„Byli jsme na hokejovém turnaji, kde prodávali dresy. Chtěli jsme koupit kanadský, ale ty už byly vybrané,“ líčí Yuto Kiribuchi.
A tak rodina sáhla po jiném, neznámém. „Nevěděli jsme, že je to dres české reprezentace,“ říká v suterénu domu v Záběhlicích vyplněném japonskými komiksy a hokejovými relikviemi.
Pochopili, když v televizi viděli semifinále olympiády Česko v. Kanada.
„Češi vyhráli, a tak jsme si řekli, že jedeme fandit.“
Rodiče po třech hodinách postávání na nádraží v Naganu sehnali dva lístky na finále od zklamaného kanadského fanouška. Jenže co jejich tři potomci? Syn a dvě dcery měli na hlavách figurky maskotů her, stali se oblíbenci českých fanoušků.
A na jejich ramenou se dostali do haly. „Fandila jsem s nimi. Křičeli dáme góla, dáme, ale já jim rozuměla lámem góla, lámem,“ říká patnáctiletá Nozomi perfektní češtinou.
Během zápasu usnula. Probudil ji ryk po Svobodově trefě. Euforie českého vítězství rodinu pohltila. K vítězům se dostali tak blízko, jak by si většina fanoušků mohla jen přát. „Ségra dostala kytičku a já ji chtěla taky,“ říká Nozomi.
Alba mají plná fotek. Na jedné z nich má otec v dresu New York Rangers na krku olympijské zlato. „Medaili mu půjčil Dopita. A já si ji zase vzal od Haška a kousal do ní,“ popisuje Yuto.
Od trenéra Ivana Hlinky slyšel osudovou větu: „Hokej je nejlepší sport. Musíš hrát.“ A tak začal. „Už si život bez hokeje nedovedu představit.“ Lyže a kolečkové brusle vyměnily děti ještě v Japonsku za ty ledové.
Starší dcera Eri si jako první vzala brankářskou výstroj – po vzoru Dominika Haška – a tak Yuto a Nozomi museli do pole. Jeden brankář v rodině stačí.
Poprvé přijeli do Česka jen na výlet. Tlumočník jim představil tehdejšího prezidenta firmy IPS, sponzora Slavie. Podruhé, před více než šesti lety, už jela maminka Naoko a starší děti za hokejem. Otec Kenji s Nozomi zůstali ještě rok doma. Po finanční stránce nebyly začátky pro rodinu problém. Ale jinak? Cizí jazyk, shánění školy...
Ani slibované působení ve Slavii se kvůli změně ve vedení IPS nekonalo.
Yuto a Nozomi jsou tak dodnes hráči Kobry, ona hostuje v Berouně, on v Králově Dvoře. Brankářka Eri už je dál – na střední škole v Kanadě. „Taky bych se tam chtěla dostat,“ zasní se Nozomi, která trénuje osmkrát týdně. S kluky. „Jsou rychlí, silnější, mají lepší střelu, dostávám do těla. Ale pomáhá to, naučím se dobře bruslit, nahrávat.“
Yuto chce být jednou profesionálním hráčem: „Musím dát co nejvíc gólů, to je nejkratší cesta.“ Rodiče poskytují ubytování a pomoc japonským studentům. „Nikdy jsem si neříkal, že odjet sem bylo špatné,“ povídá otec. „Tak to já pořád,“ odvětí se smíchem jeho paní.
Doma hovoří japonsky, ale do rodné země vyrazí jen občas o prázdninách. „Jsme české děti,“ řekne Yuto. A jeho sestra dodá: „V Japonsku si připadám jako cizinka.“ Doma jsou tam, kam je zavedl hokej. A jeden náhodou vybraný dres.
 HOKEJEM POSEDLÍ. Otec Kenji, dcera Nozomi, maminka Naoko a syn Yuto drží dres, který je přivedl |
