Zdá se, že trpělivosti má tento hokejový brankář pořádnou zásobu. Už pět let čeká odchovanec havlíčkobrodského hokeje Vítek Vaněček v týmu Hershey Bears na šanci zachytat si v NHL.
„Samozřejmě, že mě mrzí, že ještě nemám na kontě žádný zápas, ale nevzdávám to. Pořád věřím, že šanci dostanu,“ ujišťuje čtyřiadvacetiletý gólman, kterého si v roce 2014 vybral ve 2. kole draftu Washington Capitals.
Považujete se za trpělivého člověka?
Určitě ano. Kdybych trpělivost neměl, tak už bych tady dávno nebyl.
V čem vidíte hlavní příčinu toho, že se vám zatím nepodařilo proklouznout do NHL?
Myslím, že jsem neměl špatné sezony, snažím se, co můžu, ale v Capitals třeba nebyli tři roky zranění gólmani. Prostě budu bojovat dál.
Bude se vám nyní čekat na premiérový start lépe s jednocestnou smlouvou?
Popravdě řečeno nad tím takhle nepřemýšlím. Ano, díky ní je možnost, že si zachytám v NHL, asi větší, ale taky můžu být dál v AHL. Já jsem šel do Ameriky za svým snem a toho se držím.
Pochytil jste za těch pět let nějaké americké zvyky? Mám na mysli, jestli třeba rozbalujete dárky na Vánoce až 25. prosince ráno?
(usmívá se) Třeba loni jsme byli na Vánoce pár dnů v New Yorku. Přijeli rodiče a měl jsem tady i přítelkyni. Ale 24. prosince jsme si normálně udělali štědrovečerního kapra.
Vítek Vaněček Je český hokejový brankář. Narodil se 9. ledna 1996 v Havlíčkově Brodě, kde také poprvé obul brusle. Za místní BK nastupoval v mládežnických týmech, ale poměrně záhy se přesunul do Liberce. Ze severu Čech poté zamířil do zámoří, kde už pět let obléká v AHL barvy Hershey Bears. Klub je první farmou Washingtonu Capitals. Zkušenosti má Vaněček také s mládežnickou reprezentací České republiky. S týmem do 18 let získal v roce 2014 stříbro na světovém šampionátu. |
Ten se dá v Hershey normálně sehnat?
Já ho sehnal, takže jsme měli české Vánoce s americkým kaprem. (směje se) Ale jinak si myslím, že jsem žádné americké moresy nepochytil. Jen přítelkyně, která tady se mnou byla celou sezonu, pekla krocana na Den díkůvzdání. Celkově jsem ale pořád Čech se vším všudy.
Pokud vím, tak Hershey je známé především svojí čokoládou. Jak jste na tom s touhle pochutinou vy?
Občas si ji dám, a když za mnou někdo přijede, tak se jdeme podívat, jak se vyrábí. Dokonce jsem si i nějakou vlastní už taky zkusil vyrobit.
A co ještě jiného se dá v Hershey dělat kromě hraní hokeje a vyrábění čokolády?
Vůbec nic!
To nezní moc povzbudivě...
Je to město, které má deset tisíc obyvatel a vesměs jsou to farmáři, kteří chovají prasata a krávy.
Předpokládám, že vy nic takového doma nemáte, takže čím se bavíte po hokeji?
Ono vlastně ani není moc času dělat něco jiného. Ráno jdeme na trénink, pak na oběd, a když jsem hodně unavený, tak si jdu někdy po obědě lehnout. Když se pak vzbudím, jdeme s přítelkyní třeba na procházku nebo nakoupit a je konec dne. A o víkendu se pořád hraje.
Kolik chodí na vaše domácí zápasy diváků?
To je asi jediná výhoda, že máme na každém utkání skoro deset tisíc fanoušků.
Tak to chodí do hlediště kompletně celé Hershey, ne?
To ne, hodně lidí jezdí z okolí. Hlavně z Harrisburgu, což je hlavní město Pensylvánie.
Když někdo bydlí v desetitisícovém městečku, tak se dá říct, že je na očích. Vědí lidé, kdo jste, když jdete třeba do restaurace?
To jo, to vědí moc dobře. I v obchodech nás lidé poznávají.
A chtějí si povídat o hokeji?
Pořád. Není šance uniknout.
Měl jste někdy během těch pěti let krizi, kdy vás napadlo, že pojede raději domů?
Jasně, že se takové situace taky objevily, ale to člověk musí překonat a jít dál.
Každopádně to, že s vámi minulou sezonu byla v zámoří i vaše přítelkyně, asi hodně pomohlo. Souhlasíte?
Rozhodně ano. Třeba když jsem se vrátil z tréninku, přítelkyně už měla uvařeno, zatímco dřív jsem musel tyhle věci řešit nějakým koupeným jídlem. Případně si uvařit sám. Ale hlavně si máte s kým popovídat. Je super, že ji tady mám.
Vraťme se na konec loňské sezony, která skončila předčasně kvůli pandemii koronaviru. Jaký byl váš návrat do České republiky?
Trochu složitější. Chtěli jsme letět z Harrisburgu, jenže hned první let nám zrušili. Nakonec jsme museli jet autem do New Yorku, odtud jsme letěli do Londýna a z Londýna do Prahy. Tam nám potom na letišti řekli, že to byl předposlední let. Vyšlo nám to tak tak.
Jak jste pak doma trávil čas, kdy se prakticky nedalo nic dělat?
Hlavně jsme museli nejdřív na čtrnáct dnů do karantény. A pak, když se to všechno trochu rozvolnilo, jezdil jsem trénovat do Prahy na led do Říčan společně s Michalem Kempným, Kubou Vránou a Davidem Pastrňákem.
Takže nyní po opětovném návratu do Hershey jste v dobré kondici?
No to ne. Po příletu jsem musel zase do karantény. I když tentokrát jen na sedm dnů. Každopádně tu zátěž zatím moje plíce moc neberou, ale snad se do toho zase brzy dostanou. (usmívá se)
Tady člověk ze všech stran slyší, kolik tisíc nakažených v Americe každým dnem přibývá, neměl jste strach se do zámoří vrátit?
To víte, že měl, ale čím víc nad tím člověk bude přemýšlet, tím to bude horší. Proto jsem se snažil tyhle myšlenky z hlavy vytěsnit. A když jsem pak přiletěl, tak jsem zjistil, že tady všichni žijí naprosto normálně. Jako by se nic nedělo. Jasně, musíme nosit roušky, ale jinak je to v pohodě.
Napadlo vás na úplném začátku, že by mohl koronavirus až tak moc ovlivnit celý svět?
Já si hlavně myslím, že jen tak sám od sebe nezmizí. Prostě tady s námi bude jako chřipka nebo angína. Musíme se s ním naučit žít.
Zatím se to ale moc nedaří. I proto je nejistá také budoucnost nadcházející sezony. Už víte, kdy se zase dostanete domů?
To je dobrá otázka, jenže já sám nevím. Pokud všechno půjde, jak má, mohl bych snad dorazit někdy v říjnu, ale fakt to neumím říct.
Tak mi aspoň řekněte, jak je to s vaším jménem? Někde vás uvádějí jako Vítka a jinde zase jako Víta...
Se mnou je to tak, že mám v rodném listě zapsáno normálně Vítek, ale jelikož není v kalendáři, tak svátek slavím na Víta.
