Nepřijdete mi jako nostalgický typ.
Ale jsem. Dojmu se snadno.
Třeba i u filmu? Zapláčete si?
To je lidské, ne? Dřív se mi to nestávalo, teď mi slza ukápne hned. Radši se ale dívám na akční filmy.
Co se člověku vybaví, když vidí, jak jeho dres stoupá ke střeše arény?
Myslíte, jestli mi hlavou proběhne celá kariéra? To bych nemohl stihnout. Vychutnám si to až doma. Dám si vodečku a budu přemýšlet.
Na co budete vzpomínat nejradši?
Na ten pocit, když dáte důležitý gól a plná hala hřmí. To je fantastický zážitek. Vzrušující.
Někteří lidé si minulost vybavují i podle vůní. Po čem tedy voní kariéra Otakara Janeckého?
Jak může vonět, když šestadvacet let u hokeje čichám ten stejný zpocený smrad? (smích)
Neříkejte. Je v ní přece i mrazivá vůně ledu, tajemná vůně první cesty na Západ. Vůně syrového finského jara. Nebo aroma nikotinu. Prý jste vykouřil i třicet cigaret denně.
Je to deset let, co jsem přestal. Přišli jsme do Finska, když mi děti vyčítaly, že trávím víc času na balkonu s cigárem než s nimi. Pět let jsem sliboval, že přestanu. Pak se to povedlo, vydržel jsem to doteď. Ano, kouř mi pořád voní. Ale už mě to neláká zapálit si.
Byl byste bez cigaret lepší hráč?
Možná spíš nervóznější. Pamatuji si, že si jeden extraligový brankář chodil zapálit i o přestávce mezi třetinami.
Býval jste stejný?
To ne. Snad jen jednou v Litvínově, když tam vypnulo světlo a hodinu se nehrálo.
Honili vás trenéři kvůli kouření?
Ne. Oni to věděli, ale neviděli.
A alkohol? Šel jste někdy do zápasu s těžkou hlavou?
Nanejvýš jsme si dávali na povzbuzení alpu. Když jsme to přehnali, tak jsme z ní byli trochu "ovínění". Až se vám někdy na vhazování klížily oči. Ale nešlo o nic velkého.
V Pardubicích děláte asistenta u dorostu. Jste trenér-křikloun, nebo i v téhle roli spíš vtipkujete?
Jsem typ člověka "co vidím, to řeknu". Někdy řvu.
Za pardubické juniory hraje váš syn Ota. V čem bude lepší než vy?
Možná v počítačových hrách. (úsměv)
A v hokeji?
Má lepší švih než já. Taky je pravák. V genech něco snad má. Hodně lidí říká, že jsme stejní. Já tvrdím, že ne. Myslím, že já byl svědomitější.
Dupne si často proti vůli táty?
Někdy sice jo, ale je mu to málo platné.
Řekněte, co děláte, když nejste na zimáku?
Jsem tam skoro pořád. Jinak mám tři děcka, barák, nějaká práce se vždycky najde. Doma mám taky tatami na aikido, trénuju se starším synátorem. Občas přijde i mladší David a hází tam se mnou.
Na podzim vás čeká vstup do politiky, kandidujete do místního zastupitelstva. Co vás to napadlo?
Před půl rokem mě oslovila Strana zelených. Nejsem politik, ale jejich předvolební kampaň se mi líbila. Rád bych pomohl. Vždycky se říkalo Pardubice – město sportu. Chci, aby to platilo.
Nepatříte k lidem, kteří nadávají, že politika je svinstvo?
Lidí, co o tom mluví, je strašně moc. A těch, co nedělají, ještě víc. Já to prostě zkouším.
Byl by z vás dobrý premiér?
To rozhodně ne (smích). Tím jsem byl jen v neděli večer na pardubickém zimáku.
