Teď se postaví na lavičku jako ten nejdůležitější a rovnou povede reprezentaci. Na ruský turnaj Rosno Cup odjíždí jako hlavní kouč. „Jestli jsem nervózní? Už jsem něco zažil v lize,“ říká Rulík.
Povolání trenéra je zátěž na psychiku. Nebojí se o vás manželka tím spíš, že jste teď povýšil?
Vytváří mi vynikající zázemí. Pořád jsem pryč, máme dvě děti, před Vánocemi by potřebovala mou pomoc, ale ví, jak hokej prožívám.
Dala vám rodina do Ruska nějaký talisman?
Syn Adam mi maluje vždycky obrázky. Beru si to s sebou, pak se na to na pokoji koukám. Kreslí hřiště a hokejisty a napíše tam „Tátovi“. Měl jsem od něj obrázky už v Omsku.
Ivan Hlinka měl v Pittsburghu na nástěnce papírky s obtisknutými rty manželky Liběny. Vzal si je s sebou i do Omsku?
Neukazoval mi to, ale o Liběně vždycky moc hezky mluvil a za ten rok jsem poznal, že ji má moc rád. Ať jsme byli kdekoli, vždy jsme se bavili o hokeji a o manželkách. (úsměv)
Takže si ty obrázky od manželky nikde nevyvěšoval?
Vyvěsil si, co namaloval sám. V Rusku mu šofér Borja obstaral papíry, štětce, barvy, palety. Měl ho moc rád, Ivan k němu byl srdečný, choval se k němu jako k sobě rovnému a on byl za to vděčný.
Co maloval?
Většinou něco z domova - Liběnu, chlapy, co s nima chodil hrát karty. Barák, kterej dodělávala Liběna. Asi se mu dost stýskalo.
Taky domů často volal, prý jste jeho manželce o Vánocích do telefonu zpívali píseň Severní vítr je krutý.
To byla naše hymna, bylo to stylový: Zarůstám vousem, vlci už jdou sem (smích) - všude byl samej sníh...
Tu kytaru jste dostal k Vánocům od Hlinky, že?
Jednou jsem se mu zmínil, že jsem na ni kdysi hrál. A on tomu nechtěl věřit. Měl rád muziku, chodil do hospody, kde se zpívalo. A tak zajeli s Borjou do hudebnin a koupili kytaru - japonskou, nádhernou, musela bejt mastná, zní skvěle.
A vyzkoušel si vás?
Jasně, musel jsem hrát. Ivan vytočil mobil Liběny nebo kámošů a zpívali jsme i jim. Aby slyšeli, že tam nebrečíme, ale že se tam taky umíme radovat.
Co jste mu dal vy?
Přemýšlel jsem, co by se mu tak mohlo v Rusku hodit. Vždy se rád oblíkal, tak jsem mu pořídil svetr. Byl jsem rád, že si ho oblíbil, nosil ho pořád, trefil jsem se do jeho vkusu.
S Omskem jste skončili čtvrtí a po sezoně už chtěli jen Hlinku. Ale on bez vás nezůstal. Potěšilo vás to?
Bylo to od něj hezký, oba jsme měli smlouvu, ale přišel sovět, jejich porada, a najednou byla změna.
Proč?
Těžko říct, o peníze nešlo. Asi si mysleli, že beze mě bude Ivan výkonnější. Přitom podle mě, kdyby měl Ivan k sobě nějakýho Evropana už v Pittsburghu, tak by NHL tak brzy neopustil. Pochopil jsem z jeho vyprávění, že tam necítil od realizačního týmu pochopení a důvěru.
Rusko je země absurdit a zákazů. Jak jste proti nim bojovali?
Respektovali jsme to, Ivan nebyl v pozici, aby něco měnil. Nezasahoval do toho, i když jsme všichni věděli, že je to mnohdy přetvářka. Kluci si to pivo dali, akorát je nikdo nesměl vidět. Rusko je neupřímný, všichni mají strach. Rusové mají problém s alkoholem.
Dá se to říct takhle obecně?
Když si koupíte jakýkoli noviny a otevřete rubriku inzerce, tak u nás tam je: opravím lednici, vymaluju. Tam jsou tři stránky: mám tu nejlepší metodu, jak odnaučit závislost na alkoholu.
Jak to dělají?
Jeden náš spolupracovník prošel tou nejdrsnější metodou. Byl takzvaně zašitej. Měl v těle zašitou kapsli, kterou by alkohol rozleptal a způsobil by mu otravu. Ta hrozba smrti ho přinutila, aby nepil.
Tradovalo se, že trenér Hlinka si před zápasem dával na kuráž panáka vodky. Co v Rusku?
To je zajímavý, že tam ne. Za celou sezonu jednou dvakrát. Měli jsme ruský asistenty, pili jsme občas jen po zápase, oslavit výhru.
Co vás Hlinka naučil z hokeje?
Líbilo se mi, jak přistupoval k hráčům. I proto k němu měli takovou důvěru. A proto vždycky odevzdali maximum. Říkal mi: Hlavně nikdy nesmíš z těch kluků dělat voly.
Na co budete po roce v Rusku nejvíc vzpomínat?
Asi právě na Ivana. Tím, že jsme byli odkázaný sami na sebe, všude jsme byli spolu, tak jsem ho za ten rok poznal, jako jsem se s jinýma trenérama poznal třeba za pět let. Měl výbornej pohled na život, měl to v hlavě srovnaný.
Ani z hokeje nedělal vědu. Říkal: Nejsem doktor přes kličky.
Než jsme odjeli do Ruska, tak jsem slyšel od druhých, že tý práci už moc nedá. Jen koučink, trénink nic moc... Ale nebyla to pravda. I v Omsku ho hokej hrozně bavil.
 Radim Rulík (vpravo) v době, kdy s Ivanem Hlinkou vedli hokejisty Omsku |
