Pro Židlického potyčku s protihráčem měl pochopení i kouč Lener, viditelně spokojený s výhrou 5:2 na úvod Karjala Cupu. „Byl to výraz intenzity zápasu. Pokud takováto situace vyplyne z férového souboje a ne po zákeřném faulu, je to v pořádku. Hráči k souboji dostali hodně prostoru. Nikoho jsme ale před zápasem neinstruovali, aby do takovýchto potyček šel.“
Židlický neměl obavy, že to od trenérů slízne, přestože po jeho vyloučení muselo zápas dohrávat pouze šest obránců. „Na to nebyl čas myslet, ale trenéři to vzali.“ Při odchodu do kabin jej spoluhráči uznale poplácali. „Výhru v bitce spoluhráči vždycky ocení. Je to, jako kdyby vyhrál celý tým.“
Když už shodil rukavice, nechtěl v souboji skončit, dokud svého soka neskolí. „To už je moje povaha. Když už, tak pořádně.“ S Jannim Tolsou, hráčem Västry Frölundy, žádné nevyřízené účty neměl. „Vůbec jsem ho neznal a ani jsem nevnímal, o koho šlo. Vyplynulo to ze hry.“ Do bitky se připletl čárový rozhodčí a oba hráči ho povalili na led. „Viděl jsem ho, ale v takovémto momentu to už člověk nevnímá,“ krčí rameny Židlický.
Už roky hraje ve Finsku, takže ho mrzelo, že nemohl dohrát zápas, v němž se mohl představit českému publiku – a navíc vroucímu kotli v pardubické aréně, který se nechal strhnout parádním zápasem. „To je škoda. V Čechách hraju rád, navíc diváci byli skvělí. Ale pak už bylo pozdě nad tím přemýšlet.“
Výstup Židlického v Pardubicích by mohl působit dojmem, že se v pěstních soubojích ve finské lize vyžívá, ale tvrdí, že opak je pravdou. „Letos to bylo poprvé. Za sezonu mám tak jednu dvě bitky. Fakt se neperu,“ usmívá se Židlický, který vyšel ze souboje bez jediného šrámu. „Koukal jsem do zrcadla a je to dobré. Asi jsem ho k ničemu nepustil.“
Ač tvrdí, že se nepere, přiznal, že přes léto box trénuje. „Vždycky se švagrem na zahradě. Buď mlátíme v rukavicích do pytle, nebo boxujeme proti sobě.“
