Suchý byl svéráznou osobností. Na ledě dominantní obránce, hokejový průkopník, jeden z nejlepších v historii. Mimo něj bouřlivák a rebel, co přitahoval problémy. Měl co vyprávět. A právě proto se stal velice vděčným respondentem.
David Lukšů
„Prozradil na sebe věci, o kterých by jiní sportovci nikdy nepromluvili. Nešetřil nikoho, ani sebe,“ zavzpomínal v rozhovoru pro iDNES.cz Lukšů, který se společně s Alešem Palánem věnoval také kariérám a osudům Vladimíra Zábrodského nebo Stanislava Konopáska.
Vybavíte si reakci Jana Suchého, když jste za ním přišel s tím, že o něm chcete napsat knihu?
Oslovili jsme ho a hned kývnul. Ale nebylo to jednoduché, pracovali jsme na ní poměrně dlouho. V té době ještě dělal manažera v havlíčkobrodském klubu, měl toho hodně. I tak si na nás našel čas. Sedávali jsme ve VIP na hokejovém stadionu a poslouchali jeho životní příběh.
Jak na vás při vyprávění zapůsobil jako člověk?
Musím říct, že to byl jeden z nejlepších lidí, které jsem potkal. Neskutečně přímý, správný chlap. Co řekl, to platilo. Na ledě neuhnul před žádnou střelou, při rozhovoru neutíkal z otázek. Když jsme knihu autorizovali, neřešil detaily. Stál si za tím, co řekl, a nechtěl nic měnit. V životě čelil těžkých chvílím, ale nikdy nekličkoval. Šel přímou cestou, čímž na mě obrovsky zapůsobil.
Dovedu si představit, že svou otevřeností vám psaní hodně usnadnil. Máte z té doby nějakou veselou příhodu?
Těch je spousta. Jan byl skvělý vypravěč, své příběhy měl dokonale vypointované. Něco takového jsem zatím u nikoho dalšího nezažil. Když to trochu přeženu, občas došlo k tomu, že jsme se smíchy váleli pod stolem. Běžně se stávalo, že jsme za ním přijeli a byli domluvení na pokračování, ale on přiběhl se zpožděním a řekl, že musí letět na radnici. Chtělo to trochu trpělivosti, ale myslím si, že se to nakonec vyplatilo, protože jeho příběh je unikátní.
Našel byste nějakou část jeho života, která vás nejvíce upoutala?
Je strašně složité vybrat pouze jednu. On si zkrátka šel svou cestou. Proto byl tak mimořádným hokejistou. Nikdy neřešil své okolí, soustředil se jen na sebe. Hrál podle toho, co cítil, a tak se choval i v životě. Z toho vyplývaly různé patálie, kterými si musel projít. Ale pokaždé se s nimi vypořádal a šel dál.
Pošli mi puk, víc neřeš. Suchý byl výjimečný obránce, shodují se bývalí hráči |
Vědělo se o něm, že alkohol nebo cigaretu neodmítne. Klidně ani před zápasem …
S těmi panáky to nebylo tak horké. Možná si je dal občas, ale v té době určitě nebyl jediný. Takových hráčů by se našlo hned několik. Ale je pravda, že ze všech nápojů měl nejraději pivo. Bez něj nedal ránu. Vzpomínám si na jednu krásnou historku.
Povídejte.
Československý tým do mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1971 nevstoupil úplně vydařeně. Trenéři nebyli spokojeni a pozvali si na kobereček všechny opory. Jan přišel a řekl, ať se na něj nezlobí, ale protože nemá k dispozici pivo ani cigarety, tak není ve své kůži a nemůže odvádět výkony, které od něj očekávají. Reakce trenérů byla kouzelná.
Obstarali mu vše, co potřeboval.
Přesně tak. Druhý den dorazil z ambasády vůz, který přivezl karton cigaret a pivo. Pointa je v tom, že poté byl Jan vyhlášen nejlepším obráncem turnaje a Československo získalo stříbrné medaile. Tahle historka tak nějak ve zkratce ukazuje jeho přístup. Stejně jako vyprávění Jaroslava Holíka.
Co jste se dozvěděli od něj?
Vylíčil nám, jak vypadaly jejich cesty ze zápasů. Všichni přemýšleli, co si koupit k večeři. Pan Suchý si vzal rohlík a pivo, za autobusem si zakouřil a byl spokojený. Prostě to k němu patřilo, nikdy se tím netajil. Ale když naskočil do zápasu, byl vždycky připraven. Nikdy se nestalo, že by třeba pod vlivem nějaké oslavy z předchozího dne neodvedl na ledě maximum.
Alkohol ho ale dostal i do vážných problémů. V roce 1971 měl autonehodu, při níž zahynul jeho spolujezdec. Měl při vašem povídání problém se k této události vracet?
Nic neskrýval, mluvil o tom naprosto otevřeně. Šlo o velice smutnou událost. Tehdy sedl za volant po jednom, dvou pivech. V zatáčce mu auto ujelo na štěrku a dostalo smyk. Pro Jana to muselo být těžké, zesnulý pan Morávek byl jeho kamarád. Poté sice dostal nabídku, že v případě vstupu do komunistické strany by se celá situace vyřešila jen podmínkou, ale striktně ji odmítl.
Se Suchým toho hodně zažil, teď parťáka ztratil. Je mi smutno, říká Holík |
Zkrátka se rozhodl neutíkat a postavil se trestu čelem.
Ano. Podobně čelil i sportovním výzvám. Dva měsíce strávil ve vazbě v Brně, ale poté se vrátil k hokeji. Hned v druhém zápase po návratu dal Košicím tři góly během jedné minuty. Dokončil sezonu, byl i v přípravném kempu na mistrovství světa v Praze. Řešilo se, jestli dostane povolení, zapojily se do toho i špičky československého sportu a státu. Nakonec nastoupil k výkonu trestu v Oráčově, kde v zemědělském družstvu pomáhal vážit býky. Po odpoledních ho bachaři nechali za dobré chování sklouznout na rybníku.
Změnil ho pobyt ve vězení?
Podle mě ne, nikdy se tím netrápil. Prostě přijal životní osudy tak, jak přicházely. V té době byl nejlepším obráncem na světě. Asi by se našli lidé, co by žehrali na osud, ale on nezahořkl. Dokázal se s tím vypořádat.
Říkalo se, že kdyby hrál v NHL, dočkal by se větší slávy než Bobby Orr. Do zámoří ale nemohl kvůli tehdejšímu režimu. Litoval toho zpětně?
Nikdy. Těch příležitostí měl více. Nabízeli mu místo ve Švédsku, kde mu ke klasické smlouvě jako bonus přidali čerpací stanici ve Stockholmu. Lanařila ho i Kometa Brno, ale neodešel. Ani nad tím nespekuloval.
Sám říkal, že velkou roli hrála i rodina. Nechtěl ji opustit.
Přesně tak. Byl hodně rodinný typ. A také patriot, zakořeněný ve svém regionu. Těžko by se mu odcházelo. Neuměl si představit, že by se neshledával se svými nejbližšími. Ale rád bych dodal, že v NHL by se prosadil. O tom vůbec nepochybuji.
Myslíte si, že by se uchytil i v dnešním hokeji?
Hokej se strašně změnil, těžko se to srovnává. Ale podle mě by se neztratil, měl všechny potřebné dispozice. Fantasticky bruslil, měl geniální hokejové myšlení a uměl skvěle odhadnout dění na ledě. Všichni věděli, že hraje takové falešné křídlo a jezdí často před bránu, ale když se tam objevil, nikdo u něj stejně nebyl.
 |
Mluvíte o něm s velkým nadšením. Dá se říct, že je Souška vaší nejoblíbenější knihou?
Všechny knihy, na nichž jsem se podílel, byly o osobnostech, které svůj sport přesahovaly. Nebyly to jen příběhy o gólech a nahrávkách. Janův příběh je strhující a plný humoru. To je největší síla této knihy. Přiznám se, že si ji občas otevřu a u některých pasáží se i dnes zasměju. Nikoho nešetřil, ani sebe. Uměl si ze sebe udělat legraci a byl neuvěřitelně upřímný, čehož si vážím.
Byli jste po dokončení knihy v kontaktu?
Průběžně jsme se potkávali. Po několika letech jsme ještě připravili rozšířené vydání a setkali se při křtu na jihlavském stadionu. Vezl jsem mu i nějaké archivní obrázky z televize. Naposledy jsme se viděli na pohřbu Jaroslava Holíka, pak náš kontakt trochu přibrzdil i covid.
Jak na něj budete vzpomínat?
Strašně mě mrzí, že jsem ho nikdy neviděl hrát na vlastní oči. Do světa hokeje přinesl nové věci, třeba blokování střel vlastním tělem měl dokonale propracované. Měli bychom si ho pamatovat jako jednoho z nejlepších obránců na světě a hráče, který v historii československého a českého hokeje nemá konkurenci. A také jako člověka, co šel vždy vlastní cestou a díky tomu byl výjimečný.
