„Vybíráme velké a silné kluky, kteří ale v osmnácti letech mají potenciál lenivého auta,“ říká badatel z Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.
Vypověděl o tom výzkum, který absolvovaly téměř dvě tisícovky náctiletých hokejistů.
Konkrétnější data? Třináctiletí Češi mají v testech lepší výsledky než hokejové velmoci. Poté ztrácejí. Manko ještě dokážou umazat před završením plnoletosti. Jenže poté špička už nenávratně pláchne.
Čím si to vysvětlujete?
Do 14. nebo 15. roku ve vybraných parametrech držíme krok. Ve Skandinávii se v nadsázce dočtete, že do té doby je trénink hra. Pak se ale vyselektují jedinci, kteří podle trenérů mají potenciál. Tam se poprvé rozevřou nůžky mezi našimi a světovými velmocemi. V následujícím dvouletém úseku dochází k dohánění, ale z našeho pohledu se nezlepšujeme díky přirozenému tréninku, ale začneme stavět na biologicky vyspělých hráčích.
Proč?
Je to taková záchranná brzda. Tým šestnáctiletých vycpete těmi, kteří mají vyšší biologický věk a na světové úrovni často náš „starší“ tým vůči biologicky přiměřenému výběru stačí. Zatímco svět zvládne okolo 18 let udělat další selekci a vybere v daném věku top hráče, kteří se mohou znovu „dopéct“, naši hráči nemají kam vyspívat.
O výzkumuMartin Musálek spolupracuje od roku 2017 s hokejovým svazem. Téměř dvě tisícovky náctiletých českých hokejistů od té doby změřil v off ice testu hodnotící vertikální výskok, zohledňoval také míru biologické vyspělosti. „Dobré výsledky neznamenají, že hráč bude dobrý hokejista, je to pouze předpoklad,“ poznamenává vědec z Univerzity Karlovy. „Ale pokud hokejisté při testu na draftech nedosahují určité úrovně, neuspějí,“ dodal odborník z oddělení antropomotoriky a metodologie. Výzkum a poznatky prezentoval v polovině ledna na Hokejovém fóru, kde tuzemští funkcionáři řešili stav a budoucnost českého hokeje. O výsledky se Musálek - jinak sám velký hokejový příznivec - podělil i na středeční tiskové konferenci s novináři. |
Upřednostňování vyspělých kluků, aby se dostavil výsledek, je českou specialitou?
To zase ne. Tenhle tlak je světový, ale někde si uvědomují, že biologická akcelerace je nevýhodou, protože na vše máte při hráčově vývoji daleko méně času. Nechci říct, že to vím a je to dogma, ale světový výzkum ukazuje trend, že biologicky akcelerovaní při velké základně představují hnací motory pro biologicky pomalejší.
Jak to myslíte?
Trošku se počítá, že tihle kluci po 18. roce přestanou stačit, ale předtím udělají takové pacemakery. Ostatní je budou dohánět a následně je i předeženou a přeberou od nich štafety lídrů. Ukazuje se, že biologicky opoždění se dostávají do reprezentačních výběrů. Podívejte se na Nagano, hráči jako David Moravec, Pavel Patera, ale je jich daleko víc, byli biologicky pomalí, dopékali se později. Třeba i Jirka Dopita až do dospělosti dělal dva sporty na vrcholové úrovni.
Děje se protežování brzy vyspělých sportovců hlavně v hokeji?
Mám vypozorováno, že se na to tlačí ve sportech, kde jsou peníze. A je jedno, jestli jsou kolektivní, nebo individuální. Pokud nejste třeba Filip Jícha, je u sportů jako házená složitější hledat nějaké uplatnění. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že u fotbalu a hokeje se na biologickou stránku naopak hodně tlačí.
Šéf hokejového svazu: Bez Lenera bychom byli v ještě větších potížích |
Jak tedy udržet u sportu dítě, které může být profík, ale kolem 15 let nevyniká a je prcek?
Nyní se hledají cesty a rozebírá se situace, zda se zbytečně nezahazuje talent biologicky pomalých. Naše základna je daleko užší, což platí pro hokej i fotbal. Když se budeme bavit plošně s hokejovými trenéry po republice, řeknou vám, že dorost je první selektivní kategorie. Dostat se do ní z nějakého znevýhodněného statusu je velice obtížné. Obecně si myslím, že rozvolnit a nechat dopéct hokejistu třeba dva roky v jedné kategorii by aspoň určité části hráčů dávalo větší šanci na prosazení.
Tohle byla jedna z vašich rad, kterou jste také svazu doporučil. Jak to chodí v zámoří nebo na severu Evropy?
Do určité doby je hra postavena na dovednostech a přirozeném vývoji, při kterých se respektují vývojové zákonitosti. Konkrétně ve Skandinávii není žádné výsledkaření. Jde o to, udržet v jedinci lásku ke sportu. Podle mě je to tady více postavené na tom, aby se ukázal výsledek. Když jako Česká republika vyjíždíme ven v soutěžích do 12, 13, 14 let, často se tleská, že porazíme Švédy, Finy a Američany. Pak se to najednou otočí.
Porovnání testovaných českých hokejistů s dalšími zeměmi.
Tím se vracíme na začátek.
Ano, začíná tam rozdělování na výkonnostní a vrcholový sport, ale zároveň těm tzv. odříznutým nikdo neřekne: „Vy jste k ničemu.“ Mají vypěstovanou lásku ke sportu a dělají ho na nižší úrovni a s vybranými pracují na profesionálnější úrovni dál. Ve Spojených státech nepracují takto individuálně, často je to na rodičích. V určitých parametrech se ale udělá čára, kterou určil výzkum. Je nutné dosáhnout takové a takové úrovně. Kdo tam je, ten se může poprat o vrcholový sport. V téhle souvislosti mě napadá ještě jedna věc, která je světovým problémem.
„Nyní se rozebírá, zda se zbytečně nezahazuje talent biologicky pomalých dětí. Naše základna je pak daleko užší.“ |
Povídejte.
Jsem přesvědčený, že trenéři pracují s daleko hůř motoricky vybavenými dětmi, než tomu bylo před 30 lety. Vycházím sice z našich dílčích výzkumů na FTVS, které ale ukazují, že od roku 1996 do současnosti došlo k tristnímu propadu v několika aspektech tělesné zdatnosti. Často se setkávám s rozbory trenérů, že dnes mají ze zmenšené základny a motoricky hůř vybavených dětí dělat stejně dobré hokejisty. Přitom startovní čára je dnes daleko horší.
Může to způsobit i jiné problémy?
Nikdo neřeší, zda by dítě v deseti letech po pětiletém tréninkovém drilu, který rodič platí, mělo být považované za talent oproti stejně starému klukovi, který hraje třeba hokej dva tři roky. Neví se, s jakými vlohami a dispozicemi přijde k hokeji. Ale tohle třeba nikdo nezjišťuje, i proto bych doporučil tři kroky.
Jaké?
Vědět, s jakou dispozicí jde malý hokejista do sportu a neoznačovat někoho mylně za talent. Zadruhé zjistit celkový objem pohybových aktivit. Trenéři jen odhadují, že kluci mají 9 až 11 hodin pohybu pod kontrolou, ale ve volném čase je to nula. A zatřetí, jak moc jsou zatěžovaní ve sportovním tréninku a jak moc šlapou na výkonnostní pedál. Až potom můžeme říkat, kde máme rezervy.
