V pondělí se v Torontu uzavře velkolepá série ceremoniálů, které zpečetí jeho přijetí mezi legendy.
V pátek nejprve převzal památeční prsten. V krásné místnosti zvané Great Hall, která připomíná kapli, si prohlédl nově vyrobenou plaketu člena vybrané společnosti.
Před utkáním NHL mezi Torontem a Bostonem jej s ostatními čtyřmi nováčky - Sergejem Zubovem, Hayley Wickenheiserovou, Jimem Rutherfordem a Guyem Garbonneauem - představili obecenstvu ve vyprodané Scotiabank Areně.
Potřásl si pravicí s oběma kapitány, domácím Johnem Tavaresem a bostonským Zdenem Chárou. V sobotu pětice vyvolených besedovala s fanoušky nebo podepisovala suvenýry pro dobročinnou dražbu.
V neděli obdržela saka se znakem HHOF před exhibicí bývalých hvězd, v níž se střetly týmy skvělých Švédů Matse Sundina a Nicka Lidströma. Na led vyjeli rovněž Tomáš Kaberle, Eric Lindros, Igor Larionov či Jeremy Roenick.
V pondělí celý proces završí galavečer, na který mohli zájemci z řad veřejnosti proniknout pouze zakoupením vstupenky za 550 kanadských dolarů (skoro deset tisíc korun).
Stále statný pětasedmdesátník s brýlemi a čerstvým sestřihem nebývá nostalgický. Jak již bylo zmíněno, nenachází zálibu v pitvání minulosti.
Nedomanský už má památeční prsten pro členy Síně slávy |
Po emigraci se neutápěl ve stesku po vlasti. Všechny síly vrhl do snahy prosadit se v prostředí, jež bylo naprosto odlišné od podmínek, ve kterých vyrostl.
Později jej brutálně zasáhl podvod agenta Alana Eaglesona, jenž zmařil uzavření dvacetileté smlouvy s Detroit Red Wings. U soudu s ním prohrál a navzdory radám právníků se proti verdiktu odmítl odvolat. Ač ztratil jmění, zanedlouho opět pohlédl do budoucnosti. Do branže se vrátil jako skaut a vytrvale pracoval pro Los Angeles, Nashville a Las Vegas.
Ani nyní mu oprašování starých historek nečiní zvláštní potěšení. Není příliš zvyklý na okázalé poklony. Před cestou z kalifornského Palm Desert do studeného Toronta se obával náročného programu a přechodů z vyhřátých budov do venkovního chladu. Nástup do síně slávy ovšem znamená naprosto výjimečnou událost a příležitost.
Takže i obvykle uzavřený „Nedo“ trochu roztává. Potěšilo jej, že lidé v ulicích, někdejší příznivci dávno zaniklého klubu Toros, za nějž válel, ho stále poznávají a zdraví.
Jedinečný příběh ožívá v řadě obsáhlých článků v novinách a na internetu. Vřele v nich o něm vyprávějí přátelé Dennis Hull, Frank Mahovlich, David Conte. Ubývá „neználků“, kteří se divili, proč věhlasná Síň přijímá evropského přivandrovalce, zatímco stále opomíjí třeba Steva Larmera.
Báječná tečka za strhujícím příběhem. Pomohli mi přátelé, říká Nedomanský |
Nedomanského příklad ukazuje, jak se konzervativní HHOF otevírá světu. On se sice nikdy nedral do záře reflektorů, hájil si své soukromí. Ostrý záblesk slávy a náhlou pozornost ale snáší s pochopením.
Říká se, že mohl být Jaromírem Jágrem své éry. Celebritou. Číslo 14, jež nosil na dresu, bylo na přelomu 60. a 70. let v Československu populární jako později osmašedesátka. Leč tehdejší režim hvězdám nepřál, potlačoval je.
Je pozoruhodné a symbolické, že se Nedomanský dočkal v Kanadě poklony přesně třicet let poté, co v jeho rodné zemi vypukla sametová revoluce.
„Až tak jsem ji neprožíval. Ty pocity odešly se mnou v roce 1974 do Ameriky,“ řekl pro NHL.com. „Snažil jsem se nemyslet na dění doma. Jinak by všechno bylo ještě těžší. Každopádně jsem šťastný, že jsou lidi svobodní.“
