Na ten den nejen Američané vzpomínají s hrůzou. Smutné výročí si připomínají lidé po celém světě. Tragická událost patří přesně mezi ty momenty, při nichž si i po letech vzpomenete, co jste tehdy ráno dělali, kde jste byli a jak jste se o pohromě dozvěděli.
Na světě jsou však i tací, kteří mají hrůzostrašný obrázek dodnes před očima. Protože jej zažili. Na místě, přímo v jedné z věží.
Přesně jako Robert Cimetta, bývalý útočník Bostonu nebo Toronta, který si tehdy sotva začal zvykat na pohokejový život.
Robert Cimetta se sklání na buly v dresu Toronta.
Nuceně, ve třiceti letech totiž musel ukončit kariéru kvůli vleklým problémům s kolenem. Po několika letech strávených v Německu, kde nastupoval za Berlín nebo Mannheim, se vrátil zpět do Severní Ameriky.
Za prací, ale také aby byl blíže rodině. Jenže ta o něj právě 11. září 2001 málem přišla.
Už pár dní předtím se zapojil do školícího programu, po jehož konci měl nastoupit do finanční investiční společnosti. I v osudné ráno tak dojel v New Yorku před Světové obchodní centrum a vydal se do jižní věže, v níž měl v 7.30 začít jeden ze seminářů.
Seděl za stolem, poslouchal, zapisoval si, snažil se pochytit co nejvíce cenných poznatků. Po 70 minutách přednášející vyhlásil přestávku a Cimetta se odebral na toaletu.
Avšak na seminář už se nevrátil.
Sotva vyšel ze záchodu, spustil se požární alarm.
„Myslel jsem si, že jde o běžné cvičení,“ vzpomínal.
USA si připomněly 11. září. Bojujeme, protože nikdy nezapomeneme, řekl Trump |
Mýlil se. Lidé se začali shlukovat na schodišti, museli dolů. Zatím bez větší míry paniky, až na pištící sirény totiž nic nenasvědčovalo tomu, že by davu mělo hrozit větší nebezpečí. Byla to totiž severní věž, do které vrazil Boeing 767 jako první.
Cimetta a spol. nemohli používat výtah, klesat museli po svých. Po čase bývalý hráč NHL přiznal, že se jemu ani mnohým dalším dolů nechtělo, seminář totiž probíhal až v 61. patře a stěžovali si že je čeká pořádně dlouhá štreka.
„Kolega se podíval z okna a viděl několik poletujících papírů a jak na zemi hoří pár míst. Tehdy jsme si mysleli, že se na ulici muselo stát něco zlého,“ napadlo je.
Rozkaz i přes nevoli poslechli, vydali se po schodech dolů. Nutno podotknout, že velmi pomalým tempem. Lidí totiž patro co patro přibývalo, Cimetta si dokonce měřil čas klesání, do 32. poschodí dorazili po 18 minutách.
Ustrnulý Bush, zasypaný Manhattan, hasiči hrdinové. Snímky z 11. září stále šokují |
„Na schodišti najednou začalo být horko. Všiml jsem si pootevřených dveří, tak jsem na chvíli zastavil a nadýchal se čerstvého vzduchu,“ vyprávěl.
„A v ten moment jsme slyšeli hlášení z rozhlasu. ‚Budova jedna byla napadena, ale budova dvě je v bezpečí. Můžete se vrátit do kanceláří‘,“ vybavil si.
Hlavně dodatek zní po letech až neuvěřitelně. Návrat nahoru by znamenal ještě větší tragédii. Nakonec k němu nedošlo. Po pár vteřinách totiž vrazilo letadlo i do jižní věže.
Jen 16 pater nad místem, kde se konal Cimettův seminář. Naštěstí pro něj byl v době nárazu už mnohem níže, stále však pod ním zelo dalších 32 poschodí.
„Nedokážu popsat tu sílu, kterou jsme pocítili. Budova se otřásala, pod nohama se nám hýbala podlaha. Některé lidi náraz srazil k zemi, cítili jsme, jak se věž kývá. A najednou mezi lidmi, kteří do té doby spořádaně scházeli schody dolů, propukla panika,“ hlásil.
Newyorčanům se naskytl apokalyptický pohled na dominanty Manhattanu, které se proměnily v ohnivé peklo. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že zaútočili teroristé z Al-Káidy.
Ale že do Světového obchodního centra narazilo letadlo, nikoho ani nenapadlo. Mnozí si mysleli, že šlo o bombu, podobně jako v roce 1993.
Skupinka atentátníků se tehdy pokusila zaparkovat dodávku s bombou v garáži pod severní věží tak, aby se zřítila na druhou budovu a obě rázem padly k zemi. V takovém případě by na místě zemřelo několik desítek tisíc lidí, nakonec však obě budovy zůstaly stát. Na místě zahynulo šest lidí, více než tisíc výbuch zranil.
Od té doby ve Světovém obchodním centru probíhaly pravidelně cvičné evakuace, které o osm let později sehrály klíčovou roli.
„Ale ti, co bombový útok zažili, tvrdili, že tohle bylo mnohem horší. Ženy křičely. Mně se klepala kolena, bušilo mi srdce. Připadalo mi, že jsme jako zvířata uvnitř hořící stodoly. Myslel jsem, že umřu,“ smiřoval se Cimetta.
Prašná dáma utekla z hroutících se Dvojčat. Oblak bílé smrti ji po letech dohnal |
Nebyl si jistý, jestli má dál scházet dolů. Už i v jižní věži totiž hořelo, navíc právě na místech na schodišti pod ním, které musel projít.
Uvědomoval si, že se pryč z budovy nemusí dostat. „Proto jsem chtěl zavolat manželce a říct, jak moc jí miluju, jak moc miluju naši dceru,“ pravil.
Ženě Susan, ani osmnáctiměsíční dceři Vienně se však nedovolal. Uvnitř hořící budovy neměl žádný signál. Bez telefonátu se tak vydal na cestu, o které netušil, jestli nebude sebevražedná.
Po patnácti minutách se ale dostal do hotelového lobby.
Archivní záběr z 11. září 2001, kdy teroristé zaútočili na Světové obchodní centrum v New Yorku.
V něm se zdravotníci starali o přeživší zavalené prachem a jinými troskami. Cimettu a další poslali ještě o patro níže, na úroveň haly, kde se dostali ven přes východ metra.
„Ulevilo se mi, když jsem se ocitl v podzemním bludišti a najednou se objevil na nástupišti metra. Ale stále jsem neměl ani tušení, že do budovy vrazilo letadlo,“ říkal.
„Došlo mi to až v momentě, když jsem vylezl z metra na chodník. První, co jsem totiž na ulici uviděl, byl motor letadla, kolem kterého stáli policisté. Tehdy nám to i řekli,“ pravil.
Kolem Cimetty panoval obrovský chaos. Hasiči nadále běhali do budovy a zpátky, na ulicích houkaly sanitky, do toho se na místě začali objevovat agenti FBI.
Kdo je záhadný padající muž? V USA je tabu, pro svět je ikonou 11. září |
To, co lidé sledovali v televizi, měl Cimetta před vlastníma očima. „Bylo to jako ve filmu. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem hořící věž. Ale oheň byl tak vysoko, že jsem ho neslyšel,“ povídal.
Zanedlouho se mu ovšem scenérie na obzoru změnily. V 9.59, jen deset minut poté, co se z hotelového lobby prodral přes metro na ulici, se začala jižní věž bortit a celá se zřítila.
Letadlo do ní vrazilo ve vyšší rychlosti, navíc o něco níže než do severní. Jižní věž tak musela snášet větší váhu vrchní části budovy, proto šla k zemi jako první.
„Sprintoval jsem. Padal na mě lehký popel, ale hlavní oblak byl tak padesát metrů za mnou,“ popisoval. Za necelou půlhodinu se dal na útěk znova, zřítila se totiž i druhá věž.
Archivní záběr z 11. září 2001, kdy teroristé zaútočili na Světové obchodní centrum v New Yorku.
Mimochodem, do té doby se stále nespojil se svou ženou, mobil mu pořád nefungoval. „Musel jsem si ho půjčit od někoho cizího. Pro ni to byl stejně traumatický zážitek, sledovala všechno v televizi a neměla jak zjistit, jestli jsem se dostal ven,“ pravil.
Přežil. Z hořícího neštěstí se dostal ven bez větších poranění. I proto mohl dál pokračovat v pracovní kariéře. Přestěhoval se do Kanady, konkrétně do rodného Toronta, kde dodnes vede vlastní velkou firmu zabývající se správou nemovitostí a developerskou činností.
Mnozí další takové štěstí ale neměli. Tragédie se nevyhnula ani tvářím z hokejového prostředí.
Garnet Bailey, tehdejší ředitel profesionálního skautingu Los Angeles, a Mark Bavis, amatérský skaut stejného klubu, se zrovna vraceli z Manchesteru, kde navštívili farmářský tým Kings.
Letěli z Bostonu, letem United Airlines 175. Boeingem, který se rozhodli sebevražední atentátníci unést a namířit ho do jižní věže Světového obchodního centra, kde Cimetta plánoval dokončit školící program.
Bailey, Bavis i dalších 65 cestujících a členů posádky zemřeli. Pozůstatky žádného ze dvou skautů se nikdy nenašly.
„Na oba stále myslím,“ říkal Cimetta před pěti lety, kdy v rámci dvacátého výročí tragédie vyprávěl svůj příběh deníku Toronto Sun.
„Je to jedna z událostí, které navždy změnily svět. Je to den tragédie i den hrdinů. A pro nás i příběh přežití,“ zakončil Cimetta.
Před 25 lety měl ohromné štěstí. Během útoků na Světové obchodní centrum, Pentagon, Kapitol nebo Bílý dům totiž zemřely tři tisíce lidí.
