David Pastrňák, dva roky po sobě nejlepší český hokejista, nejdřív zpovzdálí nedůvěřivě sledoval kamaráda, který bruslil po plastové desce, na očích měl speciální brýle a naprázdno střílel jednu ránu za druhou. Když po pár minutách odložil hokejku, lilo z něj jako z konve, což Pastrňák glosoval, že ho ten „PlayStation nějak zmohl“.
Pak to zkusil sám. „A po chvíli jsem byl třikrát víc zpocený než on. To totiž není videohra, ale opravdový trénink,“ vyprávěl. Tohle letní setkání s hokejovou virtuální realitou jménem Sense Arena na něj nakonec tak zapůsobilo, že se rozhodl do českého vynálezu investovat a propagovat ho v Americe. A taky si ho nechat v Bostonu nainstalovat.
„Mám vizi, že do dvou let bude mít každý klub v NHL kouče pro virtuální realitu. Tam jsou jen dobří hráči, ale aby se z nich staly hvězdy, to je o detailech – v nastavení hlavy, v rychlosti reakce. Věřím, že toto bude prostředek, který ten rozdíl udělá,“ tvrdí Bohdan Tetiva.
Víkendová galashow Pastrňákahattrick proti Detroitu |
Právě on je šéfem týmu, který během necelých dvou let stvořil systém, jenž může vypomoci s tréninkem elitních hráčů i rozvojem dovedností u dětí. Hmatatelným výsledkem je hokejka, která zabrní, jakmile přiletí virtuální puk, a především brýle, které vás přenesou na led mezi naprogramované hráče. Ti vám nahrávají na střelu, můžete si s nimi střihnout populární „bago“ i řešit přečíslení na 2 na 1.
Jak už to u úspěšných vynálezů bývá, Tetivu hnaly osobní důvody. Měl zkušenosti ze studia virtuální reality, do toho syn hrál hokej. „Viděl jsem, že je kluků na ledě hodně, a naopak tréninků málo. Je spočítané, že během hodinového tréninku má dítě puk na holi jeden a půl minuty. Pokud se chce něco naučit, musí tomu dát víc. Kupovat led navíc je drahé, k tomu dítě odrovnáte, protože být pořád oblečený ve výstroji je fyzicky náročné. A tady je virtuální realita obrovskou příležitostí.“
Proto byl zprvu vývoj zaměřen především na děti, než Sense Arenu otestoval Jan Ludvig, chlapík s více než třístovkou startů v NHL. Jakmile někdejší dlouholetý skaut New Jersey Devils a teď jeden z koučů libereckého klubu odložil brýle, zakřičel: „Tohle je i pro NHL.“ Stačilo pár úprav a systém si pořídili v extraligovém Liberci, od minulého týdne ho má i jihlavská Dukla, ozývají se první zájemci z Ameriky.
Proč? „V New Jersey stojí hodina ledu 600 dolarů. I v Kanadě, kde je hokej náboženství, je drahý jako prase. Ani v Česku není nejlevnější, takže všechno, co se dá z té arény vyndat a vzít domů, je bonus. Když na ledě vystřelíte 50 puků, musíte je pak pět osm minut sbírat, tady žádný čas neztrácíte,“ říká Ludvig.
Simulátor rovněž považuje za výbornou věc pro hráče, kteří se zotavují po zranění, zvlášť třeba po otřesu mozku, když je pro ně jakákoliv srážka na ledě hrozbou. Dá se kontrolovat tep jednotlivců, porovnávat jejich výkony s ostatními. Děti se ve virtuální realitě zase mohou zdokonalovat v míchání s pukem, v získávání citu v hokejce, což jsou cvičení o drilu a opakování. Zvlášť v době, kdy žehráme nad tím, že děti až příliš času tráví u počítačů, může být tohle způsob, jak spojit „zábavné s užitečným“.
Už zanedlouho navíc přijde situace, že se doma na dálku spojí s jiným uživatelem, třeba reálným spoluhráčem, a budou společně plnit cvičení. Dají si mač proti jiným. „Nebo mu trenér řekne, že střílí na nic, a ať si dá dvakrát týdně tisíc střel. Na svém telefonu si pak kouč zkontroluje, jestli to splnil. Může ho dirigovat, aby pokrčil kolena, natočil hokejku,“ vypráví o možnostech Ludvig.
Ne, skutečný trénink na ledě a ve skutečné realitě nezmizí. Zůstane vždy tím nejdůležitějším. Virtuální prostředí však může zajistit detaily, po kterých teď kluby a trenéři tolik baží. Je logické, že většina lidí zatím na simulátory kouká nedůvěřivě, skrz prsty, ale když je vyzkouší – jako to bylo u Pastrňáka – často rychle změní názor. Přístroj při předvádění uchvátil i Dona Sweeneyho, manažera Boston Bruins.
Právě na zámořský trh Sense Arena, která byla letos vyhlášena nejlepším českým startupem a vývoj zatím přišel na 12 milionů korun, cílí. Hardware v podobě zhruba metrové krabice a brýlí stojí 122 tisíc korun, hokejka s čipem šest tisíc a multilicence pro kluby, která nabízí několik desítek cvičení, 32 tisíc korun měsíčně.
Pro jednotlivce by se cena hardwaru měla dostat na polovinu a měsíční poplatek na tři tisíce korun, což pro zámořský či skandinávský trh v porovnání s cenou ledu není zničující částka. „Funguje to tak, že mám garáž, ideálně dvojgaráž, vyjedu s auty ven a můžu trénovat,“ popisuje Tetiva.
A tak zatímco Jágr a spol. stříleli na zahradě na svařené branky, teď – v roce 2018 – přichází sofistikovanější způsob, jak hokejově růst. Třeba i domácí virtuální příprava pomůže Pastrňákovi rvát se o titul krále bodování NHL nebo Liberci či Jihlavě vychovat novou hvězdu.
