Hokej si stále rád zahraje za „staré“ pány. K tomu trénuje dorost Poruby a je hokejovým spolukomentátorem České televize.
Má nějaké přání?
„Třeba že bych dostal zlatý puk,“ směje se.
Přiznává, že na oslavy kamarádů a známých chodí rád, ale sám oslavencem být nechce. „Přesto oslava bude, ale jen pro nejbližší známé a přátele.“
Utkvělo vám v paměti z vaší kariéry nejvíce Nagano?
Musím kariéru rozdělit na klubovou a reprezentační. Klubová je deset let ve Vítkovicích a medailové úspěchy s nimi, v reprezentaci to je zlatá éra. Ale nemůžu opomenout ani Opavu, kde jsem vyrůstal a mám k ní silnou hokejovou vazbu.
Vzpomínky na husí kůži z Nagana. Dnes by náš zlatý gól neplatil, říká Čaloun |
Stavíte výše úspěchy s národním týmem?
S klubem se mi nikdy nepodařilo vyhrát titul, tudíž reprezentace je viditelnější. Vždycky je vidět pozlátko. Ale dřina byla v klubu, ten mě dostal do národního mužstva, ty tréninky, trenéři, spoluhráči. Reprezentační úspěchy byly vyústěním kariéry.
Na vítěznou olympiádu v roce 1998, kam poprvé mohly hvězdy z NHL, jste jel jako hráč Vítkovic. Překvapilo vás to?
Teď jsem viděl dokument, ve kterém mě tehdy zpovídal Rosťa Šumbera. Odpověděl jsem mu, že jsem z toho úplně hotový, protože jsem to nečekal. Ale v koutku duše jsem trochu doufal, protože jsme v olympijské sezoně s Jirkou Dopitou a Josefem Beránkem odjezdili celý repre cyklus. Hráli jsme v jedné lajně, takže nějaké indicie byly. Pořád se však říkalo, že pojedou především hráči z NHL, že to o extralize moc nebude. Překvapilo mě, že pan Hlinka (trenér) zvolil tuto strategii, což bylo hodně klíčové pro úspěch.
Česká televize letos v únoru připomínala zápasy z Nagana. Dnes by spousta zákroků u rozhodčích neprošla. Souhlasíte?
Vůbec nechápu, jak tehdy posuzovali hákování, které tam bylo pořád. Nebo držení. Někdy to pískli, jindy ne. Nedávno jsem řešil jeden zákrok, kdy náš hráč najel do protivníka. Dostal trest za zákrok do oblasti hlavy a krku. Sudí to zdůvodnili tím, že ho trefil ramenem. Ale on nevyskočil, nezvedl loket ani hokejku na žádný krosček. Trefil ho, protože hráč se nedíval.
Co z toho plyne?
Teď se vše hodně řeší a hokej už není tak živočišný, tak tvrdý. Chápu, že se dělá všechno pro to, aby hráči byli chráněni, ale nevím, jestli to není už za hranou a jestli to někdy i nezneužívají. Ale můj hlas je jen jeden v moři.
David Moravec se v prosinci stal členem Síně slávy českého hokeje.
Je nynější hokej méně atraktivní pro diváky?
Pokud jde o střet čelem a hráči o sobě vědí, měli by to rozhodčí trochu více pouštět. Naopak krosčeky zezadu na záda nebo na hlavu jsou fauly. Ale pokud jedete čelem a nevyskočíte, nezvednete ruku, loket, nic, prostě protihráče trefíte, protože se nedívá, je to jeho chyba. Vždyť my trenéři chceme, aby šel hráč čistě do těla.
Olympijský turnaj byl velký triumf, ale nebyl pro vás více gól, jímž jste v prodloužení rozhodl finále mistrovství světa 2001 proti Finsku?
Tam si sedlo všechno v pravý moment, byl jsem na správném místě. Můžu být šťastný, že jsem byl součástí toho úspěchu. A ten gól, to je vrchol. Bylo to fajn.
Je něco, co vás v kariéře mrzí?
Že nemám titul s Vítkovicemi a že jsem toho víc neodehrál v NHL, i když možnost, abych se prosadil, byla. Ve finále ligy proti Spartě jsme na zlato tehdy měli, ale neklaplo to (v roce 2002 podlehli 1:3 na zápasy – pozn. red.). První zápas na Spartě jsme hráli velmi dobře (3:2), ale doma nám to nevyšlo (2:3) a pak jsme se nějak sesypali (venku 0:7 a v Ostravě 1:4).
V NHL jste za Buffalo nastoupil jen jednou. Proč?
Šel jsem do klubu, který hrál předešlou sezonu play off a navíc podepsali Míru Šatana, kterému v té době nešlo konkurovat. Ani v plné síle, kterou jsem měl. Šatan byl zabiják, střelec par excellence. K tomu logicky věřili sestavě, která před tím byla ve finále Stanley Cupu. Bylo to těžké, ale určitá šance byla.
KOMENTÁŘ: Kam jsme došli od Nagana a kde je umění sjednocovat a spojovat |
Jak jste nezdar prožíval?
Nejhorší bylo, že jsem cítil, že jsem na NHL měl. Že zvládám osobní souboje na tom malém hřišti. Zvykl jsem si. Ale když není dobře postavená smlouva nebo klub vám tolik nedůvěřuje, tak i kdybyste hrál velmi dobře, nemusíte se do NHL dostat. To bych třeba musel v tom prvním zápase dát tři góly, aby si řekli: „Pozor! Tady nám možná něco roste.“ Paradoxně jsem gól dal, ale neuznali ho kvůli hráči v brankovišti.
Potom vás poslali na farmu?
Ne. Oni zrovna ten večer, kdy jsme hráli v Detroitu, podepsali Šatana. Poslali mě na čekačku (waiver list), kde jsem byl čtrnáct dnů, a pak mi řekli, že už mají soupisku uzavřenou. Tím, že jsem nebyl v Americe známý, si mě nikdo nevybral. Říkal jsem, že bych šel i na farmu, ale chtěl jsem jiné peníze. Vymlouvali se, nebyla tam vůle.
Zkusil jste si ve vaší době nejlepší evropské soutěže, ale nikde jste moc nepobyl. Čím to bylo?
Byly to takové roční anabáze. V Rusku (Jaroslavl) to bylo dobré po stránce životní i hokejové. Měl jsem tam a dosud mám spoustu kamarádů. Rusko byla dobrá štace, i když teď není populární, to se omlouvám.
Ruské kamarády jste měl i ve Vítkovicích – Dmitrije Jerofejeva a Alexandra Prokopjeva.
Jo, my jsme se pak potkávali i v Rusku a hráli proti sobě. Pořád jsme kamarádi, jsme v kontaktu. Teď je to však takové třeskutější. Rusové to (konflikt na Ukrajině – pozn. red.) vidí z jiné strany. Bavil jsem se o tom, nebudu jmenovat s kým, a opravdu mají jiný pohled. Mají jiné informace. Pokud náš hovor směřuje k Ukrajině, hned ho utneme, protože víme, že každý má svoji pravdu a těžko by toho druhého na dálku přesvědčil. Nemá to smysl.
David Moravec (vlevo) z Vítkovic a Filip Turek z Českých Budějovic
Souhlasíte, že ruští a běloruští sportovci nesmějí startovat na mezinárodních akcích?
Jsem apolitický, nechci se k tomu moc vyjadřovat. Je jednoduché říct: „Ne, nemají právo, protože to rozpoutal někdo, komu jsou oni v područí.“ Na druhou stranu, oni za to v mnohém nemůžou. Jsou nuceni se systémem spolupracovat, angažovat se, protože jde o známé osobnosti. Pro ruské sportovce to je těžké.
Loni národní mužstvo po letech získalo medaili, bronz, z mistrovství světa. Naznačuje to vzestup českého hokeje?
Máme stříbrnou medaili i ze šampionátu dvacítek, ale nerad bych předbíhal. Ještě jsme nezačali pořádně reorganizaci a práci. Víme, jaká díra vznikla po tom, co jsme dosáhli na největší, nebo jeden z největších úspěchů výhrou v Naganu. Neúspěšné roky nejsou zažehnány. Trenéři musejí být kvalitní a spravedlivě odměňováni. Je potřeba je zaplatit a nutit, aby se vzdělávali. Také kvalita trenérů rozhodne o posunu našeho hokeje.
Za Porubu, v níž trénujete dorost, hraje váš syn. Jak si vede?
Hraje za juniorku. Jeden zápas odehrál i za muže. Trénuje s nimi. Měl ale něco s ramenem, dostává se do toho, má čas. Je mu sedmnáct.
Nagano očima poražených. Uštěpačné poznámky i úcta: Neprohráli jsme s nazdárky |
Ostatně kvůli němu jste hrál do 37 let ještě druhou ligu za Orlovou, že?
Jo, aby toho co nejvíc viděl, aby ho to vtáhlo. Aby měl lásku k hokeji.
Jaký jste otec trenér?
Hrozně přísný a hnidopich. Pořád ho buzeruju.
Od mantinelu?
Ne, to vůbec, do toho se nemíchám. Spíš aby dělal určité věci. Regenerace, suchá příprava, doplňky. V tom jsem hnidopich. A hodně spolu o hokeji diskutujeme.
Je vám podobný?
Všichni říkají, že hodně. I hokejově. Já to tak nevidím, ale prý máme stejná gesta. Posouvání náloketníků, kalhot a podobně.
Cenný prsten už leží v trezoruZlatou medaili za triumf hokejových reprezentantů v Naganu David Moravec věnoval rodičům. „Ten úspěch je jejich zásluha, jak mě podporovali. Bez nich bych se tak daleko nedostal,“ řekl. U rodičů má většinu svých nejcennějších medailí. A také prsten, který si hokejisté po vzoru vítězů Stanley Cupu nechali po vítězné olympiádě vyrobit. Jenže o prsten za přibližně 60 tisíc korun Moravec přišel a komplikovaně ho dostával zpátky. „Ukradli mi ho v Opavě ze zamknuté schránky, když jsem byl s klukama na squashi,“ připomněl. Když už se smířil s tím, že o něj přišel, kdosi mu zatelefonoval. „Pravděpodobně v opilosti se mi ozval nějaký překupník, že ví, kde prsten je. Tak jsem ho vykoupil zpátky a daroval rodičům, u nichž mám všechny artefakty z olympiády,“ podotkl. Krátce po olympiádě si prsten občas vzal, aby ho ukázal kamarádům. Teď už vůbec. „Je to historie. A že bych chodil po městě a cinkal, je nesmysl. Je to takové kolotočářské,“ usmál se. Na policii se neobrátil, a tak ho navrácení prstenu stálo dvacet tisíc korun. Jezdí se na své medaile dívat? „Jezdím za rodiči, ne za artefakty. Takže ani nevím, kde je mají schované. Možná někde v trezoru.“ |
