Právě dnes je navíc i 10 let od zlaté olympiády v Naganu.
Srovnejte si tyhle počty: Česko má deset milionů obyvatel, v bývalém Československu žilo jen o 5 milionů lidí víc. Takhle malá země v hokeji získala 11 titulů mistrů světa, z olympiády jednu zlatou, čtyři stříbrné a pět bronzových medailí. Její vyslanci se uplatňují v NHL, hrdé soutěži původně zaslíbené jen Kanaďanům.
Svět se také díky hokeji a jeho hrdinům začal na mapách shánět, kdepak to Česko vlastně leží. Jak by si něco takového mohli vyznavači „míče ledového“ pár let před první světovou válkou vůbec představit!
„Vlastně je zázrak, že se při daných podmínkách drží český hokej stále mezi nejlepšími,“ míní hokejový historik Miloslav Jenšík.
Jistě, podmínky. Pro hokej jsou v Česku nepříliš příznivé nejen z ekonomického, ale i ze zeměpisného pohledu. Jak dlouho vydrží na českém rybníku dostatečně silný led? Určitě kratší dobu než na kanadském, finském, či švédském.
I tohle MF DNES zohlednila, když hledala deset nejpozoruhodnějších událostí století českého hokeje.
Vedle olympijského triumfu v Naganu, dvou vítězství nad Sověty rok po okupaci v srpnu 1968, anebo „zlatého hattricku“ na přelomu tisíciletí se tak do výčtu vešlo i datum 6. listopadu 1932.
Z hlavy to třeba nevíte. Právě tehdy bylo na pražské Štvanici oficiálně otevřeno první umělé kluziště v republice. Nebýt tohoto momentu, těžko by se Češi dnes mohli považovat za hokejovou velmoc. „Zájem o hokej by se byl ztratil,“ souhlasí historik Jenšík.
Mýtus o Jágrovi
Za sto let se do dějepisu českého hokeje nastřádala spousta příběhů, které vypadají skoro neskutečně. Jsou v něm kapitoly o lidech, kteří doplatili na svou výjimečnost. Jako brankář prvních mistrů světa Bóža Modrý, jehož komunistický režim zločinně odsoudil do vězení, které mu zásadně pošramotilo zdraví.
Jsou v něm kapitoly o lidech, kteří v ostatních oživili skomírající hrdost na svou zemi. Jako parta bojovníků, kteří na šampionátu 1969 dvakrát porazili sbornou SSSR.
Jsou v něm kapitoly o lidech, o nichž se pochybovalo, že mohou být reprezentaci ještě platni, ale kteří nakonec stáli u obřích úspěchů. Jako třeba Ivan Hlinka a Jaromír Jágr, vedle Dominika Haška dvě největší postavy uplynulého hokejového století.
O jakých pochybnostech je řeč? Začněme s Jágrem. U národního týmu dlouho sčítal spíše špatné dny. Začal sice bronzem na mistrovství ve Švýcarsku 1990, ale pak to nabralo mrzutý spád. Kanadský pohár 1991 a poslední místo. Šampionát 1994 v Itálii, blamáž. Světový pohár 1996, hrůza, porážka 1:7 s Německem.
Až potom přišlo Nagano. Krásné, zlaté Nagano. Turnaj, po němž si ovšem Jágr vyčítal, že k úspěchu osobně nepřispěl víc. Ačkoli to skutečně byl Haškův a ne Jágrův šampionát, číslo 68 bylo na sebe příliš přísné, vždyť třeba ve čtvrtfinále proti USA válelo.
Tak jako tak se však Jágr reprezentačního prokletí nezbavil. Ne že by hrál bídně. Ale výsledek býval všelijaký, dočkal se tří prohraných čtvrtfinále v řadě (šampionát i olympiáda 2002, doma hrané mistrovství 2004). „S Jágrem už nároďák nic nedokáže,“ slyšel.
Mýtus o své reprezentační postradatelnosti tak vyvrátil až ve Vídni 2005. I se zlomeným malíčkem tam dotáhl mužstvo k titulu, dostal se do All-Stars výběru. Hrál skvěle.
„Teprve letos nalezl Jágr svou optimální pozici v týmu. Kouč Růžička mu ponechal určité výsady, a on přesto s vítěznou partou perfektně splynul,“ psala MF DNES.
Největší z trenérů
Jak to bylo s Hlinkou? Jako hráč byl třikrát mistrem světa, hrál ve finále Stanley Cupu. Každý ho tak viděl: Jako výjimečnou osobnost. Jako šéfa. I coby kouč pak dosáhl pozoruhodných výsledků, třikrát získal s reprezentací na velké akci třetí místo.
Jenže pak v roce 1994 následoval neúspěch na olympiádě v Lillehammeru.
A hlavně propadák na světovém šampionátu, 7. místo znamenalo nejhorší umístění národního týmu v historii. Obhajoval se: „Mnozí hráči, kterým jsem věřil, se ukázali jako nerovní chlapi, egoisté.“
Prostě to neukočíroval, říkalo se. S trénováním přestal, tahle zkušenost jej mrzela. Byla to facka.
Ale už za tři roky byl u národního týmu zpátky. Nejdřív jen jakoby na záskok. Pak? Coby geniální architekt naganské slávy! Kdyby se dnes vyhlašovala anketa o Největšího českého trenéra hokejové historie, těžko by dopadl jinak než jako její vítěz.
„Ivan měl velké charizma. Byl to hráč, který čněl nad všemi ostatními. To dokázal přenést i do trenérské práce,“ řekl kouč Luděk Bukač po Hlinkově tragické smrti v roce 2004. I ta patří k největším událostem právě uplynulého století českého hokeje.
Bohužel.
