V Montrealu visely vlajky na půl žerdi, úřady nefungovaly, před bazilikou Notre-Dame nainstalovali velkoplošnou obrazovku, která smuteční obřad přenášela. Přímý přenos viděli i diváci doma u televize.
Richard byl v roce 2000 prvním sportovcem, jemuž v kanadské historii vystrojili státní pohřeb. „Můj otec byl velmi skromný,“ vykládal jeho syn Maurice. „Podobně velké extravagance neměl rád.“
Richard senior byl vskutku nenápadný, tichý a v mládí podceňovaný jinoch, kterého během druhé světové války hned dvakrát odmítli v kanadské armádě.
Zatímco v roce 1942 narukovala víc než polovina jeho spoluhráčů z Montreal Canadiens, k Richardově žádosti vojenští lékaři v náborovém středisku připisovali formulku: „Nevhodný pro boj.“
Potíž viděli v jeho častých hokejových úrazech a především v nedoléčených zlomeninách. Bylo to pro něj vlastně příznačné. Richard možná nepobral tolik nadání, ale jeho předností byla obdivuhodná vůle, zavilost a touha zdolávat nejrůznější překážky.
I díky těmto vlastnostem se v první polovině 40. let místo na válečném bojišti pohyboval po ledě, kde střílel góly.
Spousty gólů.
Kromě ohromující rány disponoval i ďábelskou rychlostí, což mu vyneslo přezdívku Rocket neboli Raketa.
Sochy, dokumenty, filmy
Jeden z nejslavnějších hokejistů kanadské historie se narodil v roce 1921, byl nejstarší z osmi sourozenců, z nichž se později v NHL proslavil i o 15 let mladší Henri, jemuž se díky známému bratrovi říkalo „Rocket Pocket“ (kapesní raketa).
 Maurice Richard (vlevo) a jeho mladší bratr Henri Richard |
Ale zpět k Maurici Richardovi. Zatímco v Evropě a Pacifiku vrcholila válka, on se v sezoně 1944/1945 stal prvním hokejistou v historii NHL, který v 50 duelech nasázel 50 tref.
Ačkoli o nadaného mladíka v té době usilovali konkurenti z Toronta a nabízeli za jeho služby závratný milion dolarů, Richard po celou kariéru zůstal věrný Montrealu.
A výčet jeho úspěchů je impozantní.
Základní část NHL končí výhrou Bostonu, Pastrňák je nejlepším střelcem |
Hned pětkrát se stal nejlepším střelcem sezony. Jako první v NHL překonal metu 500 gólů. Nakonec se včetně play off zastavil na cifře 626, což zvládl za 1100 zápasů.
Canadiens byli díky Richardovi na konci 50. let nepřemožitelní, NHL nepřetržitě vládli mezi lety 1956 až 1960. Drobný chlapík s probodávajícím pohledem a černými vlasy, které si sčesával dozadu, vyhrál Stanley Cup celkem osmkrát. V uznávané lize odkroutil dohromady 18 sezon.
Od konce tisíciletí nese Richardovo jméno i ocenění pro nejlepšího střelce NHL, o níž naposledy usiloval David Pastrňák, Alexander Ovečkin nebo Auston Matthews.
   |
Hocha z chudé quebecké rodiny, na kterou ve 30. letech zle dolehla hospodářská krize, třikrát vyhlásili kanadským sportovcem roku. Richard je členem Hokejové síně slávy, nejslavnější postava v bohaté historii Canadiens. Na jeho počest vznikají pomníky, sochy, dokumenty i film, který si mimochodem na webu www.csfd.cz vysloužil od diváků velice slušné hodnocení 85 procent.
Omyl, nebo zuřivec, který tluče rozhodčí?
Snad nejvýstižněji, co pro Kanadu znamená pojem Maurice Richard, ale vystihují události z března 1955.
Mají označení „Richard Riot“. Anebo „Noc hněvu“, který se z hokejového stadionu přenesl do ulic a zvrhl se v drancování a rabování kanadské metropole.
Ale popořadě.
Křídelníkovi Richardovi bylo na jaře 1955 třiatřicet, byl esem Canadiens a postrachem rivalů. Borec s ikonickou devítkou na zádech pořád střílel mraky gólů, ale zároveň se vědělo, že se na ledě dovede pekelně dopálit a hrát velmi tvrdě.
Podobně jako 13. března 1955 v Bostonu. Chvíli před koncem zápasu Richardovi způsobil holí krvavý šrám na hlavě obránce Hal Laycoe. Rozzuřený Richard, který byl pro spoustu protivníků terčem, se tentokrát chtěl mstít. Dobové záběry se ze zápasu nedochovaly, výpověď legendárního útočníka lze ale dopátrat například v dokumentu Fire and Ice: The Rocket Richard Riot.
„Laycoe byl naproti mě. Přidal mi několik úderů, ale já se nemohl bránit. Někdo mě držel zezadu a řval: Pusť mě! Neudělal to, tak jsem se otočil a praštil ho,“ převyprávěli dokumentaristé Richardův pohled.
V nepřehledné situaci a amoku dvakrát udeřil čárového rozhodčího Cliffa Thompsona, který upadl do bezvědomí. Zkrvavený střelec vyfasoval trest do konce utkání, po němž dokonce bostonská policie vyžadovala Richardovo vydání. Montrealští spoluhráči ale oficíry do kabiny zabarikádovali.
To podstatné ale teprve mělo přijít.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Zuřivce si k prošetření incidentu pozval do své montrealské kanceláře prezident NHL Clarence Campbell, jehož neobměkčilo kanonýrovo hájení, že si rozhodčího spletl s bostonským protihráčem. „Takové chování nelze tolerovat,“ uvedl v prohlášení Campbell a vynesl tvrdý verdikt: Richard si už do konce sezony nezahraje.
Byl to nejdelší trest, který Campbell za 31 let úřadování udělil. Nejspíš zohlednil, že Richard nepraštil rozhodčího do obličeje poprvé v sezoně. Jeho „zbloudilá pěst“ zasáhla do tváře už čárového sudího před pár měsíci při hromadné potyčce v Torontu.
Tvrdý Richardův postih ze 16. března mnozí trenéři i funkcionáři v NHL schvalovali.
Richard je víc než papež
Podobný názor příznivci Montrealu úplně nesdíleli. Jen chvíli poté, co se městem roznesla zpráva o Richardově hokejovém arestu, se do Campbellovy pracovny snažily dobít desítky nabroušených fandů Habs.
„Hokej v Montrealu znamenal víc než kostel. A Maurice Richard byl důležitější než papež,“ vysvětloval bývalý rozhodčí a dlouholetý komentátor Red Storrey.
Canadiens byli navíc chloubou tamních frankofonních obyvatel, jejichž největší idol přišel o zbývající tři duely základní části a kompletní play off. Za rozhodnutím viděli spiknutí, neb jej vyřkl anglicky hovořící šéf ligy. Trest vnímali jako nesporný důkaz elitářského chování anglických Kanaďanů.
Jejich modla Richard přiživil hněv tím, že Campbella označil ve svém pravidelném novinovém sloupku za diktátora. Frankofonní obyvatelé definitivně podlehli dojmu, že jsou druhořadými občany Kanady.
 Socha Maurice Richarda před halou Montrealu |
Tehdejší zlobu neodhadl ani šéf soutěže. I přes varování montrealského starosty se Campbell rozhodl, že hned 17. března se sekretářkou a pozdější manželkou Phyllis navštíví domácí arénu Canadiens při klání s Detroitem. „I kdyby to skončilo 100:1, hokej nikoho nezajímal,“ pronesl montrealský kouč Dick Irvin.
Už dvě hodiny před utkáním se do haly Forum pokoušely násilně proniknout tisíce lidí bez lístků, policisté rozpálený dav s vypětím všech dostupných sil krotili. Jen co Campbell při zápase usedl v lóži, zasáhlo jej rajče. Kolem něj létala také vajíčka a jiná zelenina.
Jednomu z fanoušků se dokonce podařilo prodrat až k šéfovi NHL a napadnout ho. Nepokoje sílily, tribunami dokonce otřásl výbuch podomácku vyrobeného granátu, stadion zahltil štiplavý slzný plyn.
Ulice hořely, když potrestali Richarda
Zatímco duel se následně kontumoval ve prospěch Detroitu, patnáctitisícový dav se valil ven, kde se stále bouřilo zhruba šest tisíc nespokojenců.
A Montreal se změnil ve válečném zónu.
Nezkrotní výtržníci drancovali město, rabovali, vybíjeli výlohy, převraceli auta, zapalovali vše, co jim přišlo pod ruku.
Výtržnosti utichly až před rozedněním, ulice vypadaly jako po náletu. Výsledek? 12 zraněných policistů, 25 raněných civilistů, 140 zatčených a stěží vyčíslitelné škody. Kanadská písničkářka Jane Siberryová později nazpívala píseň Hokej, v níž znělo: „Ulice Montrealu hořely, když potrestali Richarda.“
Hvězda Canadiens se původně nechtěla vyjadřovat k barbarskému řádění jeho obdivovatelů. Richard se obával, že jakýkoliv projev podnítí další násilí. Tamní hodnostáři jej ale přesvědčili, že právě on může rozjitřenou atmosféru utišit.
Proto Richard promluvil v rádiu, kde prohlásil: „Prosím všechny fanoušky, aby stáli za Canadiens. Přijímám svůj trest a budu se snažit přispět k dalším Stanley Cupům.“
A zavládl klid.
Takovou měl Richard moc. Dovedl nadchnout, rozjásat, rozezlít, ale i uklidnit. A řeč není pouze o ledovém světě ohraničeném mantinely. Ačkoli ukončil kariéru před 60 lety, dodnes se řadí k nezapomenutelným postavám kanadské historie.
V roce 1998 mu lékaři diagnostikovali rakovinu. A Richard opět bojoval, jak bylo jeho zvykem. V roce 2000 mu Canadiens připravili velkolepou slavnost, zaplněná aréna aplaudovala a v očích legendy se zaleskly slzy.
Jako by tušil, že je to naposled. Zanedlouho nemoci podlehl. Dnes je to 20 let, co odešel.
