Na podzim 1997 už jste s Ivanem Hlinkou žili, měli jste necelý rok před svatbou. Cítila jste, že se manžel připravuje na tak výjimečnou akci, na olympiádu?
Nikdo nemohl tušit, že se v Naganu stane něco tak zvláštního. Je pravda, že Ivan hodně telefonoval, byly to hovory třeba na hodinu. Při naší cestě na Floridu chodil na zápasy NHL a potkával se s hráči. Vím, že řešil, jestli bude kapitán Robert Reichel, nebo Jaromír Jágr. Pak se rozhodl pro Vláďu Růžičku. Ale nominaci se mnou neprobíral. Tvrdil, že ženské do hokeje kecat nemají.
A tak jste mu aspoň pomáhala balit na výpravu na druhou půlku světa?
Ivan byl soběstačný. Ale když jsme spolu začali žít, pochopil, že pro něj bude pohodlnější, když mu všechno připravím já. To bylo pořád: Liběn, kde mám tohle? A kde je tamto? Takže jsem to zabalila komplet včetně poskládaných ponožek.
To putování na olympiádu bylo dost krkolomné, že?
Letěl přes Curych do Tokia, pak autobusem do Nagana. V Curychu je výborná česká hospoda. Odtamtud mi volali, že se připravujou na olympijské zlato. Mám fotku, kde je Ivan a další čtyři chlapi jenom v trenýrkách.
|
|
Nejméně dvakrát denně.
I v noci?
Budil mě, to byla jeho obliba.
Co vám vyprávěl?
Třeba o návštěvě ve Slovenském olympijském domě, kde zpíval lidovky s kapelou. Nebo jak se v olympijské vesnici parta asi deseti lidí scházela na malém pokojíku, kde seděli, řešili hokej, popíjeli, kouřili, hádali se a sázeli. Živě si umím představit, jak to tam vypadalo!
Jak jste turnaj sledovala?
První zápasy jsem si doma pustila v televizi. Nesedla jsem si k nim od samotného začátku, ale sledovala jsem je. Na čtvrtfi nále proti Američanům jsme se pak dívali v práci, na zimním stadionu, v místnosti pro VIP. Bylo tam tak patnáct chlapů a já jediná ženská. Prohrávali jsme jedna nula a byli jsme nervózní. V takovou chvíli nekřičím, chodím. Tím jsem rozčilila našeho souseda, který mi povídal: „Seď, vole!“ A když jsme pak vyhráli, domluvili jsme se, že na další zápasy se sejdeme na stejném místě ve stejné sestavě.
Jasně, starý hokejový rituál: Jakmile se daří, nesmí se nic měnit, aby se nezaplašilo štěstí.
To jsme si nemohli dovolit. I na finále jsem vstávala před pátou a jela jsem na stadion.
Takže vás hokejisté zavlekli do své pověrčivosti?
Já jsem se chtěla nechat zavléct. Říkala jsem, že nesmíme ten zasedací pořádek porušit.
Hokejoví trenéři třeba celý turnaj neperou košili, když se vyhrává. Nedbají na její aroma, jen přežehlí límeček. Byl pověrčivý taky Hlinka?
Ani ne. Spíš se tomu smál. Ale v Naganu ho ostatní strhli, na poslední tři zápasy měl pokaždé stejnou košili, takovou modrou.
Některé manželky hráčů letěly ještě na poslední chvíli na finále. Vám se nechtělo?
Chtělo. A moc. Ale Ivan mi to rozmlouval. Že není oč stát, trmácet se přes půl světa do Japonska a hned zpátky. Málem jsem se naštvala, že mě tam nechce, ale pak jsem uznala, že má pravdu. Vždyť ta výprava zůstala viset v Tokiu na letišti a do Nagana nedojela.
Jak dlouho po finále se vám Hlinka ozval?
Byla jsem ohromně hrdá. A moc, moc jsem chtěla s Ivanem být. Zavolal mi asi po třičtvrtěhodině, tak jsem hned spustila. Brečela jsem a říkala, jak jsem na něj pyšná. „Seš fantastickej, víš, co se tady děje?“ On to zlehčoval.
Měl tu svou hlášku: Tak se z toho nepos..em.
Ano, ale taky věděl, že dosáhl na úplný vrchol. Jen tu radost nechtěl dávat tolik najevo. A tak opakoval: „No jo, Liběn. Nech toho.“ A spěchal na tiskovku. Pak ještě volal, kdy by asi měli dorazit, a říkal, že to asi bude náročná cesta.
A ona náročná byla.
Nejprve jeli autobusem do Tokia. Od Ivana jsem věděla, že budou druhému trenérovi Slávovi Lenerovi holit knír. Prohlásil, že ho obětuje, pokud mužstvo získá medaili.
U toho Ivan Hlinka nemohl chybět.
To nemohl. On, Robert Reichel a Martin Ručinský ty vousy Slávovi pižlali nůžkami na nehty v autobuse. Za jízdy!
A party pokračovala v prezidentském speciálu, do kterého mužstvo nasedlo v Tokiu…
Ano, řídil ho bývalý letecký akrobat Petr Jirmus. Ten pak vyprávěl, že pasažéři nebyli právě ukáznění. Všichni se prý nahrnuli dopředu, bylo veselo, letadlo podle toho vypadalo. Sláva Lener, který nebyl zvyklý pít, pak ani nemohl vystoupit z letadla.
Vy jste Ivana na letišti dlouho marně vyhlížela, že?
Přílet se odkládal. Když před sedmou večer konečně oznámili, že letadlo přistálo, kluci vycházeli v rozjařeném stavu. A Ivan nikde. Vyšel až poslední, rozčepýřený, ve tvídovém saku, v kloboučku, který pak na Staromáku házel do davu a který se mu pořád vracel.
Uvítání od premiéra Tošovského, zastávka u prezidenta Havla. Jak Hlinka zvládal všechny ty ofi ciality?
Tošovský stál se mnou v letištní hale, když ke mně Ivan šel z letadla. Já jsem se mu vrhla kolem krku, ale hned jsem viděla, že si s ním moc nepopovídám. Tošovský mu začal tak nějak oficiálně přát a Ivan mu odpověděl tou svou klasickou hláškou.
Mírnila jste ho?
Snažila jsem se, ale nevím, jestli to k něčemu bylo.
Provázela jste ho i v autobusu?
První autobus byl připravený pro mužstvo, druhý pro rodinné příslušníky. Já jsem snad jako jediná ženská seděla v tom prvním. Ne, vlastně tam byla ještě Katka Neumannová. Jeli jsme k prezidentovi Havlovi, který nás přijal na zahradě své vily. To pro mě byla úžasná událost. Nezapomenutelná. Jen nevím, jestli to kluci vnímali.
Věnoval se vám Hlinka v autobuse?
Moc si mě nevšímal. Že by vedle mě seděl a držel za ruku? Kdepak. Já žádnou romantiku nečekala. Věčně stál a povídal, zpíval. Dominik Hašek mě polil pivem a asi o tom ani nevěděl.
A jak vzpomínáte na setkání s davy na Staroměstském náměstí?
Stála jsem na pódiu, kde jsem si hned všimla Heleny Vondráčkové, moc jí to slušelo. Lidí tam bylo hrozně moc, přes sto tisíc. Bylo to neopakovatelné. Ale Ivan už byl unavený, jen opakoval: „Liběn, jedem domů!“ Nakonec nás ještě dovlekli na tiskovku na Žofín, kde Ivan vtipkoval před kamerami. Já pak říkala: „Ivane, ty seš hroznej, děláš ostudu.“ A on na to: „Vždyť se lidi smáli, ne? Tak vidíš.“
Po půlnoci jste se konečně vydali do Litvínova. Kdy jste dorazili?
Kolem třetí. Děti čekaly jako uvítací výbor, vyzdobily celý dům. Rozvěsily balonky, nakreslily plakáty, rozsvítily lampiony. Ivan zůstal stát ve dveřích a měl slzy v očích.
Jak dlouho se pak z vyčerpávající cesty a dlouhého flámu probíral?
Spal asi dva dny, vypil tak dvacet mattonek. Uvařila jsem mu oblíbenou dršťkovku.
|
Nechci zůstat sama, ale inzerát si dávat nebudu „Mám sice spoustu přátel, ale stejně jsem to nesla těžce,“ říká. „Uvědomila jsem si, že Honza už sem bude jezdit jenom na návštěvu. Byla jsem zvyklá, že mám kolem sebe rodinu.“ Dcera Monika rovněž žije v Praze. „Nechci zůstat sama, ale nehodlám si dávat inzerát ani obcházet zábavy, abych našla partnera,“ tvrdí. Po vleklých sporech o dědictví po svém muži se velkoryse vyrovnala s nevlastním synem Ivanem. Kandidovala za ODS do parlamentu, pomáhala v kampani BESIP za větší bezpečnost silničního provozu, chystá se podnikat. Dál pracuje v Nadačním fondu Ivana Hlinky, na léto připravuje například dobročinný golfový turnaj. |
Na olympiádě trenéři nedostávají medaile. Trápilo ho to?
Myslím, že ne. Když dostal nějaký pohár, vystavila jsem mu ho na polici. A on hned: „Prosím tě, dej to pryč. Já to tady nechci.“
Nějaké trofeje z Nagana přece doma měl, ne?
Skleněného slona, kterého hráči hladili pro štěstí cestou na led, a dva samurajské meče - jeden dal sousedovi. Od hráčů dostal podepsanou hokejku, podepsané tričko a později i jeden z prstenů, které tým nechal vyrobit pro sebe i trenéry. To tričko jsem mu omylem vyprala. Ale nějaké podpisy tam zůstaly.
Pouštíte si někdy záznamy z Nagana?
Asi před dvěma lety jsem tu seděla do pěti do rána a dívala jsem se. Když jsem slyšela komentátory, zase jsem měla husí kůži.
Bylo vám smutno?
Bylo.
A kdy se na finále zase podíváte?
Možná hned dneska večer. Lidi na Ivana a na Nagano vzpomínají, z toho mám radost. Třeba od komentátora Roberta Záruby jsem před časem dostala esemesku, že probírá záznamy z olympiády a že je mu hrozně líto, co se Ivanovi stalo. To mě moc potěšilo.
