Patří mezi nejlepší sportovce v českých dějinách. Jeho fantastické zákroky na olympiádě v Naganu nejvíce přispěly k naprosto neopakovatelné mánii, která národ zachvátila v únoru 1998.
Zároveň ho kvůli svérázné životní filozofii i poněkud nevšednímu chování část veřejnosti vnímá jako rozporuplnou osobnost. Není divu.
Výjimečné historické postavy nezřídka ve společnosti vyčnívají v mnoha směrech.
Rekordy, delikty i politické ambice. Jak letí rozmanitý život šedesátníka Haška |
Hašek ve svém povolání vynikal neobyčejnou koncentrací, puntičkářstvím i mocnou touhou po vítězství. Na sklonku minulého tisíciletí se stal nejvýraznější postavou National Hockey League, do níž přestoupil až v pětadvaceti a málem ji jako nechtěný záhy opustil.
Dvakrát získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče soutěže, což před ním jako poslední gólman dokázal Jacques Plante – pouze jednou – v roce 1962.
Sestřih některých výjimečných zákroků během kariéry v NHL:
32 years ago today, the Sabres acquired Dominik Hasek. Coming to Buffalo, he had 25 games played and a .897 save percentage.
Greatest goaltender of all time. https://t.co/8YRuwfVkiu
Vzbouřil se proti všem brankářským pravidlům. Za oceánem se mu nejdřív posmívali, pak ho vynášeli do nebes. Svými artistickými zákroky štval soupeře, rozjásával fanoušky, ovlivňoval kolegy.
Lámal rekordy, účinkoval v reklamách, stal se celebritou. A kdo do podobných výšin nenahlédl, těžko si představí, jak hodně tam nahoře fouká.
Za chyby se pyká
Paličák Hašek si často stál za svými názory, jež někdy hájil až s přehnanou vášnivostí. A tak seznam patálií, které způsobil, není úplně kraťoučký.
V Jihlavě hodil dres Dukly do koše, v Buffalu chytil pod krkem reportéra, v Pardubicích hrubě napadl soupeře při hokejovém zápase na kolečkových bruslích.
V podnikání prodělal hodně přes sto milionů korun. Teď leckoho dráždí vskutku zavilým bojem proti účasti Rusů na mezinárodních sportovních akcích. Připouští, že udělal pár kiksů. Některých svých emotivních činů vyloženě lituje.
Šedesátník Dominik Hašek bude počtvrté táta. Jsem opatrnější, říká hokejista |
„Když se ocitnete na vrcholu, všichni si vás víc všímají. Chyby jsou vidět. A já za ně musel přijmout odpovědnost,“ řekl před časem pro MF DNES.
„Pykal jsem, když jsem se nějaké dopustil. A tak je to správně. Známý člověk s tím musí počítat. Častá kritika mě měnila. Třeba i z té aféry při inline hokeji jsem získal zkušenosti, které mě posouvají dál.“
V žádném případě se tu nechystám prohlásit Dominika Haška za světce. Nicméně líbí se mi na něm schopnost sebezpytování a taky určitá přímost, která ho zahnala do některých průšvihů.
Znám ho skoro třicet let, ne vždy jsme spolu vycházeli úplně fanfárově. Ale pokaždé jsme našli způsob, jak se k sobě chovat na velmi slušné úrovni.
Bývalý hokejový brankář Dominik Hašek 21. července 2020 v pražském Muzeu Lega pózuje u svého portrétu sestaveného z kostek lega.
Směl jsem díky němu nahlédnout do zákulisí několika zámořských klubů. Kdysi mi v Detroitu pomohl domluvit cenný rozhovor se skvělým obráncem a svým kamarádem Chrisem Cheliosem.
Ještě víc si ho vážím za jeho odpor vůči jinak běžnému prodávání zápasů v československé lize v 80. letech. „S Hašanem o tom vůbec nebyla řeč,“ potvrdil mi slovutný pardubický útočník Otakar Janecký.
„Kdekdo tenkrát považoval domlouvání výsledků za normální, ale já jsem se toho odmítal účastnit,“ vzpomíná Hašek. „Tři čtyři roky trvalo, než jsem získal silnější slovo a povedlo se mi to v kabině zastavit.“
Tuze ochotný kmotr
Jako kluk chodil s dědou fandit Tesle na tribunu, všechny porážky oplakal. Nechtěl jiným malým příznivcům působit podobnou bolest tím, že by za nezanedbatelnou úplatu ovlivnil výsledek úmyslně puštěnými góly. Klobouk dolů!
A ještě jedním gestem na mě udělal náramný dojem.
Když předloni vycházela kniha Můj nejslavnější únik, na které jsem měl tu čest spolupracovat s někdejším famózním kanonýrem Václavem Nedomanským, samotný „Nedo“ ještě bydlel v Kalifornii a především ze zdravotních důvodů nemohl přiletět do Prahy na křest.
Uvažovali jsme o kmotrech a kromě Nedomanského bývalého parťáka Jana Klapáče nás napadl i Hašek. Věděli jsme, že ctí hokejovou historii. Že si coby chlapec na plácku hrával na Nedomanského, když pálil na branku. Že ho přijel pozdravit do Toronta, když ho jako druhého Čecha (právě po Haškovi) přijímali do tamní Síně slávy.
Vysvětlil jsem mu situaci a on bez okolků kývl. Do knihkupectví na Václaváku dorazil v bílé košili a černém saku. Na akci strávil tři hodiny. Vyprávěl historky, podepsal vše, co mu přítomní fanoušci podstrčili, fotil se s nimi. Bez honoráře. Prostě z úcty k jiné hokejové ikoně. To mu nikdy nezapomenu.
