Tehdy bylo snadné tomu uvěřit. Lindros byl moderní hvězda. Prostořeký drzoun, který je schopný kohokoli uzemnit (tu čistě, tu zákeřně), ale zároveň je i vytříbeným kanonýrem.
Už na minulém mistrovství dal 4 góly. Jeho bilance v roce 1991? 6 gólů, 11 asistencí. Nejlepší útočník turnaje, člen All-Star týmu.
"Měl všechno. Postavu, sílu i šikovnost," chválil jej pozdější filadelfský spoluhráč John LeClair. Brzy se prosadil i mezi dospělými.
Na Kanadském poháru byli fanoušci ohromeni především jeho rabiátskými střety: z turnaje vyřadil Samuelssona i Ručinského, který s ním byl ještě před pár měsíci vybrán do juniorského All-Star.
Lindros si šel za svým. Toho se nikdy nebál. Jako zelenáč odmítl angažmá v týmu Sault Ste. Marie a vymohl si přesídlení do Oshawy. Podobně, ovšem daleko troufaleji, později zavrhl v NHL i Quebec. Aby ho získala, Philadelphia pustila Forsberga, Simona, Ricciho, Hextalla, Duchesneho. Tak žádaným zbožím byl.
Zatímco Quebec však z výměny vytěžil už jako tým Colorada slavný Stanley Cup, Philadelphia se dostala "jen" jednou do finále. Lindros? V roce 1995 dostal cenu pro nejužitečnějšího hráče NHL. Sedm let poté vyhrál s Kanadou olympiádu. Je to kruté, ale čekalo se víc. Mnohem víc.
Drsná hra ho předurčila k předčasnému konci. Když v listopadu oznamoval završení kariéry, list Edmonton Journal napsal: "Historie na něj nebude vzpomínat podle toho, čím byl. Spíš podle toho, čím nebyl: Tím Příštím."
