V juniorském týmu Red Deer Rebels se postupně rozehrál, letos už patřil mezi výrazné osobnosti Western Hockey League a v červnu uzavřel nováčkovskou smlouvu s klubem NHL Winnipeg Jets, který ho v roce 2015 draftoval. Od podzimu Špačka čeká nová výzva na jeho farmě (Manitoba Moose), odkud se plánuje probít do neslavnější ligy světa.
„Je důležité přijet na kemp v dobré formě a udělat dojem. Na to se momentálně soustředím,“ říká 20letý talent, který trénuje na ledě s hokejovým Dynamem.
Co vám dva roky v kanadské juniorce daly do života?
Především jsem se osamostatnil a naučil se řeč. Předtím jsem ji vůbec neuměl.
Teď už to je dobré?
Tomu hlavnímu v kabině rozumím, případné rozhovory zvládnu. To je to nejdůležitější. Když tam jste, každých čtrnáct dní je to o něco lepší.
Přebýval jste v Red Deeru v nějaké rodině, jak je v zámořských juniorkách obvyklé?
Byl jsem u jedné starší paní. Bydlel u ní i Martin Hanzal, ještě než nastoupil do NHL. Já byl její druhý Čech. Říkala mi, že když tam Martin přišel, taky moc anglicky neuměl. Co se týče toho osamostatnění - já byl docela samostatný i tady, nejsem moc mamánek. Takže když jsem tam poprvé odletěl, myslel jsem si, že to nebude až tak strašné. Ale hned ten první měsíc jsem zjistil, že to fakt není legrace. Jste daleko od rodiny...
Jak často jste byl s rodiči v kontaktu?
S tátou jsem si napsal většinou jenom po zápasech. S mámou jsem si volal jednou dvakrát do týdne. Někdy ani to ne. Když jsme byli na cestách, člověk neměl moc čas ani náladu telefonovat domů.
Michael ŠpačekHokejový útočník, narozen 9. dubna 1997 v Pardubicích. Měří 180 centimetrů a váží 88 kilogramů. Odchovanec Pardubic prošel všemi mládežnickými reprezentačními kategoriemi, v roce 2014 vybojoval stříbro na mistrovství světa do 18 let. Českou extraligu si zahrál už jako šestnáctiletý. V roce 2015 si jej ve 4. kole draftu NHL vybral klub Winnipeg Jets jako 108. v pořadí. I proto Špaček po jedné kompletní sezoně mezi dospělými odešel z Pardubic do kanadského Red Deeru, kde hrál v posledních dvou letech juniorskou WHL. Počátkem letošního června podepsal s Winnipegem nováčkovský kontrakt a od podzimu bude působit ve farmářské AHL v týmu Manitoba Moose, kde už na jaře odehrál čtyři zápasy. Odtud chce prorazit mezi světovou hokejovou elitu. |
Musel jste nějak upravovat stravovací návyky?
Samozřejmě tam není svíčková nebo knedlo-vepřo-zelo, na což jsme zvyklí tady, a přiznávám, že mi to občas chybělo. Během sezony ale jako hokejista stejně jíte to samé - těstoviny, rýži. Vařila mi ta paní, u které jsem žil. A výborně, v tomhle směru bylo všechno super.
Bylo něco, co vás v Kanadě totálně zaskočilo?
Pamatuju si, jak jsem přiletěl do Calgary, což bylo nádherné město. Vysoké baráky, byl jsem z toho v sedmém nebi, na to jsem odtud nebyl zvyklý. Pak jsme vyjeli ven a všude kolem pole, farmy - takže jsem si říkal: Tyjo, kde to jsem? Příroda i infrastruktura tam jsou úplně jiné. V Red Deeru to ovšem jinak funguje stejně jako v Pardubicích. Jediný rozdíl je v tom, že když chcete jet do jiného města, trvá to třeba dvě tři hodiny. Tady máme kolem malé vesničky, to tam vůbec není.
Jak jste trávil volný čas, pokud jste nějaký měl?
S klukama jsme hráli hodně na Xboxu nebo jsme si šli sednout do města.
Stihl jste si prohlédnout něco z nádherné kanadské divočiny?
Občas jsem se byl někde projít. Ale toho volna ve finále tolik není. Člověk je rád, když je doma. Koukal jsem na filmy, relaxoval.
Přirostl vám Red Deer, který je počtem obyvatel zhruba srovnatelný s rodnými Pardubicemi, k srdci?
Určitě, chybí mi. Po sezoně bych se tam chtěl podívat, možná už o letošních Vánocích, kde by měl být asi týden volna. Navštívit tu paní, u které jsem žil, a kamarády.
Je to napůl cesty mezi Edmontonem a Calgary. Dostal jste se tam na NHL?
Jo. Ta paní má pětadvacetiletou dceru, byla to vlastně taková moje nevlastní ségra. Od ní jsem dostal k narozeninám lístek na NHL. Jeli jsme spolu do Calgary, kde zrovna hrálo L. A. Hrozně jsem se těšil, nikdy předtím jsem to neviděl. Byl jsem zvědavý, jak to bude vypadat. Moje očekávání se naplnilo. Když jsem pozoroval fanoušky a všechno okolo, řekl jsem si, že bych si tu soutěž chtěl jednou taky zahrát a že si za tím půjdu.
Četl jsem, že jste na začátku svého působení v týmu Red Deer Rebels vypustil jedno bruslařské cvičení a trenér Brent Sutter je pak nechal mužstvu opakovat. Bylo hodně těžké si znovu získat jeho důvěru?
Na ten trénink si pamatuju dobře. Když jsme bruslili, nedobrzdil jsem úplně k čáře jako všichni ostatní a pak jsme makali extra. Kluci mi to pak dali v kabině sežrat, dostal jsem „čouda“ a pokutu. Trenér mě taky seřval. Ale důvěru jsem si nějak získávat nemusel, bral to jako dostatečný trest. Každý trénink jinak jedu na sto procent, byla to taková chvilková slabost. Pak už to bylo pohodě.
Letos v lednu jste v zápase proti Victorii přispěl k výhře 6:2 pěti asistencemi. Jaká byla reakce okolí na tenhle počin?
Pro mě to bylo příjemné, tolik bodů jsem nenasbíral snad ani v žákovské kategorii, možná ani v minihokeji, netuším. V dorostu taky ne. Je to fajn, když ještě vyhraje tým. Trošku mě mrzelo, že jsem nedal i gól, protože na konci zápasu jsme měli přesilovku 5 na 3 a já měl v tu chvíli čtyři nahrávky. Říkal jsem si, že bych ho mohl dát, abych to trochu zpestřil. Ale nahrál jsem. Když vidím, že je někdo v lepší pozici, tak to udělám vždycky. Nejsem moc střelec. Trenéry tohle ovšem vůbec nezajímá. Jde jen o to, aby vyhrál tým.
Play-off vám s týmem nevyšlo, v prvním kole jste ztratili náskok 3:1 na zápasy nad Lethbridge a vypadli. To muselo dost bolet, zvlášť když jste o rok dřív byli až v semifinále. Čemu to vyřazení přičítáte?
To vedení nás možná trochu uspokojilo. Mysleli jsme si, že už to půjde samo, jenže to naopak nakoplo soupeře. Zjistili, že už nemají co ztratit. V pátém zápase nás seřezali, takže jsme si ani „nečuchli“. Narostla jim křídla a už to bylo.
V týmu jste byl s Adamem Musilem, synem Františka Musila, navíc jste spolu hráli i za reprezentační dvacítku. Vaše fungování v Red Deeru to asi hodně usnadnilo. Stali se z vás dobří kamarádi?
Adama jsem rád poznal. Když jsem tam před dvěma lety přišel, hodně mi pomohl. Je to výborný kluk, zažili jsme toho spoustu. Pořád jsme spolu někam chodili a hrozně se nasmáli. Stále jsme v kontaktu. Teď v létě jsme se sice neviděli, ale určitě se potkáme. Nebýt jeho, nevím, jak by to v Red Deeru vypadalo. Ta angličtina je velmi důležitá a on mi překládal, až mi to bylo blbé. Chudák toho musel mít plnou hlavu. Patří mu velký dík.
Ve druhé sezoně jste se oproti první zlepšil o víc než 30 bodů, produktivnější jste byl i v play-off. Co podle vás sehrálo největší roli v tom progresu?
Hlavně jsem si řekl, že musím víc střílet. V první sezoně jsem to moc nedělal. Trenér mě k tomu nabádal, tak jsem ho poslechl. První rok jsem navíc kvůli řeči v týmu neměl moc kamarádů. Druhý už jsem se tam cítil víc doma. Parta mě pustila víc mezi sebe.
Jakou jste měl během těch dvou sezon zpětnou vazbu z klubu, který vás draftoval?
První, co mi pověděl v Red Deeru Brent Sutter, bylo, abych nejezdil obloučky, jak to my Evropani děláme, ale byl přímočařejší a tlačil se víc do brány. Winnipeg chtěl totéž. Abych byl ještě rychlejší, měl lepší start. Pořád mě sledovali, na každém zápase někdo byl. Po něm jsme se sešli a řekli mi, co bylo dobré a na čem bych měl zapracovat.
Až takhle časté to bylo?
Ano. Po každém utkání jsem musel psát skautovi, jak jsem se cítil, co se povedlo, co šlo udělat líp. Byl jsem pod drobnohledem.
To už muselo být i trochu otravné, ne?
Kolikrát jsem nevěděl, co psát, tak jsem se v těch zprávách opakoval. Byl jsem unavený, nechtělo se mi do toho. Ale bral jsem to jako povinnost.
Jakmile mladý hokejista z Evropy dorazí do zámoří, většinou slyší: musíš zesílit. Kolik jste od odchodu do Kanady nabral svalové hmoty?
Když přiletím sem, tak všichni říkají, že jsem nabral a co tam žeru... (úsměv) Já to nějak nepociťuju. Když jsem hrál ještě v Pardubicích, měl jsem kolem 82 kilo, teď se pohybuju na 88.
Pomáhá větší síla v činnosti, která je u centrů velmi důležitá, při vyhrávání buly?
Já myslím, že záleží spíš na šikovnosti. Na načasování, myšlence, jak to provedete. Síla je sice nutná, jenže tu má dneska každý, je to spíš o technice.
Mimochodem, vnímají vás ve Winnipegu víc jako centra, nebo jako pravé křídlo, jak se taky místy na webech uvádí?
Taky jsem to zaznamenal. Ale když jsem byl povolaný na farmu do Manitoby, potom co jsme vypadli s Red Deerem, hrál jsem tam čtyři zápasy jako centr. Pokud se ovšem chcete prosadit na farmě a v NHL, musíte umět všechno. Tam není moc na výběr. Centra mám však nejradši.
Po sezoně jste podepsal vstupní nováčkovskou smlouvu s Winnipegem. Berete to jako základní předpoklad uskutečnění snu zahrát si v NHL?
Mým cílem za ty dva roky bylo tuhle smlouvu podepsat. Proto jsem šel do kanadské juniorky. Jsem rád, že se to podařilo. Nic zásadního to neznamená, ale je to zase krůček ke splnění snu o NHL.
Dalo by se to shrnout tak, že jste na správné cestě?
Přesně tak bych to charakterizoval. Nahoru se můžu dostat za dva měsíce, po Vánocích, nebo se to nemusí povést vůbec... Ale smlouvu mám podepsanou, k NHL jsem o něco blíž.
Na konci června jste absolvoval nováčkovský kemp. Jaké jste si z něj odvezl dojmy?
Lišil se od dvou, na kterých jsem byl předtím. Hráli jsme jenom jeden scrimmage (tréninkový) zápas, předtím tak tři čtyři. Teď to nebylo tak náročné. Kemp byl zaměřený na techniku a styl bruslení, protože každý hráč v tu dobu ještě není úplně v nejlepší kondici. Pořád je to letní příprava. Dělaly se i nějaké každoroční testy. Jsem rád, že jsem tam mohl být. Je skvělý pocit, když si zase obléknete ten dres.
Nyní se připravujete s Dynamem. Kdy míříte zpátky za oceán?
Letenku mám na 5. září stejně jako všichni ostatní Evropani. Je to už za chvilku. S Dynamem jsem na ledě od začátku; jsem vděčný, že mi to v klubu umožnili a nemusím nikam dojíždět. Od kondičního trenéra vždycky jenom přejdu do kabiny a rychle převléknu. Je to pohodlné.
Máte od předchozí krátké štace ve Winnipegu bydlení, nebo je budete teprve shánět?
Tenkrát to bylo hlavně o tom, abych si to oťukal a věděl, do čeho jdu. Byla to dobrá zkušenost. Nějaké nabídky už mám, ale je na to ještě čas.
Na finální soupisku Manitoby je ještě brzo. Přesto, mapoval jste si, s kým byste se tam mohl potkat? Mimo jiné by to měl být i bek Jan Košťálek, s nímž j ste hrál za juniorskou reprezentaci.
Kluky za těch 12 dní, co jsem byl povolaný, už znám. Byl tam i (brankář) Ondra Pavelec, což bylo fajn. Honza Košťálek zůstal a je vždycky dobré, když máte v týmu nějakého Čecha a můžete si pokecat. Bude tam třetím rokem - ze začátku mi poradí, jak to tam chodí. Pak je tam Jansen Harkins, se kterým jsme proti sobě hráli v kanadské juniorce. Draftovali ho ve druhém kole ve stejném roce jako mě (2015). Taky zrovna podepsal smlouvu. Kyle Connor a Jack Roslovic jsou rovněž stejně staří jako já, i je vybrali při stejném draftu. Nejdu do neznáma.