Finálová série s Washingtonem pro něj začala snově. Úvodní partii rozhodl gólem, vítězství Vegas pojistil trefou do prázdné branky. Další výhru už ale tým z „Města hříchu“ ve finále nepřidal a Washingtonu nakonec podlehl 1:4 na zápasy.
„Po poslední prohře se prolilo hodně slz. S odstupem si ale uvědomujeme, co jsme dokázali,“ ohlíží se Nosek.
Takže zklamání z prohraného finále už vyprchalo?
To ještě říct nemůžu. Už to není tak čerstvé, lepší se to. Ale ten hořký pocit možná zůstane ještě pár let. Když to tedy nevyhrajeme hned za rok (směje se). Bude to bolet ještě dlouho, ale to ke sportu patří.
Přece jen, komu se poštěstí si hned během první sezony v NHL zahrát ve finále…
Samozřejmě, s postupem času se uplynulá sezona bude hodnotit pozitivně. Vždyť jsme nejúspěšnější nováčci historie NHL, předčili jsme spoustu očekávání, bořili rekordy. Sešla se super parta. Teď je ale důležité, aby nezůstalo jen u jedné sezony. Potvrdit velký úspěch je vždycky nejtěžší.
Která z finálových vzpomínek se vryla do paměti nejvíc?
Když člověk dá vítězný gól a pak navrch přidá pojistku do prázdné brány, to je asi nejvíc, co si může hráč přát. Že tam mohli být rodiče a vidět to. Zrovna přiletěli na ten zápas. Jinak samotná finálová atmosféra byla úžasná, hotový blázinec. To si budu pamatovat do smrti.
Jaké byly první minuty a hodiny poté, co vám závěrečná siréna ukončila sezonu těsně pod vrcholem?
Hned po zápase to bylo nejhorší. Postupem času jsme na to ale začali koukat jinak. Vždyť někomu se v životě nepoštěstí zahrát si ani to finále. Snažíme se to brát pozitivně, jsou to pro nás všechny drahocenné zkušenosti.
Ale zprávám o divokých oslavách soupeře se zřejmě také těžko vyhýbá...
Všude to na vás vyskakuje, v novinách, v televizi, na sociálních sítích... Vidíte je, jak slaví, a nejradši byste něco rozmlátili, co si budeme povídat. Ale nedá se nic dělat, vyhrát může jenom jeden. Navíc si to zasloužili, byli jednoznačně lepší, což možná taky mírnilo moje zklamání.
Co vám dal uplynulý rok v Las Vegas?
Dokázal jsem si, že můžu hrát v NHL. Udržel jsem se celou sezonu nahoře, v mojí kariéře poprvé. Kdyby mi někdo před sezonou řekl, že budeme ve finále a že odehraju skoro všechny zápasy, bral bych to všemi deseti. Chci se od toho odrazit, pracovat na sobě dál a dokázat, že tam nejsem náhodou. A třeba se časem prokousat ze čtvrté lajny výš.
Vítězný gól Tomáše Noska v prvním finále Stanley Cupu:
Právě to byl před sezonou váš osobní cíl, hrát pravidelně v NHL. V tomto směru tedy panuje spokojenost?
Člověk chce samozřejmě víc a víc, a kdyby to tak nebylo, zpohodlněl by. Přestal by na sobě pracovat a zlepšovat se. Vím, že chci víc, a to mě motivuje k tomu se zlepšovat. Pořád tvrdě pracovat a být další rok zase lepší. Můžu být spokojený, ale nesmí mě to uchlácholit.
Zdá se, že na sebe umíte být přísný...
Snažím se být pořád nohama na zemi, nelítat v oblacích. Za tím vším je velká dřina. Když si tři roky procházíte farmou a konečně strávíte rok mezi elitou, vážíte si toho o to víc. Že můžete nastupovat proti nejlepším, létáte letadlem a nemusíte se trmácet autobusem (směje se). Užívám si to. Navíc jsme si Las Vegas se ženou zamilovali.
Jaký je vlastně život v tak zvučném městě?
Jednoznačně super. A to neříkám z pohledu kasín nebo zábavy. Žijeme nějakých 20 minut od Stripu, slavného bulváru, v krásné nové čtvrti. Všude je to pěkné, čisté a klidné. Kousek odtud je navíc tréninkový stadion. Když chceme na dobrou večeři nebo za zábavou, vyjedeme si na Strip. Tam najdete všechno, co k vyžití potřebujete.
Na kasina se ale nedá nezeptat - navštívil jste nějaké?
Zkusil jsem si akorát black jack a ruletu, ale ani z toho jsem nebyl bůhvíjak nadšený, nejsem asi kasinový typ. Byli jsme si zahrát, jen když jsme měli nějakou návštěvu a provedli jsme ji tam. Zajímavější jsou pro nás spíš koncerty, skoro každý týden tam vystupuje světoznámý umělec.
Který vás zaujal nejvíc?
Asi rapper Pitbull, to byla suprová show. Každé kasino má takovou svou malou „arénu“, třeba pro 4 tisíce lidí, kde se podobná vystoupení odehrávají. Manželka stihla navštívit víc koncertů. Co mě trochu mrzí, je, že jsem nestihl zápasy UFC, které byly v naší hale, jenže jsme v tu dobu hráli venku. Snad si to v další sezoně vynahradím, chtěl bych to fakt vidět na vlastní oči.
Pojďme zpět k hokeji. Největší hvězdou týmu se stal ještě před startem sezony zkušený Marc-André Fleury. I když je to brankář, byl vám v něčem vzorem?
Fleury je nejlepší hokejista, s jakým jsem měl zatím tu čest hrát. Pokud pominu Jardu Jágra, s nímž jsem se v nároďáku setkal asi na jeden zápas. Fleury je profesionál a skvělý člověk do kabiny. Na nic si nehraje, vymýšlí legrácky. Jakmile ale vleze na led, vidíte na něm, že chce všechno chytit. Není pochyb o tom, že právě on byl náš nejlepší hráč minulé sezony.
Přitom působí hodně skromně…
Nejen působí, je takový doopravdy. Nepotkal jsem zatím nikoho, kdo by byl tak skvělý hráč i člověk. Vtipkováním se možná snažil odlehčit atmosféru a stmelit úplně nové mužstvo. Myslím, že se mu to povedlo na výbornou.
Po loňském finále AHL s Grand Rapids jste zažil další dlouhou sezonu. Stíháte si vůbec odpočinout?
Stihl jsem akorát pětidenní lázně, abych si bezprostředně po sezoně odpočinul. Pak jsme připravovali svatbu, teda hlavně manželka (směje se). Pořádně si odpočinu na svatební cestě na Maledivy. Je pravda, že těch zápasů bylo opět dost. Loni na přelomu října a listopadu jsem cítil, že tělo není tak čerstvé, jak by mělo být. Moje lednové zranění mi paradoxně pomohlo tím, že jsem si musel odpočinout. Takže si na tom musím dát víc záležet.
V prvním kole letošního draftu byli vybráni hned dva pardubičtí odchovanci, Zadina a Kaut. To musí člověka z Pardubic potěšit, že?
Samozřejmě. Ale taky si myslím, že už se nic podobného nikdy nestane. Nikdy neříkej nikdy, ale dva Češi v prvním kole draftu NHL, natož Pardubáci, to je obrovská věc. Ukazuje to, že Pardubice v posledních letech produkují nadprůměrné hráče. Zároveň ty odchody týmu trochu uškodí a je těžké zalepovat mezery. Ale snad se to brzy zvedne a Dynamo bude zpět na pozicích, kam patří.
