Když v Kanadě začal chodit do školy, uměl syn přistěhovalců z Rakouska pouze německy. Přesto si jako dospělý vydělával vytříbeným používáním jazyka anglického.
Ačkoliv první trvalý úvazek získal chlapík z Toronta daleko na západě, v Calgary, coby reportér zaměřený na sjezdové lyžování, stal se posléze všeobecně uznávaným hokejovým žurnalistou.
„V Calgary do mě zprvu hodně tepal Eric Duhatschek z tamního deníku Herald,“ píše se v knize kanonýra Roberta Reichela s názvem Kapitán zlaté generace. „Ale pak jsme se začali bavit, leccos jsme si vyříkali. Eric je v oboru fakt machr a taky gentleman.“
Big Nedo mezi svými. Vítejte v hokejové síni slávy! |
Minulý týden jsem si s váženým kolegou vyměnil pár mailů. Duhatschek nechal Reichela, jenž jej po usmíření pozval taky k sobě domů, srdečně pozdravovat. A ten zase po telefonu z Finska, kde pomáhal s vedením reprezentační dvacítky, zvesela hlásil: „Vyřiď mu gratulaci k parádní kariéře a všechno nejlepší do dalšího života.“
Duhatschekovi, jehož předci patřili k německé menšině Dunajských Švábů, po studiích na univerzitě zadával první úkoly v listu Toronto Sun mazák George Gross. Ten při své emigraci z Československa překonal železnou oponu tak, že na kajaku přepádloval Dunaj. Později exkluzivně vylíčil útěk za svobodou útočníka Václava Nedomanského.
Václav Nedomanský na snímku z roku 1972
Vytáhlý mladík Duhatschek v létě 1978 dostal angažmá v deníku Calgary Albertan, který ho vyslal na olympiádu do Lake Placid, kde kromě sjezdařů sledoval i hokejisty. Na vlastní oči viděl „Zázrak na ledě“, senzační triumf amerických studentů nad Sověty.
Texty tvořil na klasickém psacím stroji, využíval poznámky, které pořizoval tužkou do notýsku.
Publikoval též v novinách Globe and Mail, na stránce The Athletic nebo v magazínu The Hockey News, jehož výtisk doručovali na kanadské velvyslanectví v Moskvě.
„Když jsem poprvé potkal (sovětskou hvězdu) Igora Larionova a představoval se mu, on povídá, že mě zná z THN, z fotky u mých sloupků,“ říká Duhatschek pobaveně.
Série století číslo dvě? Nápad ze zámoří: Ať si to Češi rozdají se Slováky! |
V lednu 1989 si všiml příběhu Petra Nedvěda, jenž se po juniorském turnaji v Calgary přihlásil na policejní stanici a požádal o azyl. Následně na sebe naráželi v NHL. Až dojemně na mě působilo jejich shledání v únoru 2014 na olympiádě v Soči, kam Nedvěd dorazil jako dvaačtyřicetiletý veterán. „Mysleli jste si, že už jsem skončil, že jo? Ale já žiju, tady mě máte!“ šprýmoval.
„Petra jsem měl vždycky rád,“ řekl mi Duhatschek. „Má sice vousy, pár šedivých vlasů a vrásek. Ale pořád působí mladistvě, zůstal tím přátelským klukem.“
Rád vypráví, že v září 1989 s Calgary Flames vyrazil do Československa a Sovětského svazu. V Příbrami přihlížel soustředění národního týmu, v němž v jedné lajně trénovali mládenci Reichel, Jaromír Jágr a Robert Holík. Po Praze výpravu provázel Jiří Hrdina, tehdejší forvard Flames, jenž poté v zámoří pomohl zelenáčům Reichelovi v Calgary a Jágrovi v Pittsburghu.
Jiří Hrdina otcovsky radil Robertu Reichelovi v Calgary se vším možným, mimo jiné i s tím, jak si uvázat kravatu.
Duhatschek oba spatřil v únoru 1998, v Naganu, v hale Big Hat, v nadšením sršící české kabině po vyřazení jeho krajanů v olympijském semifinále: „Jako jediný Kanaďan jsem s Robertem mluvil po jeho trefě v nájezdech. Musel to pro něj být úžasný moment.“
Duhatschekovu výjimečnost potvrzuje patnáctileté působení v přijímací komisi do síně slávy. Minulý týden ho velebili bývalí hráči, manažeři, parťáci z médií.
Mně se vybavuje, jak si při Světovém poháru 2016 na koncertu někdejšího hokejového raubíře Thea Fleuryho kousek ode mě podupával do rytmu pod deštníkem. A jak ho známý z Calgary vřele zdravil jako největšího přítele.
