Stal se vůbec prvním Evropanem, kterému se takové výsady dostalo. „Občas mi to někdo připomene. Nebudu vám lhát, je to pěkný pocit,“ usmívá se skromně třicetiletý sudí.
Co bylo v cestě za tímhle snem nejtěžší?
Když jsem přišel do Ameriky, musel jsem si zvyknout na úplně nový styl života. Neustále sbalené kufry, létání, hotely. Za dva roky jsem strávil přes 300 nocí na hotelovém pokoji! Přizpůsobit se takovému způsobu života bylo zpočátku složité.
Ale zvykl jste si. V tuto chvíli už máte na kontě 111 zápasů v NHL.
Pak už to začalo naskakovat samo. Pořád si ale pamatuju, jak jsem byl před prvním zápasem nervózní. Nechtěl jsem zklamat sebe, ani kolegy. S přibývajícími zápasy už přicházel větší klid.
Průkopník Suchánek. Český rozhodčí dostal práci v NHL na plný úvazek |
I na úmorné cestování jste si už zvykl?
Poté, co mě povýšili z farmářské AHL do NHL, mám možnost vybrat si příjemnější varianty letů. Na farmě si byla města blíž, takže se kolikrát jezdilo autem, lety jsme měli přidělené. Teď je to jen na nás. Platí hlavní zásada: dostat se na zápas včas. A je jedno jak.
Počkejte, takže si všechny letenky musíte zařizovat sám? Při tom kvantu cest to musí být celkem fuška.
Nejen letenky, ale i hotely. Ty většinou volí zkušenější kolegové, přesto jsou naše oblíbené adresy ve větších městech často vyprodané. Co se týče letů, volím raději ty, u nichž nemusím přestupovat. A když už, tak v žádném případě ne přes Chicago, kde je věčně zavřené letiště!
Už se vám stalo, že jste zmeškal zápas?
Naštěstí ne, ale jednomu z kolegů se přihodilo, že dorazil jen hodinu před zápasem, přitom tam měl být den předem. I já měl letos namále, v Pittsburghu mi zrušili let do Tampy, navíc v pátek, takže všechno bylo vyprodané. Horko těžko jsem pak hledal jiné spojení. Hrůza.
Bydlíte v Hershey na severovýchodě USA. Jak často jste doma?
Zhruba dva, tři dny z týdne. Někdy jsem doma jen na otočku. Když člověk přijede na den, tak ani nemá náladu nikam jít ven. Je rád, že si vypere věci a jede na další trip.
Jak dlouho jste připravený tohle tempo vydržet?
V hlavě mám to, že chci zůstat v NHL co možná nejdéle. Je samozřejmě velkou obětí, když většinu času trávíte pryč z domova. Pro rodinný život je tahle profese určitě těžší než jiná zaměstnání. Na druhou stranu je to práce, která mě baví. Zdaleka ne každý to dotáhne do NHL a já si toho proto vážím.
Stihnete si užít vyhřátých destinací na Floridě či v Kalifornii?
Užít si to jde jen tehdy, když je den volna. V den zápasu už mám svoji rutinu a rozhodně netrávím den na pláži. Ale je vždy příjemné, když se dostanu na jih z promrzlého severu. Uprostřed zimy můžu vyjít ven v kraťasech a triku. Pomůže vám to načerpat energii.
Býváte u nejkrásnějších hokejových akcí na světě. Stihnete je vůbec zaregistrovat a užít si je?
Snažím se soustředit na svoji práci, i když mi samozřejmě občas nějaká parádička neunikne. To se pak klidně podívám na záznam na kostce. Občas pak k hráči prohodím, že se mu akce povedla. A on zase někdy řekne nám, že se něco nepovedlo. (směje se)
Rozhodčí Libor Suchánek v utkání mezi New York Islanders a Carolina Hurricanes.
Rýpnul si už do vás někdo ve stylu: Co tady děláš, exote z Evropy?
Nikdo z kolegů určitě ne, od nich naopak cítím velkou podporu. Od hráčů jsem pár narážek v emocích zaznamenal, ale nic hrozného.
Součástí NHL jsou stále pěstní výměny, které jako čárový musíte řešit.
Je ale důležité zmínit, že bitek už není tolik. Teď už se semele jedna pořádná rvačka za několik zápasů. Většinou tam přijedeme a snažíme se hráče uklidnit, odtrhnout od sebe. Když už je ale bitka rozjetá, čeká se, než hráči spadnou na zem nebo sami řeknou, že už mají dost.
A třeba se navzájem i s rozbitými obličeji pochválí.
Prokážou si vzájemný respekt, řeknou si, že to byla dobrá práce. Do hry už to pak nezatahují.
„V NHL chci zůstat co nejdéle. Ale je velkou obětí, když většinu času trávíte pryč z domova.“ |
Neschytal jste sám nějakou zbloudilou ránu?
Během kariéry určitě, to je ale riziko povolání. I zuby mi jednou vytloukli, ale to bylo ještě v juniorech, navíc při buly. Je to už nějakých deset let, dostal jsem hokejkou. Ale na trestnou jsem toho hráče neposlal. (směje se)
Dalším specifikem práce rozhodčího v NHL je vyskakování na mantinel u střídaček.
Je to tím, že tam jsou mantinely nižší a širší, můžete si tam lépe sednout. A je to dobré i pro hru, protože se vyhnete puku, navíc hráči jsou na to zvyklí. Kromě výskoku se také snažím uhnout nohama ve směru letu puku, zkrátka vytvořit co nejvíce prostoru pro hru.
Na lavičku mezi hráče jste ještě nepřepadl?
Jednou jsem tam už málem byl. Občas se stane, že tam čárového natlačí hráči při soubojích, ale střídačka ho vždycky ráda pošle rychle nazpátek.
Ještě na něco jste si musel během hry v NHL zvykat?
Třeba na jiný pohyb po ledě, což běžný divák těžko zpozoruje. Souvisí to s velikostí ledu, ale i s tím, že každý zápas pískáte s jiným čárovým. Je nás celkem 35, každého potkám dvakrát třikrát do sezony. Zatímco v Česku jsem pískal osm let ve dvojici s Tomášem Brejchou, byli jsme na sebe zvyklí a věděli, co ten druhý udělá. V NHL jsou proto pravidla pro pohyb jednotnější pro všechny čárové. V Česku má každá dvojice tak trochu svoje.
Hráči v NHL chodí k zápasům v obleku, co vy?
I rozhodčí chodí do arén v oblecích, také pro cestování platí určitý dress code. Musíme být vždy upravení a oholení. Není to jako v evropských soutěžích, kde můžeme občas vidět zarostlé rozhodčí.
Je respekt k rozhodčím v zámoří větší než v Česku?
Jak v čem. I v NHL, stejně jako u nás, jsou mnohem uznávanější rozhodčí, kteří odpískali přes tisíc zápasů. Já si respekt musím teprve získat. Ale nějaké rozdíly mezi Amerikou a námi také vidím. Například v NHL k vám nikdy nepřijede pět hráčů a nezačne řvát, jak to viděli oni.
Dovolí si u nás hráči víc, ať už chováním, či slovníkem?
Když je hráč naštvaný, dá se ostrý slovník pochopit. Každý má v takových případech svoji pravdu, občas někdo neudrží nervy i právem.
Proč jsou u nás rozhodčí v takové nelibosti?
Možná je to tím, že týmy chtějí občas spíš házet vinu na rozhodčí místo na sebe. Těžko říct, třeba na to může mít vliv i nějaká společenská zvyklost. V Americe je určitě větší klid na ledě i v hledišti. V Česku zase diváci dokážou strhnout hráče, kolikrát je atmosféra na extraligovém zápase po sporném vyloučení bouřlivá. Když celý stadion se šesti tisíci lidmi píská, je těžké to nevnímat. Vybičuje to hráče a zároveň je to velký tlak na rozhodčího.
Jak se pozná dobrý rozhodčí? Jeho úkolem je přece nechybovat, nebýt viděn.
Dobrý rozhodčí se pozná tak, že když nemá být viděn, tak viděn není. Ale zároveň když je potřeba udělat důležité a těžké rozhodnutí, udělá ho. Sudí se nesmí bát.
