýval tak často zraněn," myslí si Holeček. Byl jedním z posledních rybníkářů, tak se říkávalo hráčům, kteří vyrostli na zamrzlých rybnících. Ten jeho rybníček býval na Žižkově, na Olšanském náměstí. Zbyla tam po něm jen nějaká vrba.
Platil na Rusy
Byl koumákem na hru sovětského týmu, nejlepší a nejrychlejší hokejisty své doby. Doby, kdy navíc národ se svými hokejisty dýchal - byli to totiž jediní možní mstitelé kruté potupy okupace ze srpna 1968 a každá porážka "Rusáků" se stávala událostí. Styl Rusů v podání slovutných řad Petrov - Charlamov - Michajlov a později Makarov - Larionov - Krutov je dodnes některými experty pokládán v rychlosti, kombinaci a kráse hry za nepřekonatelný.
"Hodně kombinovali, dávali góly do prázdné branky. Vyšachovali beky, brankáře položili vedle brány a pak to tam cpali otočenou hokejkou za čáru." Proti těmto velmistrům nemohlo existovat mužstvo bez vynikajícího brankáře. Tenkrát mělo Československo dva: Slováka Vlada Dzurillu, který platil spíše na Kanaďany s jejich střelbou ze všech úhlů a vzdáleností, a Čecha Jiřího Holečka, brzdu sofistikovaného ruského hokeje.
"Byl předchůdcem Dominika Haška, připadá mi, že Hašek je následovníkem jeho stylu," říká jeden ze slavných této epochy Jiří Holík. "Rusové, kteří tenkrát kombinovali skoro až do brány, z něj měli vítr, vyváděl je z míry svou pohyblivostí. Měl rychlé reflexy, uměl číst hru."
Říkalo se mu Fakír. Byl nad všechny brankáře pohyblivý, obratný, rychlý. K jeho kouzlům patřil i rozklek, který odkoukal od kanadského brankáře Setha Martina. Od tyče k tyči roztáhl chrániče nohou, mezi betony položil na led hokejku. Zavřel krám, zblízka nebylo kam vystřelit.
"Opřel jsem si nohy o tyče, takže mě nemohli ani přetlačit," vzpomíná Holeček. "Pohyblivost jeho kloubů byla obrovská," prohlašuje Jiří Holík. "A hlavně jsem se nesměl bát," dodává gólman. Jak se to učil, nebát se? Už v mládí. Šel za bránu, a když do sítě vlétl puk, nezavíral oči, nemrkal, snažil se neleknout. Síť se mu úderem puku často natáhla až k obličeji.
Lákadlo bytu
V Lupáčově ulici na Žižkově chodil do školy s Pavlem Wohlem, už tehdy mladým brankářem, pozdějším trenérem reprezentačního mužstva. A ten mu jednou povídá: "Já jsem v Tatře Smíchov sám, potřebuju náhradníka." Dal se zlákat, bylo mu dvanáct. Wohl jej oblékl do výstroje, poněvadž Holeček neměl tušení, kam co na tělo patří.
Jenže v brance jej hokej nepoutal, zkoušel uspět v útoku. Marně. Už smířený s osudem chytal ve Slavii, to mu bylo čtrnáct. Obdivoval Pepíka Mikoláše, bravurního gólmana z Ostravy. Jeho fotku si pověsil nad postel. To netušil, že ho jednou vystřídá v národním mužstvu.
"Jeho vyhodili a pozvali mě. Hrál tenkrát za Chomutov, klub postoupil, všichni se opili a on přijel o den později na soustředění. Když si odbyl vojnu jako brankář Dukly Košice, zůstal na Slovensku. Nejen proto, že se tam oženil. Neměl najednou kam se do Čech vrátit, i když ho chtěla i pražská Sparta. Byt ti ale nedáme, musíš se nastěhovat do ubytovny ČKD, vzkázali mu. (V Holečkových časech neexistovali agenti, hráčské smlouvy a prémie za přestup. Jediné, čím se hráč lákal, byl byt v panelákové novostavbě.)
Až trenér Luděk Bukač, který přijel do Košic zachránit tým od sestupu z ligy, si po návratu do Sparty Holečka vyžádal. Byt se konečně našel. Sparta mu dala měsíční plat tři tisíce a čtyři sta nebo šest set za vítězný zápas. To bylo v roce 1973 velmi slušné, i když nic extra. V roce 1978, kdy ve Spartě končil, si přišel na čtyři a půl tisíce. Tehdejší hokej i fotbal byl už profesionální, ale navenek zůstávali ligoví hokejisté amatéry, vydělávajícími v potu tváře jako každý pracující.
Do ČKD, kde byl oficiálně zaměstnán v rámárně lokomotiv jako kreslič, se občas dostavil jen na besedy se spolupracovníky. Devět lidí tam muselo dělat i za desátého. "Byli rádi, že jsem mezi ně chodil, že nejsem nafoukanej."
Úvahy o emigraci
V Německu ho pak ohromili gáží sto tisíc marek, což bylo milion korun. I když platil čtyřicet procent na daních, usmála se na něj finanční spása. Mělo to ale podmínku. "Na ministerstvu zahraničních věcí jsem musel podepsat, že nedám své děti do německých škol. Načichli by nepřátelskou ideologií." Manželka pendlovala mezi Prahou a Mnichovem či Essenem, děti bydlely u babičky.
Kdo tenkrát svým vlivem způsobil, že hokejista mohl legálně odejít do cizích služeb na Západ? Ministerský předseda Lubomír Štrougal. "U něho jsme měli zastání, byl to fanda sportu. Dokázal přemluvit i Husáka, aby to podepsal." V roce 1978 legálně odešlo pět hokejistů: Jiří Holík, Machač, Pospíšil, Dzurilla a Holeček. Byli první po Jaroslavu Jiříkovi, který v dozvucích pražského jara z roku 1968 podepsal smlouvu do NHL.
Štrougal odůvodnil odchod pěti zasloužilých mistrů sportu - to byl honorární titul - jejich dlouholetou reprezentací. Zřejmě si uvědomoval i napětí doby: slavný Václav Nedomanský emigroval nelegálně už v roce 1974 a nebyl sám. Nehodlal tedy připustit nebezpečí dalších útěků.
I Holeček o emigraci přemýšlel. V sedmdesátém šestém roce za ním na Kanadském poháru přišel Bobby Hull, jeden z nejproslulejších kanadských hráčů. "Říkal mi, že by chtěl, abych chytal v Chicagu. Že mi dají roční smlouvu na milion dolarů, ale že tam musím hned zůstat. A já měl v Praze ženu a dvě malé děti. To není možné, řekl jsem Hullovi. Co není možné za milion dolarů? podivil se." Žádnou podobnou nabídku už Holeček nikdy nedostal.
Ostatně nechtěl emigrovat s vědomím, že se nebude moci vrátit domů. "Nejsem dobrodruh. Nemám na to povahu." Za oněch časů se o národním týmu říkávalo: Vyjede na led a s Holečkem už vede dva nula. "Ono se počítalo s tím, že aspoň dva vyložené góly chytím," říká gólman, který se nedočkal nesčíslných milionů a jehož sláva poznenáhlu chřadne. "Nikam mě moc nezvou, ale já chci dožít v klidu."
Jiří Holeček
Odkud jsem
Narodil jsem se 18. března 1944 v Praze u Apolináře a prožil mládí na Žižkově, táta byl klempíř v ČKD, maminka, která se narodila na venkově, měla v domě, kde jsme bydleli, domovnictví. V Košicích na vojně jsem si vzal Slovenku, mám s ní dvě děti, už jsem osmnáct let rozveden.
Čím vším jsem byl
Hlavně hokejovým brankářem, ale také jsem v dětství hrával v prádelně loutkové divadlo pro děti, měl jsem pětatřicet loutek. A hodně jsem studoval, vyučil jsem se radiomechanikem, udělal jsem si hotelovou školu, mám trenérskou školu 1. třídy. Hrál jsem ligu hlavně za Košice a Spartu, za nároďák jsem chytal 164krát, byl jsem také v Německu, trénoval jsem v Japonsku.
Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Hokej. Byl jsem v sedmdesátých letech třikrát mistrem světa a pětkrát nejlepším brankářem mistrovství světa, mám stříbrnou a bronzovou olympijskou medaili.
Můj nejbližší velký úkol
Dožít se důchodu.
Tento cyklus článků je inspirován televizním pořadem filmové a televizní společnosti FEBIO, s. r. o., vzniká ve spolupráci s touto společností a s jejím souhlasem je pro cyklus užíván název GEN.
