S odstupem času si člověk asi říká, že to byl hodně dobrý nápad postavit halu v Praze, kde jich zase tolik není, že?
Po letech jsme se s bratrem shodli, že jsme udělali dobře. Už se to stabilizovalo. Dneska firmu vedou lidi, na které se můžu spolehnout. Je to o něčem jiném, než to bylo na začátku. Ten nápad byl určitě dobrý. I tak jsou ale každý rok trable, které se musí řešit - třeba pravidelné zvyšování cen energií. Ale nestěžuju si, protože jsem díky tomu svobodný. Nikdo za mnou nestojí a nehoní mě.
Jak moc vás osobně hala zaměstnává? Musíte se dennodenně ohánět?
Dá se říct, že teď s bratrem nad vším jen dohlížíme. Je to klasický chod větší nemovitosti, takže se tam furt něco řeší. I když jsou tam lidi, kteří mají určité věci na starosti, tak se stejně potom konečné rozhodnutí konzultuje s námi. Volný čas rozhodně nemám, stejně ty lidi musí člověk kontrolovat: jestli je uklizeno, jestli je všechno správně, jak má být.
František KučeraHokejový obránce, jenž působil dlouhá léta na Spartě, se kterou získal dva mistrovské poháry. Na sklonku kariéry oblékl také dres rivala z Vršovic, kde přispěl k premiérovému titulu Slavie. V NHL si zahrál finále Stanley Cupu s Chicagem, jeho nejcennější trofejí je zlatá medaile z Nagana. Momentálně se živí podnikáním. |
Váš spoluhráč z Nagana Robert Lang se podivil otázce, jestli teď něco dělá. Vy jste neuvažoval o tom, že byste si zkrátka jen užíval?
Tohle mě ze začátku také napadlo. Říkal jsem si: Hergot, do čeho jsem to šel. Začátky byly těžší, to je jasné. Dal jsem do haly své peníze, které jsem vydělal, navíc jsem si vzal úvěr a honily se mi hlavou myšlenky, co by se stalo, kdyby to náhodou nevyšlo. Kdyby veškeré peníze, na které jsem se dřel dvacet let v hokeji, přišly vniveč. Na druhou stranu Robert Lang má menší děti, takže s nimi máte nějakou náplň. Jezdíte s nimi na tréninky, do školy, ze školy. Kdežto já mám děti větší. Navíc dělám věc, kterou mám rád. A to je lední hokej.
Začal jste uvažovat o tom, co budete dělat po kariéře, už v době, kdy jste ještě hrál?
Člověk měl to štěstí, že kariéra byla úspěšná, takže jsem byl svým způsobem zaopatřený. Abych řekl pravdu, tak jsem moc neplánoval. Tenhle nápad přišel tak zčistajasna, že jsem udělal rychlé rozhodnutí bez nějakého dlouhého přemýšlení. Až postupem času jsem si řekl: No, to jsem si teda naložil. Mohl jsem mít klidovější období, mohl jsem ten čas využít nějak jinak. Pak vám ale odrostou děti a jste rád, že máte něco takového.
Co vy a hokej? Ještě se chodíte sklouznout?
Hrajeme u nás v Letňanech dvakrát do týdne. Bývalí hráči, jsou tam i mladší kluci, co byli během sezony propuštění z klubu a hledají nové angažmá. Takže to má docela slušnou úroveň. Jsem rád, že se můžu vypotit, člověk se musí hýbat.
Neříkáte si zpětně, že jste mohl ještě chvilku hrát? Nestýská se vám po hokeji?
To se mi určitě nestýská. Občas si řeknu, že jsem mohl vydržet dýl v NHL, mohl jsem být poctivější, víc trénovat, dávat tomu víc. Ale s koncem jsem udělal dobré rozhodnutí.
Proč jste vůbec končil? Ve Slavii jste sice neměl místo, ale zase se o vás zajímala Sparta, takže jste mohl v klidu hrát.
Právě že ne. Ve Slavii jsem byl při výluce v roce 2004 a extraliga byla nabitá klukama ze zámoří. Mně už to nešlo, cítil jsem, že to není ono. Byl jsem zvyklý na nějakou úroveň a vždycky si říkal: Jak začneš dělat chyby a budeš tam jenom do počtu, tak to nemá cenu hrát. Ta situace nastala a ničeho nelituju. Myslím, že v šestatřiceti to bylo tak akorát. Samozřejmě jsem mohl hrát do čtyřiceti, ale takových kluků je pár, ty spočítáte na prstech jedné ruky. Všichni by chtěli hrát, ale pak to přestane jít, chybí vám do toho chuť, nastanou zdravotní problémy, zkrátka všechno dohromady. To dospějete k rozhodnutí, že už to nemá cenu.
Chodíte se ještě dívat na extraligu? Na Slavii, na Spartu?
To chodím minimálně. Slavii jsem viděl akorát na Spartě, když hrála derby. Jestli jdu dvakrát třikrát do roka na hokej do Holešovic, tak je to hodně.
Co vůbec říkáte na výsledky obou pražských "S"?
Sparta byla na velké houpačce. Není jednoduché, když mužstvo jako Sparta hraje na posledním nebo předposledním místě. Na klukách se to podepsalo, navíc měli problémy s brankářem. Když vám nechytá gólman, tak se to na mužstvu podepíše. Nakonec se z toho vyhrabali, pomohl jim trenér Jandač. Ale je pravda, že přišlo hodně hráčů. Když tam byl Ríša Žemlička, tak byl kádr pořád stejný. I když se prohrávalo. Když pak přišel nový trenér, tak přišli i noví hráči, což bylo hodně důležité. Dneska už je Sparta v klidu.
A Slavia?
Svým způsobem si hodně lidí asi říká, jak je možné, že se drží tak vysoko. Ale vysvětlení je jednoduché: výborně jim chytají oba gólmani a hrajou poctivě dozadu. Je to bojovné mužstvo, které je dobře vedené trenérem Růžičkou. Dneska je liga tak vyrovnaná, že i takový tým, o kterém se odhadovalo, že bude hrát možná i baráž, má najednou šanci vyhrát Prezidentský pohár.
O víkendu jste se potkal s bývalými spoluhráči z Nagana. Jak jste si to setkání užil?
Začaly se mi v hlavě vybavovat vzpomínky, protože se v médiích posledních čtrnáct dní začalo připomínat to 15. výročí. Člověk se spíš pozastaví nad tím, že už zase uplynulo dalších pět let. Vždyť nedávno bylo deset, přijde mi to jako včera. S tím se nedá nic dělat. Každopádně to byl zajímavý nápad sejít se. Potkal jsem hráče, které bych jinak asi neviděl - třeba Richard Šmehlík nebo Robert Lang. Po téhle stránce to bylo příjemné.
Byl ještě někdo, na koho jste se těšil? Nějaký parťák, se kterým jste měl dobrý vztah, když jste hrál?
Je pravda, že jsem docela držel s Jardou Špačkem. Já jsem byl v extralize a on pořád válel v NHL, takže jsme se také moc nevídali. To je další parťák, kterého člověk rád potká. Kluci, kteří hrají extraligu, se vidí pořád. Ale my, co už nehrajeme, máme jiné zájmy a těch příležitostí je málo.
