Každý z nich vstupoval na nejžhavější hokejovou pozici v Česku v jiné roli, někdo rovnou začal zlatem, jiný se podobného úspěchu vůbec nedočkal... Zde je seznam sedmi mužů a situací, za kterých přebírali reprezentaci, popřípadě se jí ujali poněkolikáté.
Ivan Hlinka (1993-1994, 1997-2000, 2004)
Je symbolické, že štafetu začal ten, který dobyl největší úspěch české (i československé) hokejové historie: legendární Hlinka vedl mužstvo při zlaté cestě olympijským Naganem. Litvínovský patriot získal oblibu hráčů i fanoušků, zlidověla jeho hláška, že „hlavní je se z toho nepos...“ Jeho třetí štace skončila tragickou autonehodou - nebýt jí, možná by vedl „nároďák“ dodnes, vždyť by mu 26. ledna bylo 66 let.
Luděk Bukač (1994-97)
Další ze slavných koučů. K titulu dovedl už Československo v roce 1985 v Praze - a první titul dobyl i pro samostatnou republiku při památné zlaté jízdě ve Vídni 1996. Loni oslavil osmdesátku, stále platí za uznávaného hokejového odborníka. Zajímá se o výchovu mládeže a patří k těm, již kritizují současný systém juniorského hokeje v Česku.
Josef Augusta (2000-2002)
Kdo by měl tendence ho v seznamu přehlížet, dělá velkou chybu: Augusta je jako hlavní kouč podepsán pod poslední dvě části památného „zlatého hattricku“ (přičemž u prvního titulu dělal Ivanu Hlinkovi asistenta), což jej řadí mezi nejúspěšnější muže na střídačce. Na podzim přišla o Augustovi nepříjemná zpráva, legendu Jihlavy trápí rakovina slinivky.
Slavomír Lener (2002-2004)
Jeden z asistentů z Nagana dostal svoji šanci na dvě mistrovství světa - jenže skončil bez medaile. Lener vedl Česko na domácím šampionátu v Praze 2004, kde do posledního místa zaplněnou halu zmrazila čtvrtfinálová porážka s USA, stále jedna z nejbolavějších proher v historii. Momentálně je Lener, jenž loni oslavil 60. narozeniny, šéftrenérem svazu.
Vladimír Růžička (2004-2005, 2008-2010, 2014-2015)
Přišel v nejtěžší možnou chvíli, po smrti Ivana Hlinky. A uvedl se nejlepším možným způsobem: zlatem z Vídně 2005, kde při výluce NHL hráli ti nejlepší z nejlepších. Další zlato přidal v Německu 2010 na závěr druhého období. To třetí mělo být delší, leč Růžička skončil kvůli pachuti aféry, v níž byl obviněn z přijímání úplatků.
Alois Hadamczik (2005-2008, 2010-2014)
Ještě do předloňska druhý z aktérů dlouhé éry, v níž se na nejexponovanější pozici střídali jen on a Růžička. Vzdor medailím (olympijský bronz z Turína, stříbro i bronzy z MS) se nedočkal velkého titulu, na nějž čekal. Po olympiádě v Soči se rozloučil prapodivným způsobem, konec ohlásil ve vysílání lokálního rádia Orion, naštvaný především na novináře.
Vladimír Vůjtek (2015-2016)
Renomovaný odborník se šance dočkal až na sklonku trenérské dráhy. Jeho příchod zklidnil emoce po rozporuplném loučení s Růžičkou. Zatím má za sebou dva turnaje Euro Hockey Tour, mužstvo povede na květnovém šampionátu v Moskvě - a pak uvolní místo Josefu Jandačovi. Jeho reprezentační cesta začne na podzim Světovým pohárem.