Při nástupu na led jej většinou vítá hromový pískot, při zápase na něj často prší nadávky. Po něm si třeba přečte, že jsou rozhodčí klauni, jak o víkendu na světovém šampionátu v Bělorusku prohlásil legendární útočník Jaromír Jágr. A do toho všeho se teď Antonínu Jeřábkovi o hokeji ještě zdá. "Jsou to takové ty noční můry, že máte zamlžené plexisklo, nevidíte na hru a podobně. Někdy se vzbudím a směju se, že už asi nejsem normální," popisuje zanedlouho dvaatřicetiletý profesionální sudí z Brna.
Ten má za sebou mimořádnou sezonu. Už tak vypjaté boje v extralize si zpestřil ještě olympiádou v Soči a právě skončeným šampionátem v Minsku. "Poslední dvě tři noci jsem byl ještě na ledě. Mám už vyzkoušené, že tak týden trvá, než se hlava vyčistí a hodí se do normálu," přibližuje Jeřábek. "Ale za měsíc a půl už mi zase led začne chybět. Je to taková droga," usmívá se.
Umíte pískat také na prsty?
To umím, ale nevím, jestli by to třeba tady v Brně bylo slyšet. To bych asi neuhvízdal. Ale pro sichr mám vždycky v kapse náhradní píšťalku.
Býváte při zápasech nervózní?
Na ledě už ani ne, na to v zápalu utkání není čas. Samozřejmě nastanou situace, kdy si člověk není jistý, jestli je rozhodnutí správné, ale musíte to přijmout a jet dál. Jakmile se zastavíte na jednom bodě, tak to nedopadne dobře.
Sledujete při utkání opakované záběry na televizní kostce?
Někdy se samozřejmě podívám. Ale rozhodnutí, které udělám, už podle kostky vzít zpátky nemůžu.
Není televizní kostka pro rozhodčího nepřítel?
Je to věc, která trošku přilívá emoce. Když celá střídačka vidí, že je rozhodnutí špatné, tak za vámi přijede kapitán a řekne vám: Tak se na to podívej. Ale kdybychom začali naše rozhodnutí měnit podle toho, co je na kostce, tak už bychom nemuseli být na ledě. To by mohl rozhodovat někdo z křesla.
Co takovému stěžujícímu si hráči povíte?
Nezbývá mi nic jiného než říct: Jestli to byl faul, který jsem nepotrestal, je to moje chyba. Ale to je všechno, protože zpátky to vzít nemůžu. Lidský faktor bude při rozhodování na ledě vždycky a chybovat budou rozhodčí taky vždycky. Ale pořád jsme přirozená součást hokeje stejně jako hráči, kteří netrefí prázdnou bránu nebo špatně nahrají. A upřímně vám řeknu, že nevím, jestli opakování situací prospívá samotným hráčům.
Naštvaní Lotyši? Mé rozhodnutí bylo správnéPo internetu kolovala fotomontáž, na níž si odnášel tašku plnou dolarů od běloruského diktátora Lukašenka. Trenér lotyšských hokejistů soptil, že by po něm měli v Minsku pojmenovat ulici. Antonín Jeřábek se na nedávném mistrovství světa ocitl pod ostrou lotyšskou palbou poté, co pobaltské reprezentaci neuznal vyrovnávací trefu v klíčovém souboji proti domácímu Bělorusku. "Byla to asi nejtěžší situace v mé dosavadní kariéře," přiznává rozhodčí z Brna. "A jsem rád, že mé rozhodnutí bylo správné, což potvrdili i supervizoři." Jako tolikrát na šampionátu se řešilo postavení útočícího hráče v brankovišti. "Pravidla jsou v tomhle docela jasná a striktní," oznamuje Jeřábek. Při mistrovství přitom byly slyšet hlasy, že rozhodování těchto momentů nemá pevný řád. "To plyne z toho, že někteří experti tvrdí, že by měly být určité situace posuzovány s citem. Ale s citem se může posuzovat, zda je hráč hákovaný nebo podražený. Postavení útočícího hráče v brankovišti je potřeba posuzovat striktně, tam jde pocit stranou." Přesně taková chvíle nastala těsně před koncem duelu o čtvrtfinále. Lotyši se z vyrovnání proti Bělorusům radovali marně, Jeřábek jejich gól neposvětil. "Pokud je hráč v brankovišti a brání brankáři v pohybu nebo jen ve výhledu, tak gól uznán být nemůže. Jestli je v brankovišti málo nebo hodně, na tom vůbec nezáleží. Buď tam je, nebo není," přibližuje muž, který na šampionátu odpískal celkem osm duelů. Po tom nejvyhrocenějším se Lotyši vztekali také proto, že Jeřábek věc neřešil u videa. "Tomu se musím smát. Když se člověk pouští do téhle debaty a nezná základní pravidlo, že postavení hráče v brankovišti se u videa posuzovat nemůže, je těžké brát jeho slova vážně." |
Proč?
Někdy mi přijde, že cítí vnitřní křivdu a upnou se na něco jiného než na samotnou hru. Na některých je vidět, že si nechají otrávit zápas rozhodčím, ať už oprávněně nebo neoprávněně. Tak jako my musíme pracovat s tím, že když uděláme chybu, tak ji musíme hodit za hlavu a dál se soustředit na svoji práci, tak to samé platí u hráčů. Když začnou cítit křivdu, pracují v nich emoce a neunesou to, tak to škodí jim samotným. Někteří hráči sami přiznávají, že jak stárnou, tak jsou klidnější a zajímají se už jenom o hokej. Zmínil bych třeba Petra Tona, kterého jsem viděl se rozčílit jen jednou nebo dvakrát za pět let. I proto podle mě hraje tak dobře.
Řekněme, že uděláte chybu, o které víte. Máte potom tendenci to postiženému týmu nějak vrátit?
To je potřeba odstřihnout a hodit za hlavu. Co znamená to vrátit? Buďto nepotrestáte nějaký faul, tím pádem začne být frustrovaný i druhý tým. A úplně nejhorší varianta je začít si fauly vymýšlet. V ten moment se dostáváte do slepé uličky a okamžitě ztrácíte důvěru hráčů. Prostě je třeba na chybu zapomenout, říct si, že ji může udělat každý, a jet od nuly.
Stane se, že se hráčům nebo trenérovi omluvíte?
V situacích, kdy si nejsem jistý, trenérovi řeknu na rovinu, jak jsem to na ledě viděl. Že když jsem udělal chybu, tak jsem udělal chybu. Trenér ve finále vezme líp, když mu nelžete, než když hledáte výmluvy.
Jak vůbec s trenéry a hráči vycházíte?
Je pravda, že se moc nepotkáváme. A když ke kontaktu dojde, tak se pozdravíme. Někdy jdou oči v sloup, někdy přijde úsměv, to je individuální. Někteří se usmějí, u některých z výrazu poznáte, jak jsou strašně nadšení, že je zase pískáte vy. Ale tak to asi bylo vždycky, nikdy se nezavděčíme všem. Hlavní je se k sobě chovat korektně na ledě. I když jsou samozřejmě typy hráčů a někdy i trenérů, kteří v zápase mají klapky přes oči a můžete jim něco vysvětlovat sebevíc, ale stejně budou přesvědčení o své pravdě.
Jak se vám píská v Brně?
Dobře, i když je to čím dál těžší v tom, že mě čím dál víc lidí začíná poznávat. (smích) Je tady bouřlivá atmosféra, někdy až moc bouřlivá, ale to k hokeji patří. I když je pravda, že některé věci mi vadí.
Co třeba?
Polévání pivem. Když stojíte za brankou, z kotle přiletí kelímek a zastaví se o síť, tak jste tím celý politý. Že si lidi zařvou, to je naprosto v pořádku, ale tyhle věci do toho podle mě nepatří. Ale tím nechci shazovat všechny fanoušky Komety, protože co dokážou vytvořit za atmosféru, je k vidění už možná jen v Plzni a ve Zlíně. Rozhodčí si tady atmosféru užívají.
I ten pískot, který je provází?
To je úplně normální. Mně by přišlo spíš divné, kdyby nepískali.
Nemáte pokaždé pocit, že vstupujete na nepřátelskou půdu?
Když se v tomhle řemesle pohybujete několik let, tak tyhle věci nevnímáte. Že lidi pískají, řvou vaše jméno a za ním nějaký přídomek, to už je zvyk. Já někdy jdu na led a sám pro sebe si už dopředu pořvávám takové to: Jeřábku, ty jsi hovado. Někdy si to s lidmi i v duchu zpívám. Pro mě je to už úsměvné a není to nic, co by mě vyvádělo z míry.
Nadávají vám lidé i mimo stadion?
To ne. Sem tam člověk přijde posedět do hospůdky a občas se stane, že se někdo z fanoušků přijde zeptat, jestli jsem ten rozhodčí. Neschovávám se a netvrdím, že ne. Ale musím říct, že zatím mám jen pozitivní zkušenosti, na budku jsem ještě nikde nedostal.
PLATIL, NEBO NEPLATIL? Hlavní rozhodčí Antonín Jeřábek a René Hradil se domlouvají s videem.
Jak vycházíte s brněnským kapitánem Čermákem? Zdá se, že ten si s rozhodčími chodí popovídat rád.
Leoš mívá období, kdy jezdí často. Někdy má den, kdy s ním není k vydržení, někdy vaše vysvětlení přijme. Ale musím říct, že ke konci sezony jsem ho nepoznával. Nevím, jestli se mu nechtělo za námi jezdit, nebo to bylo únavou, ale možná sám zjistil, že mu to stejně nepomůže. Vím, že s ním cloumají emoce a někdy je i naše práce ho uklidnit a vysvětlit mu to. Někdy se to povede, někdy ne a pak to končí desítkami. Myslím, že někdy to ani není myšleno vážně, ale je to jen zkouška, jestli podlehneme tlaku a odpískáme třeba něco navíc. Pak je na rozhodčích, jestli to zavčas utnou, nebo to nechají zajít moc daleko.
Co se vám honí hlavou, když si po zápase přečtete, jak si na vás trenéři stěžují a láteří, že jejich tým hrál proti šesti?
Já se snažím hlavně v závěru sezony tyhle informace nevnímat. Někdy to nejde, protože když si otevřete noviny a vykoukne na vás vaše fotka, že se po vás má v Bělorusku pojmenovat ulice, tak se tomu neubráníte. Nebudu tvrdit, že ty články nečtu, ale také vím, že je to psychologická válka. Četl jsem rozhovor s (trenérem Komety) Vláďou Kýhosem, který to sám přiznal. Kdo se v hokeji pohybuje delší dobu, tak ví, že tyhle nářky a obviňování k hokeji patří. Na rozhodčí tak vzniká umělý tlak zvenčí, ale stejně jak to vědí kluby mezi sebou, tak to vědí i sami rozhodčí.
Zmínil jste událost ze šampionátu v Bělorusku, kde byli rozhodčí žhavé téma. Co tomu říkáte?
Upřímně mě to tolik nepřekvapuje. Psalo se o tom i loni a předloni, letos to bylo umocněné tím, že český tým cítil křivdu ze dvou brankových situací. Kdyby se tyhle situace staly Švýcarům nebo Kazachům, tak kolem toho takový humbuk nebude. A kdyby naši bez problémů vyhráli skupinu jako Rusové, tak si na rozhodčí nikdo nevzpomene. K nějakým pochybením samozřejmě došlo, a když se to stane jednomu týmu, tak je to pochopitelně vidět víc. Ale jestli padly tři nebo čtyři špatně uznané góly, a celkově jich bylo 300, tak jsme na jednom procentu. Nemělo by se to stávat, ale proti jiným mistrovstvím to nebyl žádný extrém.
Jak vás zasáhla slova Jaromíra Jágra, že evropští rozhodčí jsou klauni a všichni by měli skončit?
Jardu Jágra samozřejmě uznávám jako hráče i osobnost. A když taková persona o rozhodčích mluví špatně, tak to není příjemné. Ale je to taky jen hráč v emocích, který si ten turnaj představoval jinak, možná proto byl frustrovaný z rozhodčích. Jestli oprávněně, nebo ne, to nevím. Já ho ctím a uznávám, navíc vím, že se k rozhodčím vždycky snažil chovat korektně. Jestli ho teď něco nakrklo, tak na to má právo, ale víc k tomu říct nemůžu.
Funguje ve světě větší úcta k rozhodčím?
Respekt je o hodně větší, což je dané i profesionalitou hráčů. Ti nejlepší z nejlepších vědí, že jsou tam od toho, aby hráli hokej, a co rozhodují rozhodčí, je jiná věc. Hlavně u hráčů z NHL je vidět, že jsou naučení si rozhodčích vážit úplně jinak. Za mořem jsou rozhodčí braní jako součást dění, zatímco tady jsou vnímáni jako nutné zlo a ti, kdo hokeji škodí. A hlavně: co se tam uvaří, zůstává uvnitř. U nás je každé sporné rozhodnutí čtyřikrát zpomaleno a propíráno v médiích. Ta na to samozřejmě mají právo, ale pak se nikdo nemůže divit, jak jsou tady rozhodčí bráni.
Jaký jste si vzal poznatek ze setkání s absolutní hokejovou elitou na olympiádě?
Byla tam vidět ještě vyšší úroveň profesionality. Odpískáte zápas a o těch hráčích absolutně nevíte, nikdo za vámi nejezdí. A to můžete mít pocit, že se vám utkání úplně nepovedlo. Ale tihle hráči se zaobírají jen tím, co je jejich práce a co dělají na ledě. I proto jsou podle mě nejlepší na světě.
Jaký byl zážitek pískat hráče jako Crosby, Malkin nebo Selänne?
V ten moment to člověk nevnímá, ale když se na to podívá zpětně, je to pro mě čest. Kdysi jsem na ně koukal v televizi a říkal si, co bych dal za to, kdybych se s nimi jednou mohl setkat. A mně se to povedlo na ledě, což je nezapomenutelný zážitek. Ale na ledě je jedno, jestli má hráč na zádech 68 nebo 8. Tam to vnímat nemůžete.
